Zatímco v roce 1947 nastoupilo k StB 116 nových příslušníků, o dva roky později to bylo již 2733 a v následujícím roce 2278. V polovině 50. let měla StB již více než osm tisíc zaměstnanců. Konečný počet se ustálil mezi dvanácti a třinácti tisíci osob.
|
NÁSTOJE ZVŮLE |
| Národ bez paměti Sedmnáctý listopad bývá připomínán jako nový začátek. Dějinný přelom. Konec totalitního systému |
| My nic, to rozkazy... Bývalému režimu sloužili jako příslušníci represivních složek, dnes jsou z nich demokraticky zvolení... |
| Československo za ostnatým drátem Za stovky mrtvých na západní hranici byli doposud postiženi pouze tři bývalí pohraničníci - V červnu... |
| Muzeum železné opony? Dílo pohraničníků Tato kniha nepropaguje komunismus tak, jak by se někomu mohlo zdát, ale přibližuje dobu tak, jak... |
| Převýchova na „čtyřce“ Dvaadvacátého října 1979 jsem byl na chodbě Městského soudu v Praze během přelíčení s „protistátní.. |
|
Hranice zdánlivé všemocnosti Státní bezpečnost v 70. a 80. letech nebyla pouhým souborem polovzdělanců, kteří si hráli na hodného... |
| Cigarety, kartáček a humor s sebou Neznám věznění „na lágru“ po odsouzení. Odseděla jsem si „jen“ sedm měsíců ve vyšetřovací vazbě... |
| „Nedělejte scény a pojďte s námi!“ Datum už si nepamatuji, ale muselo to být někdy na podzim roku 1985. Vypravila jsem se po poledni... |
Vymknutá pěst dělnické třídy
Nevzdělanost a neschopnost rozumět problematice, kterou měli zpracovávat, nahrazovali příslušníci StB bezbřehou brutalitou. Jsou známé případy mučení elektrickým proudem, bití, dlouhodobé uzavírání lidí v sudu s vodou, aplikace nejrůznějších „sér pravdy“ i fingované popravy. Po procesu s „Protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“ si vedení strany postupně začalo uvědomovat, že se „pěst dělnické třídy“, jak byla StB někdy nazývána, zcela vymkla kontrole. S nástupem ministra vnitra Rudolfa Baráka proto začala její reorganizace.
Již tak dezorientovaná StB se po Chruščovově projevu na 20. sjezdu KSSS propadla do hluboké krize. Byly zveřejněny první informace o inscenovaných procesech a z vězení se vrátili první nevinně odsouzení, které vystřídali, i když v počtu naprosto minimálním, jejich někdejší mučitelé. Počátkem 60. let došlo k masovému propouštění lidí z komunistických koncentračních táborů a veřejnost se ve větší míře dozvěděla o zvěrstvech páchaných příslušníky StB.
V roce 1968 probíhaly rehabilitační procesy a stalinské jádro ve Státní bezpečnosti zažívalo dosud nejhorší dobu. Pokusy některých funkcionářů proměnit brutální a neschopný aparát ve funkční kontrarozvědku byl po sovětské invazi zapomenut a začaly nemilosrdné čistky. Ty postihly především vzdělané a 50. lety nezkompromitované příslušníky, kteří se přihlásili k programu roku 1968. V rozvědce byl čistkami nejvíce zasažen vědeckotechnický odbor, odkud muselo odejít asi šedesát procent příslušníků. Z odboru ideologické diverze a emigrace, který byl pokládán za jakési odkladiště neschopných a s KGB spojených kádrů, odešlo jen třicet procent zaměstnanců. Více než deset příslušníků StB emigrovalo a předalo svoje poznatky západním službám. Státní bezpečnost jako protivník (pokud jím vůbec kdy byla) západních rozvědných služeb přestala existovat.
S nástupem husákovské normalizace přichází do StB „nová krev“. Nejde již o nadšené budovatele komunismu z 50. let, ale o lidi, kterým se nechce pracovat a jejichž morální kredit se blíží nule. Když k tomu připočítáme úspěšné průniky západních rozvědek do StB, je zřejmé, že se československá politická policie propadla do stavu, ze kterého se již nemohla vzpamatovat.
S postupem normalizace se stále důležitější problematikou stává „vnitřní nepřítel“ a „emigrantské centrály“, tedy hrstka disidentů, Rádio Svobodná Evropa a vydavatelé exilových časopisů Listy a Svědectví Jiří Pelikán a Pavel Tigrid. O zaměření rozvědky v 80. letech výmluvně svědčí, že v letech 1981 až 1989 získala 11 881 agenturních zpráv z oblasti „ideologické diverze“, ale pouze 5460 o problematice NATO.
