Jsou pravidla uchovaná ve vědomí lidí přes generace, aniž jsou psána v některém z platných zákonů. Každý například ví, že neznalost zákona nikoho neomlouvá. Nebo že zákony nepůsobí nazpět. Rozšířená je i představa, že kdo nemůže číst a psát, má na listině, v níž se zavazuje, učinit aspoň znamení ruky.
ZMĚNY V NAVRHOVANÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU |
To vše bychom našli ve všeobecném občanském zákoníku, který byl i v našich zemích uveden 1. června 1811 v platnost.
Není jen rakouský. Je to také český a náš zákoník: jediný slušný a z nadčasového pohledu kulturně a duchovním rozměrem evropský, jaký jsme kdy měli.
Svobodni a rovni v důstojnosti
Všeobecný občanský zákoník ovlivňoval zdejší život skoro 150 let; jeho vnitřní hodnota a srozumitelnost byly opakovaně oceňovány.
Prvé dvě vzpomenuté regule jsou právními pravidly uznávanými v naší kultuře dosud. I třetí pravidlo se stále vybavuje, ale pro současný právní život je nedůležité.
Přesto si jistě uvědomíme, jak je pro jednajícího významné. Jeho vůle se zaznamená zápisem, podepíší jej ostatní, přidá se razítko - děkujeme, to je vše, můžete jít. Ale člověk, jenž třeba kupuje dům, pořizuje závěť nebo se zavazuje k ručení, má přece rovněž přirozenou touhu vykázat se na listině trvale svou značkou a dát najevo, že je také činitelem právního dění.
Celý článek a rozhovor s Karlem Malým, nejznámějším českým právním historikem, si přečtěte v příloze Lidových novin Právo & Justice.
