O koních a lidech: Směšní jsou vždy jen ti druzí

Takže bizarní výjev z plakátu, kde probíhá milostný akt hřebce a klisny, přičemž na klisně bohužel zároveň konsternovaně sedí její pokořený majitel, ve filmu skutečně je a hraje tam nezanedbatelnou úlohu. Dodejme, že v závěrečných titulcích se tvůrci zapřísahají, že žádný kůň neutrpěl při natáčení újmu. Což je dobré vědět, protože v tomhle filmu kůň třeba také plave s jezdcem na hřbetě v moři, o jiném využití čtyřnohého přítele v nouzi ani nemluvě.

Hrdý vlastník. Fešák Kolbeinn na vyjížďce v sedle klisny Grány míjí turistu Juana. Všichni jdou vstříc svému osudu

Snímek Benedikta Erlingssona nahlíží život z groteskní stránky, jeho humor je někdy ale velmi temný a nechybí tu ani pořádně drastické momenty. Sled volně propojených příběhů je kronikou pitoreskní venkovské komunity, kde se veškeré dění točí kolem chovu koní. Jeden z chovatelů, trochu již stárnoucí elegán Kolbeinn, má nač být pyšný: jeho čerstvě vycvičená, milovaná (snad až moc) klisna Grána budí dojem načesané princezny, a když s ní Kolbeinn poprvé vyjede na projížďku, sklízí zasloužený obdiv. Zejména od sousedky Solveig, která si na Kolbeinna evidentně myslí.

Na klisnu Gránu si ovšem myslí Solveižin hřebec Brúnn; vzpurný bouřlivák je sice zavřený v ohradě, co je však nějaký plot proti síle touhy. Jejím ukojením (viz zmiňovaný plakát) nicméně příběh nekončí a rozvine se v drama klasických parametrů. Stejně jako jiný příběh touhy, v němž se španělsky mluvící turista Juan zamiluje do místní mladé chovatelky (koně už miloval předtím): vyjížďka s průvodcem a skupinkou dalších jezdců se pro něj ovšem promění v hororový zážitek.

A osudově končí i sousedský spor dvou starousedlíků, z nichž jeden hájí své právo oplotit si pozemky, druhý zase nárok používat cestu...

V čem jsme jiní?

Člověk nemusí být bůhvíjaký fanoušek koní, ba ani Islandu, aby jej tenhle snímek přesvědčil o svých kvalitách. Ve všech těch drobných, navzdory jisté míře nadsázky uvěřitelně podaných příbězích probublávají velká a nesmrtelná témata. Zároveň tu ale nenímísto pro patos a faleš: ty historky jako by zapsal místní kronikář, šťavnatě, ale věcně. Jako události, které se staly, a dávají-li jako celek nějaký vyšší smysl, pak není na jejich vypravěči, aby jej kdovíjak zdůrazňoval nebo snad soudil. Což je samozřejmě báječný vypravěčský trik, protože Benedikt Erlingsson nepochybně dobře ví, co chce svým filmem divákům sdělit.

V lesku očí koní i v jejich osudech se zrcadlí jejich lidští souputníci (a naopak),vmnohém jsou si tyhle dvě skupiny božích tvorů podobné. Všichni jsou hodni obdivu i soucitu, mohou toužit, milovat i trpět. Něčímse ovšem zásadně liší: směšní jsou jen lidé.