Věra Galatíková byla nejenom jednou z nejvýraznějších hereckých osobností současného českého divadla, ale také skvělý člověk. Otevřená, přímá a chápající. Míra empatie a soucitu, kterou měla pro každého, byla impozantní. Studenti DAMU, kde v 90. letech učila, ji milovali, protože cítili, že jim dává maximum a upřímně jim fandí. Ona zase v nich viděla sebe, když se jí splnil její velký sen a jako absolventku pedagogické školy ji „vzali na herectví“. Přestože dokázala skvěle zahrát prakticky všechno - od antiky přes klasiku až po moderní dramatiku, vážně se svěřila, že ji mnohokrát napadlo, zda by nebyla lepší kantorka. Byla by jistě skvělá, protože všemu věnovala absolutní energii, ale škodné by bylo české divadlo. Naštěstí obě své lásky ideálně spojila.
Věra byla báječná společnice, vnímavý člověk, ráda si povídala s lidmi a především jim uměla naslouchat. Soukromí si hlídala, výjimečně se dala zviklat k intimnímu rozhovoru. Řekla otevřeně, jak šel její soukromý život, měl to zřejmě být jakýsi pokus o sebeterapii. „Bylo to pro mě něco nového, a tak jsem si to lajsla. Už bych to ale nikdy nezopakovala,“ zhodnotila svou zpověď později. Jenže měla dar působit i na cizí jako blízká bytost, a tak dostávala stovky dopisů a svým divákům byla tak ještě blíž. I to, jak bojovala se svou nemocí, budilo respekt, byla tak silný člověk! Odmítla chemoterapii s tím, že nestráví život, který ji ještě zbývá, s hlavou v záchodové míse. Našla způsob, jak nemoci čelit, nebála se ji pojmenovat. Jako by si dala předsevzetí, že se bude těšit ze života, pokud to půjde. A myslím, že ho dodržela.
Bojovnice do poslední chvíle
Naposledy jsem se s ní potkala u ní doma, když už ji trápily zdravotní potíže. Stále to byla ona, měla pořád své krásné hluboké hnědé oči. Smála se a říkala: „To se mně to bojovalo, když mi nic nebylo.“ Mluvily jsme o jejích vnoučatech, byla šťastná, že se dočkala i druhého od dcery. Její energie byla obdivuhodná i tehdy. Vyprávěla, i když ji to vyčerpávalo, měla o všechno zájem. Také si stěžovala na divadlo, hodně věcí se jí nelíbilo, jako vždy ji rozčilovala nespravedlnost a hloupost, zbytečná agresivita. Kdysi se svěřila, jak ji trápilo, že se víc nepostavila proti minulému režimu, ale tohle uvažování pro ni bylo typické, vždy měla obavy, jestli udělala dost. A přitom byla například herečkou zlaté éry Činoherního klubu a bez lidí, kteří jej přivedli na vrchol, v něm nechtěla zůstat. Odešla do zdaleka ne tak prestižní Libně. Po listopadu jsem mnohokrát byla u toho, když dokázala říct nepříjemnou pravdu a zastat se dobré věci proti všem ostatním.
Do divadla oklikou
Ke své profesi se dostala oklikou. Rodačka ze Zlína nejprve studovala na dvanáctiletce, ale rodiče nechtěli o divadle slyšet - nejdřív musíš mít pořádné povolání, říkali. Přestoupila tedy do Kroměříže na pedagogické gymnázium, tam také hrála ochotnické divadlo. Když odmaturovala, učila v nedalekém Vracově na základní škole. To bylo v roce 1957 a ve zlínském divadle si ji pamětníci dobře pamatují jako učitelku. Udělala přijímačky na JAMU a po absolvování školy odešla do prvního angažmá do Pardubic, kde strávila pět let. Podobně jako na škole i zde vytvořila postavy spíš charakterní, hrdé a vášnivé, přemýšlivé ženy, ani zamlada ji nepotkávaly role naivek. Od počátku dokázala vystihnout složité emoce.
V Pardubicích hrála Jelenu ve Strýčku Váňovi, královnu Kristinu, princeznu Turandot. Pak si ji spoluzakladatel Činoherního klubu Jaroslav Vostrý vyhlédl pro Raněvskou do Višňového sadu a od roku 1967 se stala členkou tehdy již známého pražského divadla. V té době také točila s Františkem Vláčilem Údolí včel, kde hrála Lenoru. Zuzana Sílová ji v této roli oprávněně přirovnává ke slavným interpretkám podobných postav: Sylvaně Manganové a Ireně Papasové.
V šedesátých letech jí film nabídl i další skvělé příležitosti - s Antonínem Mášou natočila Ohlédnutí, objevila se ve Skřiváncích na niti a hrála také ženu hlavního hrdiny, sedláka Františka, v Jasného jedinečném opusu Všichni dobří rodáci. K práci s Františkem Vláčilem se vrátila v roce 1976 ve filmu Dým bramborové natě. Ke konci sedmdesátých let také začala pravidelně a skvěle dabovat Annie Girardotovou a svým způsobem si tak i kompenzovala nedostatek dobrých filmových rolí v té době. Za dabing dostala v roce 2000 Cenu Františka Filipovského.
