Nepotkali jsme se naživo v kavárně, jak bychom byli chtěli, ale hezky bezpečně přes Skype. „Tohle je první rozhovor, který dělám v teplákách,“ komentoval to pobaveně Petr Klein Svoboda z pracovny v Jevanech u Prahy, kde seděl před monitorem s kočkou na klíně, úplně stejně jako já v improvizované domácí kanceláři. Přestože jsem jeho tvář znala z médií, zaskočilo mě, jak moc je svému otci podobný, a především že na mě mluví úplně identickým hlasem.
V dokumentu Karel Svoboda: Šťastná léta, který nedávno odvysílala Česká televize, se čtyřicetiletý režisér vrátil do časů svého dětství, kdy byl jeho otec pevnou součástí československého showbyznysu a kdy se mu na sklonku 80. let rozjela kariéra také v západním Německu. Ve vile v Jevanech tehdy vzniklo moderní hudební studio západního střihu a malý Petr byl u toho, když jeho otec skládal hity pro Karla Gotta, Helenu Vondráčkovou a další zpěváky nebo filmovou hudbu k seriálům Cirkus Humberto, Dobrodružství kriminalistiky, Návštěvníci... „Seděl jsem u něj ve studiu a četl si, táta seděl za klavírem a hrál. K mému dětství patřila hudba. Ticho přišlo až později,“ říká režisér.
Dokument jste do značné míry sestříhal z domácích videonahrávek. Jaké to bylo, vracet se ke všem těm rodinným momentům, slyšet hlas a smích rodičů, kteří už tady nejsou?
Stačí několik vteřin záznamu, a atmosféra dětství se na moment vrátí. Vlastně jsem měl poprvé příležitost vidět svoje rodiče dospělýma očima a trochu si dotvořit představu, kým byli. Víc než cokoli jiného to pro mě byla možnost se na ty staré videozáznamy konečně podívat, zavzpomínat a utřídit si myšlenky.