13. srpna 2015 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Šplhal jsem se Sudkem do kopců,
vzpomíná asistent slavného fotografa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Sudek mě bral skoro jako syna, říká Petr Helbich. Na snímku před ateliérem... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sudek mě bral skoro jako syna, říká Petr Helbich. Na snímku před ateliérem... | foto:  Michal Růžička, MAFRA
Devatenáctiletý Petr Helbich byl v roce 1948 na prázdninách ve Frenštátu pod Radhoštěm. Toulal se krajinou a zkoušel fotografovat. Jednou potkal fotografa Josefa Sudka. Helbich mu vyprávěl o pralesní krajině Mionší u Jablunkova, Sudka to zaujalo, a tak se spolu vypravili na výlet. Šplhali po kopcích, fotili a povídali si hodiny a hodiny.

Helbich pak byl třicet let asistentem a blízkým přítelem slavného fotografa. Navštěvoval ho každou neděli v jeho pražském ateliéru a naslouchal jeho radám. „On mě varoval, ať se nežením, prý to nejde dohromady s prací,“ vzpomíná pětaosmdesátiletý Helbich a dodává: „Avšak i Sudek se uměl zamilovat, jen ty jeho lásky nikdy netrvaly dlouho. Jednou jsme byli na mši ve čtyři ráno v chrámu svatého Víta a ta jeho panička měla přijít. Celou dobu byl jak na trní, pořád koukal ke dveřím, jestli už jde. Vzpomínám si, jak se jednou zasnil – to mu bylo osmdesát – a řekl: „Víš, já bych chtěl bejt zamilovanej, aspoň trošičku.“

Příští rok to bude čtyřicet let, kdy se viděli naposled. A přesto jsou spolu pořád ve vzpomínkách. Lékař a fotograf Petr Helbich a jeho šéf, fotograf Josef Sudek. Společně šplhali po kopcích v Beskydech, společně mlčeli a povídali si o focení. Do 30. srpna je v pražském Ateliéru Josefa Sudka k vidění výstava Komparace Josef Sudek / Jan Svoboda.

Mionší, foto Josef Sudek, repro z knihy Josef Sudek / Prales Mionší, nakl. Torst.

Mionší, foto Josef Sudek, repro z knihy Josef Sudek / Prales Mionší, nakl. Torst.

LN Vyrůstal jste v Praze, ale na prázdniny jste jezdil do Frenštátu pod Radhoštěm k tetě. V létě 1948 se tam objevil Josef Sudek. Jak na vás působil?
On byl suverén, nikdy si z nikoho nic nedělal. Přišel do společnosti a hned začal vyprávět, často i hodně osobní historky, třeba jak na italské frontě přišel o ruku. Měl kolem sebe vždycky spoustu obdivovatelů, ptali se ho na focení a skládali mu poklony. Já jsem to hemžení kolem Sudka pozoroval tak nějak zpovzdálí, bylo mi devatenáct a přece jen jsem se trochu žinýroval hned za ním běhat a ukazovat mu svoje fotky.

LN Nakonec jste se ale odhodlal a stal jste se jeho učedníkem. Díky vám Sudek objevil prales Mionší v Beskydech, kde nafotil celou sérii. Čím ho tohle místo zaujalo?
Poprvé jsem o něm slyšel za války, když se mi do ruky dostala fotografická kniha Rudolfa Jandy Prales v Beskydech. Líbila se mi ta krajina na fotkách, vypadala jako konec světa: uschlé pahýly stromů na holé pláni. Pan Janda mi řekl, že Mionší je pár kilometrů od Jablunkova, ale zapřísahal mě, ať o něm nikomu neříkám, prý je to tajemství. Sbalil jsem si spacák a putoval pralesem. Věděl jsem, že tohle se bude Sudkovi líbit, měl rád zvláštní, opuštěná místa.

V roce 1952 jsem ho tam pozval. On nebyl žádný extra cestovatel, ale když ho někdo nachytal na krajinu, tak do toho šel. Vyšplhali jsme velký krpál na Mionší, a když uviděl tu planinu, měl jasno: „Asáku, to je vohromný!“ A tak jsem se z učedníka stal asistentem, který s ním každé léto jezdil na Mionší, až do roku 1970. V roce 2009 vyšla série jeho fotek v nakladatelství Torst.

LN Na cestách jste byli několik dnů, jak jste si na sebe zvykali? Sami, daleko od všeho?
Rychle jsme zjistili, že máme každý jiný rytmus. Já jsem ranní ptáče, nedělalo mi problémy hned po ránu vyrazit do lesa a fotit. Sudek vstával až kolem poledne. Dali jsme si v lovecké chatě snídani a šli na průzkum, on nesl foťák, já stativ, ukazoval jsem mu různá zajímavá místa. Večer většinou přijel strýček a přivezl jídlo od tety. Třeba pětilitrovou lahev s gulášovkou. Ohřáli jsme si to a seděli do noci u svíček a povídali.

Josef Sudek v Mionší, 1970, foto Herbert Thiel, repro z knihy Josef Sudek / Prales Mionší, nakl. Torst.
Lovecká chata v Mionší, 1952, foto Josef Sudek, repro z knihy Josef Sudek / Prales Mionší, nakl. Torst.

