19. října 2016 12:07 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Tři tváře čtrnáctého dalajlamy
a proč tak vadí Číně?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 13Diskuse
Dalajlama při duchovní lekci v Curychu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dalajlama při duchovní lekci v Curychu. | foto: Reuters
Kdo je to vlastně čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho? O co se snaží? Chce odtrhnout Tibet od Číny a čím tak dráždí oficiální vedení v Pekingu? Vzhledem k aktuálnímu vývoji kolem návštěvy dalajlamy v Praze přinášíme analýzu tohoto duchovního vůdce, která vyšla v sobotní příloze LN Orientace.

Už pojedenácté přijede do Prahy v příštím týdnu čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho. Českou metropoli tak zařadila tato globální duchovní celebrita ve svém itineráři k těm vůbec nejnavštěvovanějším. Značnou zásluhu na tom má Václav Havel, s nímž exilového tibetského vůdce pojilo dlouholeté přátelství. Od doby, kdy první český prezident zemřel, už ale dalajlama zavítal do Prahy pouze jednou. Je tak smutnou otázkou, zda jeho nadcházející návštěva není také návštěvou poslední. Jaké dědictví dnes jednaosmdesátiletý muž zanechá svému nástupci?

Novinové profily samozřejmě nemají vypadat jako slovníkové heslo. A už vůbec nemají v takovém duchu začínat. V případě Tändzina Gjamccha je však důležité udělat krátkou, ale pro pochopení celého textu důležitou výjimku.

Jeho osoba je podle tibetských buddhistických představ 14. znovuzrozením linie dalajlamů, jejíž kořeny sahají až do 15. století. Tibeťané přitom dalajlamu uctívají jako emanaci bódhisattvy Avalókitéšvary – jedné z nejvýznamnějších postav tibetského buddhistického panteonu a zároveň patrona Tibetu. 14 .dalajlama je také nejvyšším náboženským představitelem buddhistické školy Gelugpa, přičemž od poloviny 17. do poloviny 20. století dalajlamové zastávali také nejvýznamnější politickou funkci v zemi. V Centrálním Tibetu v té době fungovala teokracie, v níž měla rozhodující slovo úzká vrstva buddhistických hodnostářů, a dalajlama v jejím rámci v jedné osobě spojoval náboženskou autoritu i politickou moc.

Démon s lidskou tváří

Rušný životaběh 14. dalajlamy odráží komplikovaný vývoj Tibetu v druhé polovině 20. století. Narodil se v létě roku 1935 v malé vsi Tagccher na severovýchodním okraji Tibetské náhorní plošiny a již v únoru 1940 byl intronizován jako dalajlama. O pouhých deset let později – v říjnu 1950 – ale do východního Tibetu vstoupila vojska Čínské lidově-osvobozenecké armády a za dalšího půl roku – v květnu 1951 – podepsaly poprvé v čtrnáctisetleté historii čínsko-tibetských vztahů obě strany dohodu, podle níž je Tibet součástí Číny.

Status a tradiční vláda pak sice Tibetu ještě několik let vydržely, ale tlak čínských úřadů na uskutečňování socialistických reforem vyprovokoval v březnu 1959 ve Lhase a okolí rozsáhlé protičínské protesty. Dalajlama poté utekl do indického exilu, kam jej následovalo na sto tisíc dalších Tibeťanů. Jeho sídlem se nově stala severoindická Dharamsala, odkud s pomocí exilové tibetské politické reprezentace řídil budování škol, administrativních orgánů a také snahy o integraci Tibeťanů do hostitelské společnosti.

Na schůzku dorazili mimo jiné místopředsedkyně Senátu Miluše Horská (KDU-ČSL) nebo bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (TOP 09).
Tibetský dalajlama se zúčastnil 20. ročníku konference Forum 2000 s tématem Odvaha převzít odpovědnost, která pokračovala 18. října v Praze.

Útěk velké části tibetských elit uvolnil pekingské vládě ruce. Její radikální so cialistické reformy skončily v průběhu kulturní revoluce (1966–1976) téměř úplnou likvidací klášterů i jakýchkoli projevů náboženského života. Tibetský jazyk, kultura i tradice byly vystaveny enormním asimilačním tlakům. Zkraje 70. let minulého století se tak mohlo zdát, že „tibetská otázka“ je jednou provždy vyřešena. O dekádu později – v době čínských hospodářských reforem a pokusů uklidnit po maoistických excesech vnitropolitickou situaci – však Peking obnovil se 14. dalajlamou kontakt. Tehdejší čínský vůdce Teng Siao-pching jej vyzval k návratu.

