Podle Ritholze to ale se záchrannými plány (bail out) přece takhle bývá vždycky. Vždycky je lepší sledovat cestu peněz než číst novinové titulky. Jedině tak zjistíme, kdo profituje ze záchranných plánů.
Podívejme se kolem světa – Japonsko, Švédsko, Brazílie, Mexiko, Irsko, USA a nyní Řecko – jen tak zjistíme, komu pomáhají velké, vládami jištěné záchranné programy. Ne, nejsou to lidé v Řecku a nejsou to ani řecké banky. Dokonce to ani nikdy neměli být lidé v Řecku a řecké banky. Ani to nebyli lidé v Irsku. Ani majitelé domů v USA, ti k tomu přišli náhodou.
Ve skutečnosti šlo jako vždy o morální hazard. Záchranné programy vždy zachránily zapákované, bezskrupulózní spekulanty z důsledků jejich nemoudrého, neprofesionálního a nezodpovědného počínání a daly jim jenom podnět něco podobného brzy zopakovat. Tito lidé byli od začátku zamýšlenými zachraňovanými.
Podívejme se na programy TARP, ZIRP i kvantitativní uvolnění. Kolik držitelů dluhopisů opravdu utrpělo nějaké ztráty? S výjimkou věřitelů banky Lehman Brothers dostali nakonec všichni vráceno všechno do posledního centu.
Pojišťovna AIG? Nulové ztráty. Agentury na podporu bydlení Fannie Mae a Freddie Mac? Nulové ztráty. Bankovní obři Citigroup a Bank of America? Nulové ztráty. Morgan Stanley, Merrill Lynch, Goldman Sachs? Nulové ztráty.
Výjimkou bylo v případě USA po roce 2008 federální pojištění vkladů a státní regulátor FDIC, který ho obhospodařuje. Když šly banky jako Wachovia a Washington Mutual břichem nahoru, zařídil FDIC pod hlavní samopalu rychlé noční sňatky. WaMu se sezdala s JPMorgan, Wachovii pohltilo Wells Fargo. To, že lidé nepřišli o vklady a úspory na běžných účtech, byli vlastně zachránění američtí spotřebitelé…
Historie nás učí, že pokud zkrachuje firma, buď se reorganizuje, nebo likviduje podle konkurzního zákona. S výjimkou toho, když jsou lidé ze správní rady kamarádi s kongresmany (Chrysler 1980), s generálním štábem (Lockheed 1972) čiministrem financí (2008–2009, to byli všichni velcí bankéři kromě Dicka Fulda z Lehman Brothers).
Tím se dostáváme k Řecku. Říká se tomu řecký záchranný program, protože kdyby se to jmenovalo „program na záchranu nezodpovědných německých bankéřů z jejich bláznivého aténského dobrodružství“, asi by to nikdo nepodpořil.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.
