Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Sommerová: Marta nám ukázala, že je možné říct ďáblovi NE

Kultura

  12:00
„Martiny písně jsem znala nazpaměť. Miluju její originální hlas,“ říká režisérka Olga Sommerová o zpěvačce Martě Kubišové. Právě o ní natočila dokument Magický hlas rebelky, který má dnes premiéru na karlovarském festivalu. O natáčení, o Kubišové i o smyslu dokumentů hovořila režisérka v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Režisérka Olga Sommerová foto: A-company

Co bylo impulsem k natočení filmu o Martě Kubišové právě nyní? Bylo to kvůli jejímu nedávnému jubileu?
Martě, jejíž desku Songy a balady jsem jako holka koncem šedesátých let poslouchala, bylo najednou sedmdesát, a já se lekla, že o ní ještě nevznikl velký film. A protože jsem zrovna měla za sebou životopisný film o nejslavnější české gymnastce Věře Čáslavské, uvědomila jsem si, že tyto dvě statečné ženy mají podobný osud. Obě po ruské okupaci roku 1968 řekly komunistickému režimu NE, neodvolaly, a byly potrestány ztrátou kariéry. Takže jsem si řekla – film o Martě musím natočit!

Znala jste Martu už z dřívějška? Kdy jste se setkaly poprvé?
Martiny písně jsem znala nazpaměť, byla mou bezkonkurenčně nejuctívanější zpěvačkou, miluju její originální hlas. Pracovně jsme se setkaly před pěti lety, když jsem natáčela dokumentární triptych o mluvčích Charty 77. Marta jako mluvčí nahradila Václava Havla, když ho bolševici v roce 1979 na čtyři roky zavřeli.

Marta Kubišová, Václav Neckář, Olinka a Olga Sommerovy při natáčení filmu...

Čím je vám blízká? Co na ní obdivujete?
Marta je upřímná, nezávidí, nepomlouvá. Málokdo ví, že má vytříbený smysl pro humor. Obdivuju, jak umí přijímat rány osudu.

Pro mnoho lidí je Marta Kubišová symbolem jak roku 68, tak 89. To je hodně velké zatížení, pro jednoho člověka, že? Jak to podle vás paní Kubišová vnímá?
To jsou ale vzrušující číslovky! Škoda, že to odhodlání roku 68 i 89 je pryč. Marta je symbolem odporu proti totalitě, ukázala nám, že je možné říct ďáblovi NE. A jak vnímá to, že je ikonou? Myslím, že to nevnímá, nikdy ji nezajímala sláva ani osobní důležitost. S klidem přijímá nejenom rány osudu, ale i ovace.

Setkala jste se během natáčení třeba i s nějakým negativním ohlasem nebo názorem na paní Kubišovou?
Nikdy. Všichni o ní mluví s láskou a úctou. Bez výjimky.

Vyskytla se při natáčení nějaká situace, která by vás nebo Martu zaskočila?
Zaskočily nás akorát živly. Chtěli jsme točit rozhovor Marty s Anetou Langerovou v krásném anglickém parku u zámku ve Vrchotových Janovicích, kde žila baronka Sidonie Nádherná. Marta s Anetou zpívají v rolích zralé a mladé Sidonie v muzikálu Touha jménem Einodis. Rozpršelo se, a já si spásně uvědomila, že sedmnáct kilometrů odtamtud mám chalupu, takže jsme se tam rozjeli, a natáčecí den byl zachráněn. Nebo jsme natáčeli v Lidicích u naší společné kamarádky, nakladatelky Slávky Kopecké, a najednou začalo na ruzyňské letiště přistávat jedno letadlo za druhým. Tak to jsme spakovali techniku.

Marta Kubišová s Anetou Langerovou.

Nevím, jestli Martu zaskočilo nahlížení do svazků v Archivu bezpečnostních složek, které na ni Státní bezpečnost vedla, a které viděla poprvé v životě. Zdálo se mi spíš, že se bavila, třeba tím, že estébáci napsali, že si vyšla na procházku s bílým a černým psem, a Marta se smála - oni ani nepoznají, že jsou to pudlové. Nebo se bavila tím, že v zápisech byly gramatické chyby.

