12. srpna 2014 12:00, aktualizováno  Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Teprve tato generace dokáže v našem
státě něco změnit, říká Stránský

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 11Diskuse
Jiří Stránský | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Stránský | foto: Dana Mojžíšová
Spisovatel, scenárista a politický vězeň komunistického režimu Jiří Stránský dnes slaví 83. narozeniny. Autor Zdivočelé země a dalších románů a povídek, ve kterých se vrací k vlastním autentickým vzpomínkám na pobyt v komunistických lágrech, je stále velmi činorodý. O svých plánech i tom, jak se dokázal vypořádat minulostí, hovoří v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Ve svých dílech čerpáte zejména z vlastních zážitků a prožitků z komunistického vězení. Myslíte, že byste se stal spisovatelem i nebýt této životní zkušenosti?
Byl jsem pevně rozhodnutý, že se stanu spisovatelem, už od svých sedmnácti nebo osmnácti let. Už tehdy jsem napsal asi šestisetstránkový román, ač jsem samozřejmě nevěděl, že mě zavřou. Několika kriminály si ale už tehdy prošla naše rodina a já jsem měl pocit, že bych měl i ty předválečné a válečné osudy zaznamenat.

Jaké máte pocity, když se při psaní knih vracíte k vašim hrůzným zážitkům z vězení?
Vlastně ani žádné pocity nemám. Tím, že jsem o všem od začátku psal, jsem v sobě nemusel nic tutlat jako většina ostatních muklů. Musím se přiznat, že jsem si z nich občas dělal legraci, protože některým spoluvězňům, se kterými jsme po letech sešli, začaly při vzpomínání téct slzy. Z mé strany, protože o tom léta píšu, jde hlavně o to, aby se na tuto dobu nezapomnělo.

Trochu větší problém, kdy jsem byl občas přistižen takzvaně v "nedbalkách", nastal párkrát při jiných situacích. Například když jsme točili druhou řadu Zdivočelé země, kde jsou vyobrazené násilné výslechy a podobně, se mi najednou zničehonic vrátily ty hrůzné sny, které jsou také v románu popsány přes postavu Antonína Maděry. Pak se mi to ještě několikrát opakovalo, například poté, co v roce 2012 zemřel můj kamarád generál Tomáš Sedláček, a já se díval na dokumentární film, ve kterém jsme si o vězení povídali.

Neuvažoval jste někdy o naprosté změně tématu, který by s vaším vlastním životem či s životy vašich příbuzných neměl nic společného?
Nepotřebuji psát fikci, když mám často naopak problém zredukovat všechen materiál, který mám k dispozici. Držím se svého upřímného prohlášení inspirovaného Josefem Škvoreckým, že nejsem spisovatel, ale vypravěč.

Vrátil jste se někdy na "místa činu", kde jste trávil svůj život v letech 1953–1960?
Byl jsem na nich několikrát, hlavně tedy na táboru Vojna u Příbrami, protože ty ostatní už neexistují. Bývalý lágr Bytíz má pro moji rodinu smutný půvab, protože na silnici z Prahy do Strakonic je ta halda, kterou jsem sypal. A pod ní pořád existují zbytky návštěvního baráku, kam za mnou jezdila i moje žena. Z mého hlediska už ale nevnímám ani nostalgii, dovedl jsem se s minulostí vypořádat a už to se mnou nic nedělá.

Jiří Stránský

  • Narodil se 12. srpna 1931
  • Po svém otci Karlu Stránském má šlechtické předky, z matky strany je vnukem prvorepublikového předsedy vlády Jana Malypetra
  • Studoval gymnázium, těsně před maturitou byl ale ze školy z politických důvodů vyloučen
  • Po roce 1950 byl odveden k PTP (Pomocné technické prapory), následně byl v roce 1953 obviněn z velezrady a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na osm let vězení
  • V roce 1960 byl propuštěn na základě amnestie prezidenta Antonína Novotného, znovu byl ale na dva roky odsouzen ještě v 70. letech
  • Po propuštění se živil jako kopáč, obsluhoval u čerpací stanice a externě spolupracoval s filmovým studiem Barrandov
  • Po roce 1989 začal publikovat v Literárních novinách, Listech a Lidových novinách
  • Od roku 1992 byl prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a v letech 1995 až 1998 působil také jako předseda Rady Národní knihovny
  • Na základě svých zkušeností a prožitků z komunistických vězení napsal několik románů a novel, mezi nejznámější patří Zdivočelá země (i pro následné zfilmování do 4 řad televizního seriálu), Štěstí, Perlorodky, Povídačky pro moje slunce či Povídačky pro Klárku
  • Pravidelně přispívá i nadále do českých deníků, zejména fejetony a komentáři

