České Ano, šéfe! mám nesmírně rád. Pořad, který má smysl, švih a je plný univerzálně platných rad, předvedl potenciálním hostům restaurací, co všechno se dá v kuchyni dělat špatně, a nakonec pomohl objevit i některé zajímavé podniky.
Slovenská verze
Ústřední postavou právě vysílané slovenské verze je opět český kuchař – Jaroslav Žídek. Respektovaný profesionál, který stál za úspěchy mnoha pražských restaurací v devadesátých letech, odešel zřejmě natrvalo vařit do Bratislavy, kde v posledních letech pravidelně získává místní kuchařská ocenění.
Po osmi dílech je pomalu čas na srovnání. Dle údajů televize JOJ, která show každý pondělní večer vysílá, zaznamenal pořad velice slušnou a v případě posledních dílů snad dokonce rekordní sledovanost.
Osobně mám však z většiny odvysílaných dílů pocit smutku a deprese. Rozhodně ne kvůli hlavnímu protagonistovi, jemuž role rozhodně sedla – ve srovnání se Zdeňkem Pohlreichem působí klidněji a vstřícněji. Důvodem mého pocitu je přehlídka naprosto promarněných příležitostí.
Nedivil bych se, kdyby byla ve většině restaurací návštěvnost po odvysílání konkrétního dílu ještě horší než před samotným natáčením.
Odstrašujícím příkladem se v tomto směru stala provozovatelka hotelu, která příšerný jídelní lístek o stovkách položek, jež její zaměstnanci nebyli schopni aspoň trochu slušně uvařit, nejenže nezrušila, ale naopak k němu přidala jídla, která navrhoval vařit "šéf", plus několik dalších, co v souvislosti s pořadem našla na internetu. Její reakce při následné návštěvě ilustrovala nejen nepochopení smyslu pořadu, ale i samotných základů podnikání v gastronomii.
Američani to mají jinak
Americký divák by si českou, respektive slovenskou, verzi oblíbil asi stěží. V našem provedení chybějí peníze, na dřeň vyhrocené emoce, jasný záporák – nebo lépe řečeno místní žába na prameni – a hlavně happy end. Na druhou stranu je třeba říct, že českého diváka by zase nebavilo koukat na show, která jede díl co díl podle naprosto identického mustru.
Když Gordon Ramsay vstupuje do restaurace, kterou má pomoci vytáhnout z problémů, je nad slunce jasné, že nemá v ruce jen povšechné informace o podniku, ale naprosto přesné údaje, jimiž ho zásobí produkce pořadu.
První den se odehrává podobně jako v obou našich verzích. Seznámení se s podnikem prostřednictvím místní kuchyně. Odhalení slabin a případného zloducha podniku.
Následuje pohled na večerní špičku, kdy personál nemá šanci uspět, protože restaurace je do posledního místa obsazena netrpělivými hosty, a nějaký vysoce nepříjemný večerní mítink.
Vyhrocené emoce
Druhý den proběhne prohlídka skladů, která je pro odvysílání zajímavá jen v tom momentě, kdy je nález zralý na návštěvu z hygieny a okamžité ukončení provozu. Na rozdíl od našich verzí se nikdo nezabývá "pouhými" přeplněnými mrazáky či používáním polotovarů. Důležitá je kvalita výsledného jídla, která je pokaždé tristní.
Třetí den se většinou odehraje nějaký hodně emotivní výstup, při němž nemohou chybět potoky slz a drastické otevírání očí. Na večerní provoz se připraví malá úprava menu, která pojede souběžně se starou nabídkou, aby pěkně vynikl rozdíl. Den končí samozřejmě opět špatně, ale s jakýmsi zábleskem na lepší časy.
Přes noc produkce restauraci kompletně přestaví a redesignuje, což je moment, v němž nejvíc vynikne rozdíl mezi bohatým originálem pořadu a českým nebo slovenským chudším příbuzným. Ráno je "nová" restaurace se zcela novým menu představena nadšenému a tentokrát štěstím slzícímu osazenstvu. Při večerním provozu vše funguje tak, jak má. Následuje poslední zádrhel související většinou s rychlostí kuchyně, který je po chvilce překonán, a restaurace směřuje vstříc světlým zítřkům.
Gordon Ramsay se loučí, přeje hodně štěstí a s malou promluvou směrem k divákům odchází do noci. Podle stejné šablony to jde od jednoho dílu ke druhému. Mění se jen lidé a prostředí.
Žádné následné návštěvy s ohvězdičkovanou samolepkou na dveře se nekonají. Ne každý šéfkuchař je zřejmě ochoten spojit své doporučení s podnikem, na jehož další fungování nemá sebemenší vliv. Snad jen v průběhu následující série je jeden díl vyhrazen návštěvě tří restaurací z předchozí sezony.
Pomoc restauracím
Ať je kvalita americké verze jakákoliv, jedno se jí upřít nedá. Pomoc restauracím je na první pohled viditelná, účinná a finální vyznění veskrze pozitivní.
Jak tedy mohou účast na natáčení pojmout české a slovenské restaurace, jimž se podobné finančně náročné pomoci nedostane a štáb je po čtyřech dnech zanechá jen s hrstkou tipů a přibližnou představou, jak si počínat dál? Odpověď na tuto otázku většina zúčastněných restaurací, respektive jejich provozovatelů, nezná.
Jenže proč se pak natáčení vůbec zúčastňovat, když si majitel není ochoten přiznat chyby, jichž se ve svém podnikání dopouští; pokud chce svůj podnik jen účinně zpropagovat, ale odmítá přistoupit k zásadnějším změnám; nebo pokud mylně očekává, že je za něj během několika dnů provede nějaký zázračný kuchař z televize?
Málokterý z tuzemských majitelů si prostě uvědomuje, že bez opravdu kvalitního zázemí a služeb nemá žádný podobný marketing sebemenší smysl. Takže uvidíme, jaké překvapení nám přinese zbytek slovenské sezony a pokračování české verze pořadu na podzim.
