Mezi jeho nejlepší díla patří mimo jiné Sametová extáze (1998), Daleko do nebe (2002) – snímek ověnčený oscarovými nominacemi o typické americké hospodyňce z padesátých let minulého století, která přistihne svého manžela, jak se líbá s jiným mužem – či vynikající experiment Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007).
Festival uvedl retrospektivu Haynesových filmů, v nichž pravidelně účinkují velcí hollywoodští hráči (Julianne Moore, Ewan McGregor, Christian Bale, Cate Blanchett a další). Haynes byl dvakrát nominován na Oscara za režii a jeho výjimečně úspěšná minisérie Mildred Pierceová s Kate Winslet v hlavní roli byla u nás k vidění letos na podzim na HBO.
LN Jste považován za zakladatele hnutí New Queer Cinema, které nabourává zavedené genderové stereotypy muže a ženy. Jak k tomu došlo?
Už na škole jsem jako seminární práci v roce 1985 natočil krátký film o Rimbaudovi, který mě tehdy fascinoval. Bylo mi dvacet čtyři a vůbec mě nenapadlo, že jsou věci, které na plátno jaksi „nepatří“. Film ovšem zapadl, už ani nemám jeho kopii. Občas jsem ho pak promítal v New Yorku ve dvojici s mým dalším snímkem Superstar o modelce Karen Carpenter. Ten vzbudil kontroverzi ne proto, že by v něm místo hereček hrály barbíny, ale proto, že mě zažalovala rodina a soud poté rozhodl, že jej nesmím promítat. Karen sice již zemřela na anorexii, zákaz však stále platí.
LN Víte, že se kousky tohoto filmu občas objeví na YouTube?
Všiml jsem si, že si Superstar žije svým vlastním životem, vtipná záležitost po těch letech. Ale zpět k hnutí New Queer Cinema: provázela nás jistá touha po experimentu, po tom, jakým filmovým jazykem jsme schopni vyprávět příběh. Nebylo pro mne až tak důležité, zda ve snímcích přímo vystupují gayové, zajímaly mne spíše formálně nové postupy, které vznikaly v sociálně-politickém kontextu začátku devadesátých let.
LN Když přeskočíme k současnosti, váš letošní seriál Mildred Pierceová s Kate Winslet je považován za převratný televizní projekt. Jak lze jednu z největších hollywoodských hvězd přemluvit pro práci v televizi?
Myslím, že svou roli v tom hrála i naše současná hospodářská krize, ve které jsme příběh z prostředí velké hospodářské krize natáčeli. Příběh silné a schopné ženy, kterou opustí manžel a ona se musí sama postarat o dvě děti, je dnes aktuální – a Kate to věděla. Navíc velké herečky hledají velké výzvy, které jim filmy středního proudu nenabízejí.
LN Víte, že vás Kate Winslet nazvala svým bratrem Cohenem?
Ta je ale milá! Je pravda, že mne nesmírně zajímají rodinné příběhy, beru je velmi vážně. Jsou pro mě důležitější než westerny, střílečky či další klasické žánry. Obdivuji například Fassbinderovu poetiku. Moje domácí dramata by ale neexistovala bez silných žen – a Kate je jednou z nich.
LN Slavní herci si mohou dovolit luxus vybírat si role podle režisérských osobností. Jaký typ režiséra jste vy?
Rád zkouším, což už je dnes ve filmu téměř zapomenutá praxe. U Mildred Pierceové jsem si na zkoušky vyhradil dva týdny, hodně jsem s herci diskutoval o vztazích jednotlivých postav – hlavně o vztahu Mildred a jejího muže, který ji opouští hned v první scéně. Potřeboval jsem, abychom pak při natáčení měli jasno. Kate byla v tomto ohledu velmi vstřícná. Třeba Julianne Moore zkouší nerada, ráda hraje věci naostro. Každý herec je jiný.
LN Byl jste to právě vy, kdo pro kinematografii Julianne Moore objevil, ve vašem zásadním filmu Safe (1995) hrála první velkou roli. Jak k tomu došlo?
Při castingu na film Safe jsem měl na mysli jinou herečku, ale ta nemohla. Tak jsem oslovil Julianne, kterou jsem viděl ve snímku Prostřihy Roberta Altmana. Připadala mi výjimečná – už tou svou nadpozemskou, průhlednou pletí! Byla to její první celovečerní role a já jsem vděčný, že ji zvládla. Dodnes tuto ženskou postavu považuji za nejtěžší, co jsem kdy napsal. Doslova vám mizí před očima: natočit takový film dnes by bylo nemožné.
LN Na vaši novou premiéru se vždy čeká několik let. Proč jsou mezi vašimi snímky takové prodlevy?
Dramata o ženách se už dnes v Americe téměř netočí. Není jednoduché se prosadit v kultuře hlavního proudu. Financovat snímek, který není určen pro sedmnáctileté kluky – a to je publikum, pro které se dnes produkuje většina filmů v USA –, je ekonomická bitva. Většinou jsem tím plně zahlcen. Mojí tajnou zbraní je, že se obklopuji silnými, schopnými ženami – jednou z nich je moje letitá producentka Christine Vachon.
LN Jaký tedy plánujete další projekt?
Netypický. Před deseti lety jsem se přestěhoval z New Yorku do Portlandu ve státě Oregon, mám tam dům a zahradu, jednoduše všechno, o čem jsem si myslel, že nikdy mít nebudu. Fascinují mě ale konzervativní politici a jejich metody; právě píšu scénář.
LN Ve svém životopisném filmu o Bobu Dylanovi jste obsadil šest různých herců, z toho jednu ženu – Cate Blanchett. Jak jste na ten nápad přišel?
Už když jsem studoval prameny, věděl jsem, že Bob Dylan roku 1966 musí být ztvárněn ženou. V jeho tehdejších vystoupeních je něco kosmického, efemérního. Byl hubený a nesmírně divný… Nikdy předtím ani potom zřejmě nedělal tolik pokusů s drogami, i jeho hudba byla tehdy jiná, gesta bizarní… Chtěl jsem to připomenout dnešníma očima. Na herečky jsem tehdy udělal konkurz, jednou by snad stálo za to vydat z něj dévédéčko; byl to zážitek. Jen jediná žena na konkurzu nebyla: Cate Blanchett.
LN Fakt, že jste přijal pozvání na Mezipatra 2011, je pro festival velká pocta. Jak k tomu došlo?
Díky doporučení mých přátel. Vím, že Mezipatra jsou důležitá akce střední Evropy, chtěl jsem zažít atmosféru festivalu, který má dobrý výběr filmů. A i když jsem tu nikdy předtím nebyl, zajímá mě politická historie České republiky.
