Ústavní a politické instituce jsou u nás v hlubokém opovržení. Vládě důvěřuje 20% lidí, parlamentu 16%, politickým stranám dokonce jen 11%. Zároveň jen 22% lidí je přesvědčeno, že mohou situaci v zemi nějak ovlivnit. Na tomto stavu se podepsala mnohaletá vleklá krize vládnutí a v poslední době navíc ještě agresivní negativistická politika Paroubkovy ČSSD. Její výsledek je pozoruhodný: vládu sice vydatně poškodili, ale sobě moc nepomohli (lidé nedůvěřují parlamentu jako celku a politickým stranám všeobecně). Vyšli ovšem vstříc mentalitě českého člověka: ten slyší velmi rád o pánech nahoře, že jsou darebáci, a nedělá mu problém tomu hned a kompletně uvěřit. Proto považuji za ne zcela spravedlivé výtky, že vláda a Julínek zanedbali prezentaci radaru a zdravotnické reformy. Prezentovat vládu a Julínka jako syčáky má stokrát větší šanci na úspěch, než „pozitivní“ propaganda.
Velmi dobře dopadla média: rozhlas 73%, televize o 35% méně, tisk a internet 56%. Jdou po pánech nahoře a odhalují jejich nekalé rejdy. Tento prvek svobody český člověk ctí.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Velké důvěře se těší mocenské instituce: armádě věří přes její miniaturizaci 60% lidí, policii 40%. Dá se to vyložit tím, že s armádou po profesionalizaci občan prakticky nepřijde do styku, s policií o něco víc (proto ten dvacetiprocentní rozdíl). I policie však přes svou nedokonalost (občas občana šikanuje např. udílením pokut) představuje přísnost a řád.
Politický systém, který by z těchto sympatií a antipatií mohl vyrůst, by byl dosti originální: vojenská diktatura se zaručenou svobodou médií. Vláda, parlament a politické strany budou rozehnány. Zároveň ovšem vznikne problém s EU, která se těší reputaci stejné jako armáda (60%) a 48% je dokonce přesvědčeno, že je nám užitečná. (Z toho plyne, že 18% považuje EU za úctyhodnou, leč neužitečnou instituci). Ta by nám podobné uspořádání asi netrpěla.
Vzniká otázka, jaký je v zemi, kde ve veřejnosti vládne taková mentalita, prostor pro rozumnou demokratickou politiku. Ale nepropadejme pesimismu! Zároveň totiž vyšlo najevo, že 80% našich občanů (o 5% víc, než je průměr v EU) je spokojeno se svou životní situací, a pokud jde o budoucnost, optimisté mírně převažují nad pesimisty. To dává slušnou naději, že se nespokojenost a násilnické projekty budou vybíjet nikoli brachiálním násilím na ulicích, ale vzrušenými debatami v útulném prostředí českých hospod.