Přestože užívání násilí příslušníky StB bylo v 70. a 80. letech nesrovnatelně řidším jevem než o dvacet let dříve, docházelo i zde k excesům. Vlastimilu Třešňákovi pálil příslušník StB Josef Kafka prsty zapalovačem. Zbyněk Benýšek byl škrcen mokrým ručníkem až do bezvědomí. Zina Freundová byla přepadena a ponižována. Jiřině Šiklové se estébáci „nastěhovali“ do bytu a několik dní ji obtěžovali. Pavel Landovský byl přepaden. Ivan Medek byl vyvezen za Prahu a ponechán v noci na neznámém místě. Pavlu Kohoutovi namontovali do auta bombu, posílali vyděračské anonymní dopisy, ničili auto a vážně jej zranili na hlavě. Ve výčtu podobných „výstřelků“ by se dalo pokračovat dlouho. Inspekce ministra vnitra nikdy žádnou z těchto akcí neobjasnila, dokonce v několika případech nalezených odposlouchávacích zařízení postiženým tvrdila, že jde o akce západních rozvědek.
Listopad 1989 zastihuje „pěst dělnické třídy“ v rozkladu a nehybnosti. Po pádu berlínské zdi dochází i těm nejméně chápavým přisluhovačům komunistického režimu, že s jejich živobytím je konec. Snaží se proto využít poznatků a kompromitujících materiálů k zachránění své existence.
Nepostradatelní odborníci
Již v lednu 1990 se objevují první zprávy o „nepostradatelných odbornících“, kteří jsou v nově vznikající tajné službě nenahraditelní. Současně jsou především do nově vzniklé Zpravodajské služby Federálního ministerstva vnitra povoláni někteří její příslušníci vyhození v čistkách po roce 1968. Tito lidé většinou nic neuměli ani v době své největší slávy a mnozí z nich měli na rukou krev z 50. let.
Rozkazem federálního ministra vnitra Richarda Sachera byla StB zrušena 15. února 1990. Alespoň tak o tom byla informována veřejnost. Skutečnost ale byla zcela jiná. Z více než dvanácti tisíc estébáků jich bylo mimo službu postaveno 5317, ostatní útvary byly pouze přejmenovány a jejich příslušníci zůstali v činné službě. V září 1991 přiznával federální ministr vnitra Ján Langoš, že na útvaru sledování působí z celkového počtu čtyř set pouze dvacet jedna operativních příslušníků přijatých po roce 1989.
Na jaře 1990 začaly na ministerstvu vnitra pracovat občanské komise, jejichž úkolem bylo prověřit spolehlivost a použitelnost jednotlivých příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB) v novém režimu. Z více než padesáti sedmi tisíc příslušníků SNB jich bylo v roce 1990 propuštěno 7778, z nich ale pouze 74 proto, že odmítli podepsat věrnost novému režimu. Z ministerstva vnitra postupně odcházely nejzkompromitovanější komunistické kádry a také lidé, kteří se dokázali uplatnit mimo resort. Z rozvědky odešel například současný ředitel evropské divize firmy Microsoft Jan Mühlfeit a Harvardské investiční fondy s Viktorem Koženým založil bývalý zástupce správy zpravodajské techniky Boris Vostrý.
Celá 90. léta byla veřejnost v nepravidelných intervalech informována, že v Bezpečnostní informační službě žádní bývalí příslušníci StB nepůsobí. Ještě dál šel Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI -rozvědka), který tvrdil, že nezaměstnává bývalé příslušníky StB ani nijak nenavázal na činnost bývalé komunistické rozvědky a nepřevzal žádné její agenty. Nic z toho ale nebyla pravda. Ještě po sedmnácti letech od pádu komunismu řídí například jeden z nedůležitějších útvarů Policie ČR (tzv. Národní protidrogovou centrálu) bývalý příslušník komunistické rozvědky.
Vyšetřování? Zapomeňte!
Vyšetřování zločinů komunistické policie trvá v České republice již sedmnáct let. Mnozí pachatelé i jejich oběti již zemřeli. Objasnění některých kauz se zbytečně prodlužovalo nesmyslným utajováním dokumentů ministerstvem vnitra i jejich zamlčováním ze strany ÚZSI. V některých případech se nepodařilo vypátrat viníky, jindy soud rozhodl, že trestný čin je promlčený.
Až v roce 2004 byl přijat archivní zákon, který umožňuje všem občanům seznámit se s necenzurovanými dokumenty StB. Přesto se ještě téměř rok někteří úředníci pokoušeli jeho ustanovení obejít a přístup k personálním svazkům příslušníků StB znemožnit. Teprve v září 2006 zveřejnil nový ministr vnitra informaci, že v resortu dosud působí přibližně osm set příslušníků bývalé StB. Za jedenáct let fungování Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, bylo pravomocně odsouzeno 29 osob, z nichž 8 k nepodmíněným trestům.
Autor (* 1964) působí ve slovenském Ústavu pamäti národa. Právě mu vychází kniha Svazek Dialog, StB versus Pavel Kohout.