LN Bylo vám tenkrát třiadvacet, Sudkovi skoro šedesát. Našli jste vždycky společnou řeč?
Většinou ano, nejvíc se mi líbilo, že on nikdy nikoho neodsuzoval. Mohli jsme mluvit o čemkoliv, jen politika ho moc nebrala. Jednou jsem mu říkal, jaký mám vztek na komunisty a že je určitě na Západě líp, a on mi řekl: „Asáku, o to se nestarej, všechno je to jen boj o moc. Komunisti by nebyli tak špatný, ale chtěj mít všechno pod palcem.“

LN Jaké byly návraty zpátky do civilizace?
Tam, na Mionší, jsem byl skoro, skoro jako jeho syn. Když jsme pak přijeli do Frenštátu, tak už si každý šel svou cestou, potřebovali jsme si od sebe odpočinout. Až za několik týdnů mě pozval k sobě do ateliéru na Újezdě. Chtěl si mě otestovat přes muziku.

Organizoval tam pravidelné hudební úterky, kdy přátelům pouštěl své oblíbené skladby, třeba Debussyho nebo Ravela. Brzy pochopil, že muzikou žiju tak jako on.

LN Sudek se o hudbu zajímal celý život, poslouchal ji i při focení?
To nikdy, potřeboval se soustředit. On chodil hlavně na koncerty nebo na balet. Miloval Prokofjevův Romeo a Julie, nevynechal ani jedno představení. Pozoroval jsem ho, jak to s ním šije, jak to prožívá. Dlouho jsem nechápal, proč se mu nelíbí Její pastorkyňa od Janáčka, tuhle operu mám rád odmalička. Jenže on jí nemohl přijít na chuť. Říkal mi: „Co to je za divnou muziku? Mluví, nebo zpívají?“ Až jednou povídá: „Už se mi ten Janáček otevřel. To je tak báječný, až to se mnou mlátí vo zem.“

Josef Sudek v Mionší, 1970, foto Herbert Thiel, repro z knihy Josef Sudek / Prales Mionší, nakl. Torst.

Josef Sudek v Mionší, 1970, foto Herbert Thiel, repro z knihy Josef Sudek / Prales Mionší, nakl. Torst.

LN V hudbě jste měl náskok, ale ve fotografii měl hlavní slovo on. Co vám říkal, když jste mu ukazoval své první pokusy?
Já jsem s focením pořádně začal vlastně až po promoci na medicíně v roce 1953. Dostal jsem tenkrát umístěnku do plicního sanatoria v Jablunkově. Tehdy mě focení úplně chytlo, jezdil jsem na Mionší skoro každý den. Přivezl jsem pak Sudkovi několik fotek, on je rozdělil na tři hromádky a ke každé řekl: „Tohle má motiv, tohle ne a tamto by šlo.“ Jednou jsem mu ukázal zátiší a s tím byl hned hotov: „Na tohle nemáš šťastnou ruku.“ Samozřejmě mě to mrzelo, ale brzy mi došlo, že má pravdu. Prostě mi nejvíc šla ta příroda nebo taky fotky různých polorozpadlých domů, teď je fotí každý. Největší Sudkovu pochvalu si pamatuju dodneška. Přišel jsem k němu do ateliéru a koukám, že má před sebou devět mých fotek. Když mě uviděl, povídá: „Já si to tak gustýruju, jak z toho už leze ten Helbich!“

LN Postupem času už jste nebyl „jen“ asák, ale také jeho blízký přítel. Radil vám i v osobních záležitostech?
On mě hlavně varoval, ať se nežením. Říkal, že pokud chci dělat práci pořádně, tak to nejde dohromady s rodinou. Víte, já jsem byl dlouho sám, až po třicítce jsem potkal jednu slečnu. Hned jsem běžel za Sudkem a povídám: „Šéfe, šéfe, já jsem se zamiloval!“ A on mi s klidem řekl: „Asáku, to tě přejde.“

Sudek měl taky svoje lásky, ale nikdy to netrvalo moc dlouho. Jednou jsme byli spolu na mši ve čtyři ráno v chrámu svatého Víta a ta jeho panička měla přijít. Celou dobu byl jak na trní, pořád koukal ke dveřím, jestli už jde. Vzpomínám si, jak se jednou zasnil – to mu bylo osmdesát – a řekl: „Víš, já bych ještě chtěl bejt zamilovanej, aspoň trošičku.“

LN Měnilo se nějak vaše přátelství, které trvalo téměř třicet let?
Chodil jsem k němu do ateliéru každé úterý od roku 1948 až do roku 1957, pak už mi ty hudební večery vadily. Bylo tam víc a víc lidí, kteří se na něj lepili, jemu to vlastně ani nevadilo. Tak jsme zavedli nedělní odpoledne, to bylo jen naše. Vždycky kolem druhé jsem v Nerudovce koupil dortíky a přinesl je k němu na Úvoz.

Pak jsme si povídali nebo šli na koncert a pak na pivo. Jenže v tom jsme si nerozuměli, já prostě nejsem hospodský typ. Postupem času mě trochu začal vadit nepořádek v jeho bytě. Vždycky říkal, že přece nemůže nic vyhodit, co kdyby něco z toho potřeboval.

LN Jednu neděli, v roce 1976, jste se ale neviděli…
Už to byl takový stereotyp, každou neděli, celé ty roky. Tak jsem si prostě řekl, že tentokrát nedorazím. A v pondělí mi volá Sudkova sestra, že je šéfovi zle, ať rychle přijdu. Změřil jsem mu tlak, musel co nejdřív do nemocnice, ale nechtěl.

Čtyři roky se bránil všem těm vyšetřením. Měl rakovinu močového měchýře, jsem si skoro jistý, že to bylo z chemikálií, které se používají při vyvolávání fotek. On nenosil rukavici, a tak se mu ty jedy dostávaly přímo do těla. Když přijela sanitka, už byl v bezvědomí, cestou zemřel. Dodneška si to vyčítám, že jsem tu jednu neděli vynechal.

  • 0Diskuse
Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.