V areálu pražského Výstaviště, který se při loňské premiéře velmi osvědčil, vyrostla na dva dny, sobotu a neděli, v nejlepším slova smyslu multikulturní vesnice. Stánky s africkými cetkami, indickými, barmskými a tibetskými specialitami, toskánským vínem, ale pochopitelně i chlazenou plzní a českou uzenou kýtou dělaly kulisu programu, který návštěvníky doprovodil na pomyslné cestě kolem světa. Stalo se tak podvacáté. A programově to byl jeden z nejlepších ročníků Respectu.
Muslimsko–židovská tradice
Silnější byla pro leckoho asi sobota. Už druhý koncertní blok patřil k těm za celý víkend nejaplaudovanějším. Světově proslulý Balanescu Quartet předložil výběr ze svého repertoáru, v němž bylo jednak těžiště ve zpracování tradičních písní z repertoáru rumunské zpěvačky Marie Tănase (ze záznamu zazněl coby samplovaný podklad i přímo její hlas), jednak písně německých Kraftwerk v chytrých smyčcových úpravách.
Obě polohy repertoáru spolu skvěle komunikovaly a Balanescu Quartet navíc popřel představu o tom, že smyčcové kvarteto automaticky znamená akademismus a upjaté sezení do půlkruhu u pultíků (kromě cellisty všichni hráli vestoje). Na druhé straně je vzdálen strojenosti a umělosti, jíž se často nevyhnou interpreti crossoverů klasické hudby a folkloru, případně klasiky a popu.
Ženskou hvězdou dne byla malijská zpěvačka Na Hawa Doumbia. Charismatická dáma stála v čele kapely, jež vládla neskutečným darem přenést do hlediště obrovskou energii, blížící se pocitu transu. Ten sice prochází různými typy etnické hudby a i několik dalších účinkujících Respectu k němu mělo blízko, ale tak daleko jako Doumbiaová a její spoluhráči nikdo nezašel.
Závěr soboty pak patřil projektu Junun, ve kterém izraelský skladatel, zpěvák a kytarista Shye Ben Tzur společně s indickými hudebníky říkajícími si Rajasthan Express (v jejich instrumentáři jsou žesťové nástroje, indické harmonium a perkuse) hrají Ben Tzurovy skladby inspirované muslimskou i židovskou tradicí.
Kapela vystoupila v početně zúženější sestavě než před dvěma týdny na barcelonské Primaveře, její projev neměl takový energetický atak a moderní odér, o to však byly jednotlivé nástrojové i pěvecké party, inspirované indickým zpěvem qawwali a sufijskými extatickými náboženskými zpěvy, čitelnější.
Africké finále
Nedělní program přivedl na scénu festivalu mimo jiné zástupkyni domácí scény Ivu Bittovou s kapelou Čikori, jež živě představila repertoár z aktuálního alba At Home. Křehké akustické písničky byly postaveny na dokonalém vyladění mezi všemi hudebníky, mezi nimiž byl jak Bittové dlouhodobý spolupracovník – kytarista Vladimír Václavek, tak její syn Antonín Fajt coby perkusista a klávesista. Skupina Čikori je bezesporu momentálně posluchačsky nejvstřícnějším projektem Ivy Bittové a stejné místo jako na přehlídce world music může mít vlastně na jakkoli laděné scéně.
Dvacátý Respect vyvrcholil závěrečným blokem Ali Farka Touré Bandu, kapely již nežijícího klasika „pouštního blues“, s frontmanem Afelem Bocoumem. Ten nyní patří k největším osobnostem západoafrické hudby. Zatímco mladší kapely, jako Tamikrest nebo Songhoy Blues, z Tourého odkazu vycházejí a stavějí na němmnohem modernější, de facto už v evropsko-americkém smyslu rockový výraz, původní Tourého kapela se stále drží „klasiky“ jak ve vedení kytarových partů, tak po rytmické stránce. O to zajímavější bylo sledovat v její hudbě prvky známé z jiných souřadnic. Třeba postupy nepřímo přejaté „nejafričtějším z amerických bluesmanů“ Johnem Leem Hookerem.