Léta v Činoherním klubu byla výraznou érou Věry Galatíkové, mezi první její role patřila Mary v Bondově hře Spaseni, vrcholem pak byla zmíněná Raněvská v Kačerově inscenaci Višňového sadu, jež měla i velký mezinárodní ohlas; kritika oceňovala její zralost i erotický výklad postavy. Normalizace přetla slibný vývoj Činoherního klubu a Galatíková v roce 1972 přijala nabídku do Divadla S. K. Neumanna v Libni. To už měla s hercem Ladislavem Frejem roční dceru Kristýnku. V Libni se mimo jiné setkala i s Otomarem Krejčou. Říkala, že když jí nabídl Vojnicevovou v Platonovovi, skoro za ním běžela z porodnice po narození syna Ladislava. „Dva a půl roku s Krejčou bylo úžasných, skoro jako kdybych zvážněla odpovědností k divadlu,“ zhodnotila vysněnou spolupráci.
Další éra potkala Věru Galatíkovou v Městských divadlech pražských: setkala se zde z výbornými kolegy - Borisem Rösnerem, Aloisem Švehlíkem. S Václavem Voskou například hrála v Radzinského Rozhovorech se Sokratem (režie Ladislav Vymětal). Porozuměla si s režisérem Karlem Křížem, od 80. let participovala na celé sérii jeho úspěšných inscenací, kterou zahájila karnevalově rozpoutaná koláž Co řekl Ruzante. Pak hrála Annu ve Schnitzlerově Neznámé krajině, Matku v Lorkově Krvavé svatbě, Titánii ve Snu noci svatojanské. Matku v Krvavé svatbě pojala jako celistvou tragickou postavu, nenávistnou, a přece tak zranitelnou.
Za osm let, v roce 1994, potom v Divadle Labyrint na podobném základě vytvořila další roli - antickou heroinu Hekabé v Křížových Pokořitelích Tróje, za niž získala Cenu Thálie. „Skutečnost, že bych se odmítla poměřit s antikou, mě nenechala klidnou. Dávalo to mému uměleckému životu smysl, bylo to o krok dál, než kam jsem do té chvíle dospěla. To nebyla pýcha, byla to potřeba,“ napsala v roce 1999.
V té době už byla v angažmá v Národním divadle, které ji nevyužívalo tak, jak by odpovídalo herečce jejího formátu, a tak se svým způsobem realizovala na DAMU. Z rolí, které v Národním vytvořila do svého odchodu kvůli nemoci v roce 2005, byla pozoruhodná její Borkmanová ve Vajdičkově Johnu Gabrielovi Borkmanovi a stařena Mommo v Bailegangaire (režie Karel Kříž). Přesto, jak napsala autorka její monografie Sílová, i první scéně sloužila oddaně a s nejvyšší profesionalitou.
Věra byla báječná společnice, vnímavý člověk, ráda si povídala s lidmi a především jim uměla naslouchat. Soukromí si hlídala, výjimečně se dala zviklat k intimnímu rozhovoru. Řekla otevřeně, jak šel její soukromý život, měl to zřejmě být jakýsi pokus o sebeterapii. „Bylo to pro mě něco nového, a tak jsem si to lajsla. Už bych to ale nikdy nezopakovala,“ zhodnotila svou zpověď později. Jenže měla dar působit i na cizí jako blízká bytost, a tak dostávala stovky dopisů a svým divákům byla tak ještě blíž. I to, jak bojovala se svou nemocí, budilo respekt, byla tak silný člověk! Odmítla chemoterapii s tím, že nestráví život, který ji ještě zbývá, s hlavou v záchodové míse. Našla způsob, jak nemoci čelit, nebála se ji pojmenovat. Jako by si dala předsevzetí, že se bude těšit ze života, pokud to půjde. A myslím, že ho dodržela.
Bojovnice do poslední chvíle
Naposledy jsem se s ní potkala u ní doma, když už ji trápily zdravotní potíže. Stále to byla ona, měla pořád své krásné hluboké hnědé oči. Smála se a říkala: „To se mně to bojovalo, když mi nic nebylo.“ Mluvily jsme o jejích vnoučatech, byla šťastná, že se dočkala i druhého od dcery. Její energie byla obdivuhodná i tehdy. Vyprávěla, i když ji to vyčerpávalo, měla o všechno zájem. Také si stěžovala na divadlo, hodně věcí se jí nelíbilo, jako vždy ji rozčilovala nespravedlnost a hloupost, zbytečná agresivita. Kdysi se svěřila, jak ji trápilo, že se víc nepostavila proti minulému režimu, ale tohle uvažování pro ni bylo typické, vždy měla obavy, jestli udělala dost. A přitom byla například herečkou zlaté éry Činoherního klubu a bez lidí, kteří jej přivedli na vrchol, v něm nechtěla zůstat. Odešla do zdaleka ne tak prestižní Libně. Po listopadu jsem mnohokrát byla u toho, když dokázala říct nepříjemnou pravdu a zastat se dobré věci proti všem ostatním.
