LN Ze scény jste se stahovala už dřív, než vám onemocněl hlas. Proč vlastně?
Patnáct let jsme jezdili a já už toho měla plný zuby, tak jsme si řekli, že si dáme pauzu, dabovala jsem filmy, manžel začal dělat zvukového mistra v různých studiích a řekli jsme si, že uvidíme. Protáhlo se nám to asi na šest let a potom mi onemocněly hlasivky, hlas byl zcela nepoužitelný, operovat mě nechtěli, asi to tehdy ani nešlo. Doktoři mi poradili, ať změním životní styl, odstěhuju se třeba na hory. Nějak se to všechno sešlo, my už předtím, jaksi virtuálně, uvažovali o tom, že budeme žít přírodním životem. Že to zkusíme. Odstěhovali jsme se ke Kozákovu, kde jsem to znala z dětství.
LN To jste tedy styl života opravdu totálně změnili?
Naprosto. Naplnili jsme své romantické představy, dali si postavit roubenku a v ní velká kamna na dřevo, kamarádi přivezli kozu Lízu, postavili jsme pro ni chlívek a široko daleko jsme byli jediní, kdo měl kozu. Dali nám i recept na sýry, chutnaly nám, kamarádi a lidi z vesnice si pro ně začali chodit, tak jsme přikoupili další kozy, zahořeli jsme pro to a čím dál míň se nám chtělo jezdit do Prahy.
LN Tak jste se zprofesionalizovali?
Ale nebylo to vůbec snadné. Třeba jen než jsme prošli všemi úřady, hygieniky a tak dále, nakonec jsme si farmu vybojovali, postavili nové chlívy, dojírnu, výrobnu sýra, každý týden k nám chodila paní z veterinárního dozoru, jestli ty sýry děláme podle předpisů. Rozjelo se to, prodávali jsme do sítě v celé České republice, měli jsme chov šestnácti koz, což bylo maximum, jaké jsme my dva mohli zvládnout. Nebyli jsme rodilí farmáři, kozičky jsme opečovávali div ne jako miminka.
LN Nakonec se ale vracíte jako písničkářka. Už se na farmě nudíte?
Ani ne, ale asi po třech letech, kdy už jsme v tom byli opravdu dobří, jsem jednou ráno vstala a zjistila, že se mi vrátil hlas. Bylo to na podzim, když není té práce tolik, protože kozy nedojí, nedělají se sýry, tak jsem začala cvičit a všechno začalo zase nanovo.
LN To znamená, že přinejmenším podvědomě se vám po zpívání stýskalo?
Já to v sobě zadupala, abych se tím netrápila, nemyslela jsem na to, že v minulém životě jsem dělala divadlo a zpěv. Navíc, tenhle život byl úžasně harmonický, musel se řídit podle slunce, podle životního rytmu těch zvířat, sice trochu monotónní, ale děsně příznivý, na duši i na tělo. Jsme zdraví, ani bychom si nemohli dovolit nebýt. Ale zase si říkám, že když se mi tohle stalo, že to je přece jen dar a bylo by divné jen tak ho odhodit. Tak jsme si řekli, že přes zimu budu cvičit a uvidíme, jestli se ten první koncert podaří.
LN A podařil.
Podařil se, jenže se nám taky narodilo třicet kůzlátek, takže nebyla šance věnovat se něčemu jinému. Za tu zimu jsme koncertovali jen asi čtyřikrát, a to musely přijet kamarádky z Prahy, aby za mě podojily. Ale dál to takhle nešlo. Něco jsme vrátili, něco prodali a deset koziček máme, nepřipouštíme je, nemají kůzlata a neměly by mít ani mléko…
LN Hrajete ve třech s manželem Oldřichem a synem Petrem, někdy se s dalšími nástroji přidá Eliška... Zůstala jste věrná komorní formě a důrazu na text. I na CD Měsíc sebevrahů máte zhudebněné básníky...
Ano, většinou. Například s Jirkou Žáčkem se známe dlouhá léta, posílá mi své texty a nechá mě, ať si s nimi udělám, co potřebuju. Od Jany Štroblové jsem znala její překlad Novelly Matvejevové (Cesta návětrnem, 1979). Pak jsme se potkaly a vypadalo to, že jsme staré známé. A stalo se něco neuvěřitelného: když jsem se začala znova vžívat do zpívání, našla jsem na půdě balík textů a mezi nimi zalepenou obálku. Musely tam ležet snad dvacet let. Když jsem tu zastrčenou obálku otevřela, byl v ní nádherný text Jany Štroblové Prosba a v něm verš o znovunalezeném hlase. Jako by mi to osud předepsal dopředu.
LN Brala jste to jako signál, že máte do toho jít?
Signálů byla spousta – nedlouho před tím, než se mi vrátil hlas, se najednou objevila spousta dopisů a mailů, zpívejte, máme vaše desky a po dvaceti letech si ty písničky pořád pouštíme… A pak jsem se jednou probudila, a hlas tu byl.
LN Jak těžké je vracet se po tak dlouhé pauze?
Konkurence je obrovská, objevila se spousta opravdu talentovaných lidí se zajímavými projekty. A začínat znovu je strašně těžký, zamlada po škole člověk do všeho vklouzal poznenáhlu a nedělal si problémy… Je to zase dobrodružství jiného druhu, dřív se bojovalo se zákazy, a teď leckdy s neochotou objevovat nová nebo staronová jména. Ale změna je život a já mám změny ráda.
