5. prosince 2016 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Symbolem 20. století je vagon na dobytek, říká autor knihy Krvavé léto 1945

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 70Diskuse
Zajatí příslušníci Waffen-SS si kopou hrob | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zajatí příslušníci Waffen-SS si kopou hrob | foto: AA
PRAHA Na přelomu května a června 1945 byly v Postoloprtech na Lounsku shromážděny stovky německých osob: jak nacisté a esesmani (reální i domnělí), tak civilisté včetně žen. Ozbrojení Češi či přímo vojáci je bili, týrali a nakonec u školy, v kasárnách či v bažantnici popravili. Exhumace těl ze září 1947 doložily až 763 zavražděných lidí. „Poválečný odsun Němců byl v tu danou dobu bezpochyby společensky a politicky nevyhnutelný. Nicméně provedení bylo v řadě případů opravdu divoké,“ říká Jiří Padevět, autor nové knihy Krvavé léto 1945.

„Podle svědků nebyli vykonavatelé poprav vždy střízliví a rovněž znásilňovali německé ženy a dívky,“ píše se u hesla Postoloprty v nové knize Krvavé léto 1945, která se věnuje poválečnému násilí.

Takových hesel jsou v historicko-místopisném průvodci stovky; kraj po kraji. Většinu míst autor knihy Jiří Padevět navštívil. „Možná jsem až příliš senzitivní, ale třeba v Postoloprtech, kde byly pochovány stovky lidí z poválečného masakru, prostě historii cítíte. A úplně nevoní,“ řekl LN.

LN: Loni jste mi říkal, že ti, kdo vás za minulou knihu o květnu 1945 poplácávali po zádech, vás budou teď za Krvavé léto o poválečném násilí a odsunu Němců hanět... Už vám nadávají?
Zatím je to lepší, než jsem čekal. Nadávky nejsou usilovné, nikdo mi nevyhrožuje smrtí. Ale nová kniha je pro společnost daleko nepříjemnější než kniha předchozí. Tam jsme byli buď v roli hrdinů, nebo obětí, kdežto tady jsme – nutno podtrhnout jen někteří z nás, protože nemám rád ze všeobecnění – v roli zcela jiné. Někteří z nás využili situace a konstelace, která byla pro vznik násilí velmi dobrá, a chovali se jako prasata... A myslím, že ti, kdo to ani dnes nejsou schopni uznat, by se nejspíše v podobné situaci, pokud by vznikla, zachovali podobně.

LN: V novince píšete i o hrůzných případech v Praze – pověšení Němci na kandelábru nebo upálený člověk... Je něco, co vás vyloženě osobně zasáhlo?
Snažím se, aby mne tyto příběhy osobně nezasahovaly. Jinak bych to možná ani nikdy nedopsal. Dokonce to využívám jako jistou psychoterapii“.

Při psaní si říkám, že mám jako každý spoustu svých pracovních či osobních problémů, ale ve srovnání s tím, čemu byli lidé vystaveni během války a těsně po jejím konci, se mi nic dramatického neděje.

Ty běžné starosti jsou ve srovnání s pochody smrti či odsunem opravdu drobné. Žijeme v bezpečné době, dostatku a nejsem si jist, jestli si toho dostatečně vážíme.

Dobřichovice – popravení příslušníci Waffen-SS
Násilí v ulicích bylo běžným jevem.

LN: Takže se snažíte držet si od všech těch hrůz jistý odstup.
Snažím, byť samozřejmě jsou příběhy, které vás zasáhnou více než jiné. Především proto – alespoň u mě –, že znám ta místa. Většinu míst, ne všechna, jsem objel a zjistil, že někde je v krajině pořád vidět nebo se dá tušit stín historie. Jak na místech masových hrobů, tak na místech poválečného vraždění. Možná jsem v tom až příliš senzitivní, ale třeba v Postoloprtech, na místě hrobu obětí pochodu smrti, nebo u kříže v bažantnici, kde byly pochovány stovky lidí z poválečného masakru, historii cítíte. A úplně nevoní.