Jeden z emotivních momentů filmu je vzpomínání na matku a píseň Mamá, kterou už po její smrti nechtěla zpívat. Jaké to bylo pro vás jako "ostřílenou dokumentaristku", neříkala jste si třeba – tohle už jsem zažila mockrát?
Já jsem dojemné situace zažila při natáčení mnohokrát, ale kdybych byla, ne ostřílená, ale na duši odraná, a tudíž necitlivá, nesměla bych dokumenty točit. Věděla jsem, že od matčiny smrti Marta tuhle krásnou píseň nezpívá, a proto jsem na toto téma vymyslela scénu, kterou jsem domluvila s Anetou Langerovou.

Marta Kubišová s někdejším kolegou Václavem Neckářem.

Za kamerou stála už poněkolikáté vaše dcera Olga. Jak se vám společně pracuje? Jaké to má výhody a nevýhody, mít ve štábu rodinu?
Olga jako kameramanka mi nahradila jejího otce, mého manžela, kameramana Jana Špátu. Její kameramanské vidění mám ráda, obdivuju, že se to naučila sama, nevystudovala FAMU. Občas to mezi námi křísne, ale vina je na mé straně, jsem totiž netrpělivá, a to je moje nejhorší vlastnost. Já mám ráda rodinné podniky, dřív to bylo taky tak, táta byl kovář, syn byl kovář. Olinka mi dává svoji mladou energii, a já jí dávám svoji zkušenost.

Velká část filmu – nebo to aspoň tak působí – je tvořena archivními záběry. Jak jste s archivním materiálem pracovala, co bylo cílem vašeho filmu?
Věděla jsem od začátku, že Martin osobní příběh zakomponuju do politické a společenské situace druhé poloviny 20. století. Její Modlitba byla nahrána za ruské okupace, a stala se protestsongem okupované země. Potom bolševici Martu sestřelili z vrcholu její kariéry, pak podepsala Chartu 77 a byla sledována Státní bezpečností, potom přišel listopad 1989, kdy se po dvaceti letech najednou objevila na balkónu Melantrichu, kde zažila fantastický comeback. Takže Martin příběh je nadmíru politický, i když kariéru disidentky nikdy neplánovala. Ty archivy z roku 1968 a 1989 jsou fascinující, protože se odehrával zápas o svobodu, a pro mě osobně jsou vzrušující, dojemné, a je mi líto, že český národ vždycky vzplane a potom náhle zhasne. Teď jenom doutná, a já bych si moc přála, aby občanská společnost byla aktivnější. Je to naše jediná naděje, abychom se v téhle zemi cítili jako důstojní občané.

Marta Kubišová - hvězda sestřelená na vrcholu...

Jaké příběhy nebo osudy vás teď nejvíc oslovují? Jsou nějaká třeba společenská témata, která vás zajímají víc než dřív? Nebo je to spíš o jednotlivých osudech?
Když točím filmy o osudech konkrétních lidí, vyjadřuju svůj názor na stav společnosti. To je i případ filmu Magický hlas rebelky. Dokumentární film je názor autora, a já jsem šťastná, že jsem tu profesi mohla dělat, je to už třicet pět let od chvíle, kdy jsem po FAMU natočila svůj první film. S Helenou Třeštíkovou jsme takové nadšené harcovnice, ortodoxní dokumentaristky. Existuje klasická definice Johna Griersona: „dokumentární film je služba humanitě a demokracii“. O to jsem vždycky usilovala.

Pracujete teď na něčem?
Budu točit film o ženách samoživitelkách. Jejich existenční situace je ostudou tohoto státu, který desetiletí ignoroval jejich zoufalé postavení, které se týká půl miliónu jejich dětí, tedy budoucnosti tohoto národa. Je to nejohroženější sociální skupina, žijí v těžko pochopitelných podmínkách, finančních i psychických. A jsou to obětavé matky, skvělé ženy, které na hraně svých sil vychovávají své děti. Přečtěte si noviny, jaké kauzy se tam řeší, miliardy létají sem a tam, ale člověk, a ještě k tomu žena a dítě jsou zcela mimo pozornost politické reprezentace. Ale já jsem taková optimistka, že věřím, že se hnou ledy, a páni politici o dámy samoživitelky něco podstatného vykonají.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...