Zajímá vás, co o vašich dílech píší kritici?
Až na jednoho člověka, který si mě prohlásil za osobního nepřítele, a který po každém vydání nového díla napsal, že nechápe, jak mohou moje knihy nakladatelé vydávat, když neumím psát, kritici moje díla vesměs chválí. Je to asi těmi tématy, o kterých píši, že se mě neodváží příliš kritizovat. Když už se jim něco nelíbí, tak si většinou vůbec nezjistí historická fakta, nepřesvědčí se o jejich správnosti. A občas mi také vytýkají, že v příbězích plýtvám náměty. Například román Oblouk mi recenzenti vesměs pochválili, ale vyčetli mi, že obsahuje odstavce, ze kterých by jiní napsali dramatickou knihu.

V jinak vesměs pozitivně hodnoceném románu Zdivočelá země několik kritiků negativně hodnotilo vaše vyobrazení poválečného odsunu Němců z pohraničí...
Právě proto, že si podle mě tito autoři vůbec neověřili historická fakta. Všechno to, co ve Zdivočené zemi o pohraničí píšu, je pravda. Obraz pohraničí, který líčím v knize, po válce doopravdy takhle vypadal. Ti "kaubojové" tam vážně byli, stříleli kolem sebe samopaly a revolvery, a nikomu se překvapivě nic nestalo. I ty vypuštěné koně a krávy, jak jsou ve Zdivočelé zemi popsaní, jsem na vlastní oči viděl.

Až na román Zdivočelá země a její volné pokračování Aukce se vaše díla vyznačují menším rozsahem, píšete raději "úsporně"?
Tím, že člověk je stále zkušenější vypravěč a profesionál, a také v životě už mu vadí mnoho slov, jimi prostě šetřím. Teď už píši jenom novely, ačkoli třeba po přečtení Balady o pilotovi, která má sto deset stran, mi mnozí řekli, že by mohla mít přes tisíc stran.

Reagují na vaše díla další bývalí komunističtí vězni? Jaké máte ohlasy a připomínky?
Ve většině případů jsou mi vděční, protože jsem skoro jediný, kdo o tomto období napsal. I díky pětačtyřiceti dílům Zdivočelé země je to zapsané a nezapomenutelné navždy. Občas se samozřejmě někdo ozval s připomínkami, ale ne kvůli faktičnosti. Měl jsem problém například s vojáky kvůli povídce Uniforma z cyklu Štěstí. Chtěli mě postavit před čestný soud za to, že prozrazuji informace, které by lidé neměli vědět. To ale podle mě není férové, protože takhle to doopravdy bylo.

Jiří Stránský

Jiří Stránský

Čtete vy sám jinou vězeňskou literaturu z 50. let?
Ono jí moc není. Byl jsem jedním z prvních, kdo dokázal ty události popsat, a to včetně detailů a podrobností, na které ostatní často zapomínali. Jako například věznění žen v padesátých letech. Neskromně musím říct, že ohromné bojovnice za svobodu jako bývalá převaděčka Julie Hrušková nebo jiná bývalá vězeňkyně Miluška Havlůjová, mě za to dodnes milují. Pět let jsem seděl v kriminále se spisovatelem Karlem Peckou, spolu jsme ale měli menší problém. Už v kriminále, kde Karel napsal svůj román Horečka, jsme si svoje díla četli, a potom v šedesátých letech jsme se trochu chytli, protože Karel na požadavek nakladatelství Mladá fronta ze svého vyprávění trochu ubral, aby román mohl vyjít. To já odmítl udělat, raději jsem vyčkal do osmašedesátého i s tím, že jsem pak riskoval tu daň opětovného dvacetiletého "zaracha".