LN: Vloni jste vydal brožurky Topografie teroru a Transporty smrti, přičemž si trasy některých pochodů chcete i „odchodit“. Usilujete tím poznat nejen události, ale i to, kde se staly?
Jednak to plyne z toho, že jsem původním povoláním geodet, takže krajinu mám rád a rád se jí snažím vnímat v historických souvislostech. A za druhé, většina historiků – neříkám, že to je chyba – událost popisuje v čase. Já se ji snažím popsat i v místě, kde se stala. Někdy z toho lépe pochopíte, k čemu a proč tam došlo. Některá místa jsou změněná, některá jsou stejná. Třeba požární nádrž na lanškrounském náměstí, v níž byli patrně topení místní Němci, je už zasypaná... Ale na řadě míst to vypadá, že se tam od roku 1945 nezměnilo nic, jen lidé.

LN: Bavili jsme se o příběhu z května 1945, který mi jako klukovi vyprávěl můj děda Alois Kylar z Náchoda. Žil u celnice v Bělovsi a vzpomínal, jak byli v pivovaru mučeni a zabíjeni esesmani a Němci – v ledárně jim prý dali Češi prkno do úst, kladivy utrhli sanice a nechali je vykrvácet... Dost to se mnou otřáslo. Nebyly to povídačky?

Nebyly, dosvědčují to i jiní svědci. I díky vaší stopě a dalšímu známému z Náchodska mám přibližně lokalizováno, kde je v zámeckém parku masový hrob, který nikdo po válce neexhumoval (v knize se u hesla Náchod uvádí nejméně 67 umučených esesmanů a řada dalších osobpozn. red.). Náchod je ovšem specifický. Ano, to násilí bylo nesmírně brutální, ale bylo vyvoláno těžkými boji o celnici v Bělovsi a tím, že ustupující nacistické jednotky zajaté povstalce rovněž zabíjely. Jistým způsobem je tedy zabíjení Němců jako odplata pochopitelné, ale není pochopitelná ta míra brutality, způsob násilí. Podobné případy se děly na území celé republiky, ovšem po šest let předchozích se děla zvěrstva i z druhé strany.


LN: Zeptám se trochu nevybíravě: má po všem tom útlaku, po heydrichiádě, po

Spisovatel a knihkupec Jiří Padevět (50)

■ Ředitel nakladatelství Academia.

■ Autor úspěšné knihy Průvodce protektorátní Prahou (2013), jež získala ocenění Magnesia litera.

■ Na ni navazuje loňská kniha Krvavé finále o zabíjení na samém konci 2. světové války a nyní i „třetí díl“ Krvavé léto 1945 o poválečném násilí i odsunu lidí z českých zemí.

■ Kromě toho právě vyšel knižní rozhovor Pod tíhou historie a také jím editovaný sborník Ležáky.

■ Je též spoluautorem nového průvodce k operaci Anthropoid.

■ Otec dvou dcer; žije s partnerkou Markétou. Píše i drobné povídky.

Jiří Padevět

Jiří Padevět

teroru či výsleších na gestapu společnost jistý „nárok“ na pomstu, na odvetu?Myslím si, že pomsta je lidsky sice pochopitelná, ale do chování státních ozbrojených složek, nebo dokonce právního řádu rozhodně nepatří. Nežijeme v kmenové společnosti. Popsal jsem i případ, který výborně charakterizuje dobu: je ze středních Čech, kde ulicí procházela kolona německých zajatců z povstání, už po kapitulaci.

Z obou chodníků na ně koukali Češi. Nic se nedělo. Byl tam v podstatě klid. A jeden z přihlížejících Čechů se v tu chvíli dozvěděl, že jeho bratr zahynul během Pražského povstání. Vytáhl pistoli – tenkrát měl zbraň kdekdo – a prvnímu Němci, který šel okolo, prostřelil hlavu. Náhodná oběť. Ale ta kulka prolétla německou hlavou a zabila ještě Češku na druhém chodníku. Myslím, že tato příhoda přesně vystihuje onu dobu. Lidský život ztratil cenu.

LN: Šlo takovou nenávist v létě 1945 řešit jinak než odsunem?
Odsun byl v tu dobu bezpochyby společensky a politicky nevyhnutelný. Nešlo to podle mého názoru jinak. Nicméně provedení divokého odsunu bylo opravdu divoké, ale jen tím provedením. Divoký odsun byl organizován, nejednalo se většinou o spontánní hněv zdola. Na základě archivních dokumentů jsem zjistil, že ty největší masakry a to největší vyhánění typu „seberte si kufr a za dvacet minut buďte za hranicemi“ mají bohužel na svědomí – a neříká se mi to vůbec lehce – jednotky pravidelné Československé armády. To nebyla žádná ozbrojená lůza, ale pravidelné jednotky.

