Dokud se nevytvoří podmínky pro systém dvou velkých stran, ty malé budou nadále vydírat
Nezávidím premiéru Topolánkovi současné vládnutí. Na první pohled nám sice vládne trojkoalice, ale přesněji by se mělo mluvit (prozatím) o šestikoalici. Vždyť počítejte se mnou: ODS, zelení, Čunkovo křídlo KDU-ČSL, Kalouskovo křídlo KDU-ČSL, poslanec KDU-ČSL Hovorka a tandem Melčák–Pohanka (a to vývoj ve Straně zelených pranic nevylučuje brzký vznik sedmi, osmi, devítikoalice). S těmi všemi se chtě nechtě musí projednat každé hnutí ve sněmovně, má-li mít naději na přijetí, přičemž každý se nějak oceňuje a vždy se platí nejméně nějakým tím kompromisem. Daňová reforma, tanečky kolem poplatků u lékaře či reforma zdravotnictví budiž toho příkladem.
A tak přání a očekávání občanů, vyjádřené jejich konkrétní volbou, jsou v realitě dramaticky posunovány a odpovídají pak zcela jiným volebním výsledkům. Volby jsou, jinak řečeno, anulovány a nahrazeny jinými, v zákulisí u stolu dojednanými výsledky. Pokud si ovšem myslíte, že by se v „pouhé“ trojkoalici vládlo lépe, vyvedu vás záhy z omylu.
Urvat si více, než na co mám nárok Začíná to už po volbách. Bez ohledu na volební výsledky přicházejí malé strany nikoliv s úmyslem společně založit akciovou společnost, ale vzorné socialistické družstvo: co člen, to stejný hlas, bez ohledu na výši vkladu. A pak „milostivě“ slevují ze svých maximalistických požadavků, ale vždy si klasickým vydíráním, vědomy si své potřebnosti, urvou podstatně více, než by odpovídalo jejich volebním výsledkům.
(A zatrhne-li se jim rázně jejich vydírání, kupříkladu „opoziční smlouvou“, propadnou nepříčetnosti a nazývají to koncem demokracie.) Seděl jsem osobně u několika sestavování vlád, a dobře tedy vím, o čem mluvím. Ještě dnes se mi při vzpomínce na umanuté vyjednávání Václava Bendy z tehdejší KDS rosí čelo a stoupá tlak (a to šlo o koaličního partnera předvolebního). Také Josef Lux v tomto vydírání velmi vynikal.
Během vládnutí se pak největší strana koalice opakovaně setkává s následným standardním postupem: znovu a znovu se otevírají (pod záminkou nespokojenosti členských základen menších koaličních stran s nedostatečným prosazováním volebních programů) již mnohokrát odsouhlasená kompromisní řešení, zpochybňuje se dikce vládního prohlášení a volá se po jeho revizi, při každém schvalování rozpočtu se tlačí na uloupnutí větší sumy k přerozdělování pro „vlastní“ ministerstva a veškeré nepopulární výstupy a dopady se házejí na největší, a tedy nejviditelnější stranu. A nějaký čas před volbami se pak malé strany zcela distancují od koaličního vládnutí (jen dobře prodatelné úspěchy si přivlastňují), přesně podle známého politického hesla „Nejsme jako my!“.
A nesmírně touží po způsobu vládnutí, po kterém kdysi tak toužil bývalý předseda KDU-ČSL Josef Lux (a nechápal, proč jej nechce Václav Klaus akceptovat, a moc ho kvůli tomu neměl rád): po volbách si rozdělme s nepřílišnými ohledy na volební výsledky silová a jiná ministerstva, obsaďme si je od sklepa po půdu svými lidmi a pak vládněme. A to bez toho, že by se kterákoliv strana pletla do toho, jak se přerozdělují peníze v „cizích“ resortech. A ve volebních kampaních na sebe moc neútočme, zvláště ne personálně. A takto soudržný kolektiv pak přece může bez problémů vládnout dvanáct, šestnáct, dvacet let... jako třeba lidovci a socialisté v Rakousku.
Obávám se však, že tento „ideál“ má před očima nejeden dnešní stranický předseda, a pokud se nezmění současný volební zákon, zcela reálně nám hrozí v praxi. (Koalice ČSSD + zelení + KDU-ČSL by se na takovém způsobu vládnutí domluvila pod patronací Jiřího Paroubka jistě v momentě, o tom ani chvilku nepochybuji…) A můžeme se záhy rozloučit s jakýmkoliv progresem, s jakýmikoliv nezbytnými reformami, s jakýmkoliv jasným, transparentním vládnutím: smrádek, ale teploučko je pak ideál vládnoucích „elit“. A hlavně tichounko po pěšině, žádné skandály, všechno pěkně zametat pod stůl…
Cesta ke změně je ovšem značně obtížná, neboť vedoucí přes ústavní změnu: dostatečně zvednout (třeba i postupně) kvorum pro vstup politických stran do Poslanecké sněmovny a nutit tak malé strany ke slučování, až nakonec přirozeně vznikne dvoustranný systém s jednou velkou stranou napravo a jednou nalevo. Více jich stejně není zapotřebí: stále totiž platí, že kdo říká, že není ani pravičák, ani levičák, je levičák. A debaty o přežité politické pravici a levici v moderním světě stejně rozdmýchávají převážně ti, kdo touží po vládnutí, a přitom dobře vědí, že se dostanou k moci jen a jedině po hřbetech velkých stran.
***
Nějaký čas před volbami se pak malé strany zcela distancují od koaličního vládnutí, přesně podle známého politického hesla „Nejsme jako my!“
O autorovi| Miroslav Macek publicista a podnikatel, e-mail: miroslavmacek@tiscali.cz