Asi jako jeden z mála spisovatelů se můžete pochlubit tím, že většina vašich děl byla zfilmována podle vašeho scénáře. Čím si to vysvětlujete?
Všichni mi říkají, že jsem jediný autor, který píše způsobem, jakým chtějí všichni filmaři točit. Tím, že jsem vypravěč a ne spisovatel, mohu vyprávět pouze tím způsobem, abych si přilákal posluchače jenom tím, že dokážu vyprávět plasticky. Ponechávám lidem představivost, která je velmi důležitá.

Na čem pracujete v současnosti?
Pořád přispívám do různých periodik, vesměs každý týden píši jeden fejeton a jednou za 14 dní říkám své glosy v Rádiu Plus. Píši divadelní hru na novelu Stařec a smrt a divadelní inscenaci Dopisy bez hranic pro mě a pro Milana Lasicu. Dále připravuji ke zfilmování poslední novelu Balada o pilotovi a během školního roku taky často chodím do škol na besedy se studenty. Teď v létě jsem hodně mimo Prahu - na jihu. Chvíli na chalupě v Katově, chvíli u své partnerky nedaleko Jindřichova Hradce. A té práce je víc, než jsem si představoval, takže si nejsem jistý, jestli přečtu aspoň některou z knížek, které jsem si na léto vybral. Je mezi nimi i pan Chesterton.

Se studenty a žáky základních a středních škol často besedujete v rámci historických a společenských projektů. Znají vaše literární díla, nebo jim jsou bližší televizní zpracování?
Drtivá většina z nich samozřejmě reaguje na to, co se natočilo. Což má svoji logiku, znají seriál Zdivočelá země a ve škole jim pouští Kousek nebe nebo Bumerang.

Jak na vás reagují? Co je nejvíce zajímá?
Jako otec a dědeček vím, že je nejlepší jednat s dětmi na rovinu. Baví je, když se před nimi člověk zesměšní, takže já vždycky přijdu do třídy a omluvím se, že jsem fosil. Ale že kdybych nebyl fosil, tak jim ty zážitky nemohu vyprávět. Myslím si, že současná generace teenagerů mezi patnácti a dvaceti roky je vůbec první, která už nemá zájem o konzum a kterou zajímají dějiny našeho národa. Jsem přesvědčený, že teprve tato generace dokáže v našem státě něco změnit. Zajímají se, co se děje, ptají se nejen na historii, ale i na politiku. Já jim podávám takzvaně veselé historky vězení, oni se zasmějí, ale zároveň jim dojde, co to bylo za neúsměvnou dobu. Dokážou si dát souvislosti dohromady.

Překvapily vás nějaké dotazy z řad studentů?
Občas se mě ptají, proč jsme se tehdy s ostatními vězni nevzbouřili. Nebo se diví, proč jim o tom doma nic neřekli. Potom musím studentům složitě vyprávět, že lidi tehdy museli nějak spolupracovat, aby mohli s režimem vyjít.

Ozývají se vám také jejich rodiče?
Většina rodičů mi děkuje a reagují pozitivně. Najdou se ale i tací, se kterými bývá problém. Tím, jak dětem ve škole vyprávím, se potom začnou více zajímat a ptát doma na okolnosti. Jedna oktavánka, jejíž dědeček byl členem ÚV KSČ, přišla po besedě domů a ptala se, jak je možné, že jí nikdo neřekl, co komunisté vyvedli s Miladou Horákovou. Dostala od dědečka pohlavek. Taky jsem dostal pár anonymů, sem tam jsem se s někým pohádal.

Proč je podle vás důležité upozorňovat mladou generaci na to, co se u nás dělo v 50. letech minulého století a potom dále za totality?
Je nesmírně důležité neustále tuto dobu připomínat, protože jinak by se také mohla znovu opakovat. I když v jiné formě, samozřejmě, ale i to by byla tragédie. Na besedách, kde se se žáky a studenty scházím, mi jde hlavně o to, abych v nich probudil zaujetí, aby byli zvídaví, aby se zajímali i o podrobnosti a detaily naší historie. Zapomínat na důležité historické události by pro náš národ bylo to nejhorší.

  • 11Diskuse
Michaela Rozšafná

Autor

Michaela RozšafnáMichaela.Rozsafna@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.