LN: A další bojovníci, „kati“?
Vojenskému velení podléhaly i Revoluční gardy a partyzánské jednotky, zapojené do odsunu, například partyzánská brigáda Václavík, která „čistila“ oblast severovýchodních Čech na základě rozkazu. Jistě, jsou také extrémní případy, jako tábor Hanke v Ostravě či řádění tzv. poručíka Smrčiny v Mariánské Radčici, které se brutalitou vymykaly i tehdejší době a jež měly na svědomí izolované skupiny deviantů s podivnou minulostí. Ale domnívám se, že většinu velkých akcí – Postoloprty, Švédské šance – má na svědomí především Vojenské obranné zpravodajství pod velením Bedřicha Reicina, tedy člověka, který byl nejspíš sovětským agentem.

LN: Nepíšete jen o mstě ze strany Čechů, ale i o násilí spojeneckých vojsk. Kolik ho bylo?
V knize jsou popsány veškeré typy násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Divoký odsun dostal největší prostor, místně a početně, ale i násilnosti vojáků Rudé armády jsou zastoupeny poměrně silně. Vybíral jsem jen násilné trestné činy: vraždy a znásilnění...

LN: Kolik jich bylo, stovky?
Stovky rozhodně.

LN: Jak se různé dobové excesy řešily, řešily-li se vůbec?
Musím upozornit na něco, co strašně málo zaznívá. Už tehdy se velké případy násilí – jako tábor Hanke, Postoloprty a řada dalších – řešily, byly v mezidobí 1945 až 1948 čs. orgány vyšetřovány.

Řada pachatelů byla i odsouzena, na události tábora Hanke byla zřízena i speciální parlamentní vyšetřovací komise. Na začátku podzimu 1945 už nelze státu zazlívat, že nekonal. Řád se vracel do areálu a stát začínal opět fungovat.

LN: Před pár dny vám vyšel i knižní rozhovor. Mluvíte o tom, že vás – ač si snažíte držet odstup – straší příběh strojvůdce, který řídil vlaky do Treblinky.
To je příběh fiktivní. Bezpochyby se stal, ale neznám k němu konkrétní osud, jméno. Byl to zaměstnanec říšských drah, který dělal, jako my všichni, svoji práci. Nechtěl bych být v jeho roli. V roli člověka, který vozí lidi do vyhlazovacího tábora a není mu divné, že zpátky vozí jen ty kufry...

Napsal jsem na tohle téma i krátkou povídku. Na začátku leží mladík v trávě, dívá se na nebe a přemýšlí. Vzpomíná, jak jeho bratr a otec zahynuli na Ukrajině během velkého hladomoru vyvolaného Stalinem. Těší jej, že přežil a je na světě. Začnete k té postavě pociťovat jisté sympatie. Jenže pak na obzoru zahouká vlak, postava si natáhne holínky a jde vykládat Židy na rampu v Treblince. Mimochodem: víte, co je podle mne symbolem 20. století?

LN: Povězte.
Vagon na dobytek. Kterým jedou lidé, co nikam jet nechtěli – to se netýká jen Židů, ale mnoha odsunů, přesunů, hodně i Sovětského svazu. Strojvůdce, na nějž jste se ptal, je symbolem toho, čemu jsme byli vystaveni – službě příšernému režimu, ať to byl komunismus, nebo nacismus. Charaktery mnoha lidí to muselo poškodit, byť se někteří snažili zachovat čestně. Pořád nevím, jestli je strojvůdce pachatelem, nebo není.

LN: Nikdo nevíme, jak bychom se chovali, zda bychom obstáli.
Přesně tak. To je naprosto základní premisa. Ukažte mi někoho, kdo by chtěl být raději Čurdou než Kubišem. Všichni by byli raději Kubišem, jasně. Jenže ne každý má na to, se Kubišem v té rozhodující chvíli stát. Čurda bezpochyby zradil, ale kdo z nás si troufne tvrdit, že by se v podobné situaci, v příšerné době, zachoval lépe? Myslím, že je lepší o sobě pochybovat a pak být třeba sám sebou příjemně překvapen.

Martin Rychlík, Lidové noviny
  • 70Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!