Do divadla oklikou
Ke své profesi se dostala oklikou. Rodačka ze Zlína nejprve studovala na dvanáctiletce, ale rodiče nechtěli o divadle slyšet - nejdřív musíš mít pořádné povolání, říkali. Přestoupila tedy do Kroměříže na pedagogické gymnázium, tam také hrála ochotnické divadlo. Když odmaturovala, učila v nedalekém Vracově na základní škole. To bylo v roce 1957 a ve zlínském divadle si ji pamětníci dobře pamatují jako učitelku. Udělala přijímačky na JAMU a po absolvování školy odešla do prvního angažmá do Pardubic, kde strávila pět let. Podobně jako na škole i zde vytvořila postavy spíš charakterní, hrdé a vášnivé, přemýšlivé ženy, ani zamlada ji nepotkávaly role naivek. Od počátku dokázala vystihnout složité emoce.
V Pardubicích hrála Jelenu ve Strýčku Váňovi, královnu Kristinu, princeznu Turandot. Pak si ji spoluzakladatel Činoherního klubu Jaroslav Vostrý vyhlédl pro Raněvskou do Višňového sadu a od roku 1967 se stala členkou tehdy již známého pražského divadla. V té době také točila s Františkem Vláčilem Údolí včel, kde hrála Lenoru. Zuzana Sílová ji v této roli oprávněně přirovnává ke slavným interpretkám podobných postav: Sylvaně Manganové a Ireně Papasové.
V šedesátých letech jí film nabídl i další skvělé příležitosti - s Antonínem Mášou natočila Ohlédnutí, objevila se ve Skřiváncích na niti a hrála také ženu hlavního hrdiny, sedláka Františka, v Jasného jedinečném opusu Všichni dobří rodáci. K práci s Františkem Vláčilem se vrátila v roce 1976 ve filmu Dým bramborové natě. Ke konci sedmdesátých let také začala pravidelně a skvěle dabovat Annie Girardotovou a svým způsobem si tak i kompenzovala nedostatek dobrých filmových rolí v té době. Za dabing dostala v roce 2000 Cenu Františka Filipovského.
Léta v Činoherním klubu byla výraznou érou Věry Galatíkové, mezi první její role patřila Mary v Bondově hře Spaseni, vrcholem pak byla zmíněná Raněvská v Kačerově inscenaci Višňového sadu, jež měla i velký mezinárodní ohlas; kritika oceňovala její zralost i erotický výklad postavy. Normalizace přetla slibný vývoj Činoherního klubu a Galatíková v roce 1972 přijala nabídku do Divadla S. K. Neumanna v Libni. To už měla s hercem Ladislavem Frejem roční dceru Kristýnku. V Libni se mimo jiné setkala i s Otomarem Krejčou. Říkala, že když jí nabídl Vojnicevovou v Platonovovi, skoro za ním běžela z porodnice po narození syna Ladislava. „Dva a půl roku s Krejčou bylo úžasných, skoro jako kdybych zvážněla odpovědností k divadlu,“ zhodnotila vysněnou spolupráci.
Další éra potkala Věru Galatíkovou v Městských divadlech pražských: setkala se zde z výbornými kolegy - Borisem Rösnerem, Aloisem Švehlíkem. S Václavem Voskou například hrála v Radzinského Rozhovorech se Sokratem (režie Ladislav Vymětal). Porozuměla si s režisérem Karlem Křížem, od 80. let participovala na celé sérii jeho úspěšných inscenací, kterou zahájila karnevalově rozpoutaná koláž Co řekl Ruzante. Pak hrála Annu ve Schnitzlerově Neznámé krajině, Matku v Lorkově Krvavé svatbě, Titánii ve Snu noci svatojanské. Matku v Krvavé svatbě pojala jako celistvou tragickou postavu, nenávistnou, a přece tak zranitelnou.
Za osm let, v roce 1994, potom v Divadle Labyrint na podobném základě vytvořila další roli - antickou heroinu Hekabé v Křížových Pokořitelích Tróje, za niž získala Cenu Thálie. „Skutečnost, že bych se odmítla poměřit s antikou, mě nenechala klidnou. Dávalo to mému uměleckému životu smysl, bylo to o krok dál, než kam jsem do té chvíle dospěla. To nebyla pýcha, byla to potřeba,“ napsala v roce 1999.
V té době už byla v angažmá v Národním divadle, které ji nevyužívalo tak, jak by odpovídalo herečce jejího formátu, a tak se svým způsobem realizovala na DAMU. Z rolí, které v Národním vytvořila do svého odchodu kvůli nemoci v roce 2005, byla pozoruhodná její Borkmanová ve Vajdičkově Johnu Gabrielovi Borkmanovi a stařena Mommo v Bailegangaire (režie Karel Kříž). Přesto, jak napsala autorka její monografie Sílová, i první scéně sloužila oddaně a s nejvyšší profesionalitou.