Zatímco ale exilová tibetská reprezentace chtěla jednat o ochraně lidských práv a náboženských svobod i reálné autonomii pro Tibet, Peking nabízel Tändzinu Gjamcchovi jen symbolickou politickou funkci a život v hlavním městě. V průběhu dalších let se pak opakovaně ukazovalo, že komunistická Čína není ani v nejmenším ochotna korigovat svou tibetskou politiku. V roce 2009 tak všechny pokusy o neformální rozhovory mezi Pekingem a Dharamsalou skončily nadobro.

Už v průběhu 90. let ovšem spustily čínské úřady rozsáhlou kampaň proti 14. dalajlamovi. Snažily se jej vykreslit jako jedinou příčinu nestability a jakýkoli projev odporu (například masové protesty Tibeťanů z jara 2008 i bezmála 140 případů jejich sebeupálení v následujících letech) přičítaly „dalajlamově klice“ a „nepřátelským zahraničním silám“. Dalajlamu samotného pak oficiální tisk prezentoval jako „separatistu“ (v lepším případě) či rovnou „vlka v mnišském rouše, démona s lidskou tváří a srdcem zvířete“. Od té doby se změnilo málo. Nenávistný slovník tajemníka Komunistické strany Číny v Tibetské autonomní oblasti v roce 2008 Čang Čching-liho přebral i jeho nástupce Wu Jing-ťie, který naposledy před dvěma týdny zdůraznil, že jedním z hlavních úkolů čínské politiky je „prohloubení boje proti dalajlamově klice“ a „odhalení jeho reakcionářské povahy“.

Nejnovější vývoj v oblasti přitom neposkytuje žádné důvody k optimismu. Po již zmiňovaných masových protestech z roku 2008 čínská vláda vsadila na osvědčený mix: policejní represe a politické kampaně proti „separatismu“ (rozuměj proti dalajlamovi a klášterům) doprovází štědrými dotacemi v naději, že situaci v Tibetu lze vyřešit budováním nových silnic a železnic. V této politice teď pokračuje i současná pátá generace čínských vládních a stranických představitelů, reprezentovaná prezidentem a generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Číny Si Ťin-pchingem. Byl to právě on, kdo ve svém úvodním projevu na 6. fóru o práci v Tibetu loni v srpnu v Pekingu zdůraznil, že je naprosto nezbytné, aby se Tibeťané identifikovali s „mohutnou vlastí, čínským národem, čínskou kulturou, Komunistickou stranou Číny a socialismem s čínskými rysy“. Jak se přitom mohli letos v březnu během Si Ťin-pchingovy návštěvy Prahy na vlastní kůži přesvědčit i Češi, podporují jej v takovém přístupu téměř všichni Číňané, včetně těch, kteří žijí v zahraničí.

Neschopnost a neochota Pekingu reagovat alespoň na ty z tibetských požadavků, které nijak neohrožují čínskou svrchovanost v oblasti (právo na užívání jazyka, právo na vlastní vzdělávací systém, ukončení ekonomické marginalizace Tibeťanů), výmluvně odráží i loňský vládní dokument nazvaný Úspěšné uskutečňování územní národnostní autonomie v Tibetu. Zcela pomíjí fakt, že Tibet – ani jiné regiony obývané menšinami (například Sin-ťiang) – se žádné reálné autonomii netěší, zato obsáhle referuje o minulosti území před rokem 1950, kterou vykresluje v těch nejčernějších barvách. Po nezbytném historickém úvodu pak následuje barvitý výčet úspěchů čínské politiky. Pětašedesát let pekingské nadvlády přitom nepochybně přineslo – zejména pro roce 1980 – i některá pozitiva (zlepšení zdravotní péče, prodloužení průměrné délky života, budování dopravní infrastruktury, zvýšení materiální životní úrovně i gramotnosti), letošní zbourání téměř poloviny buddhistického centra Larung Gar ve východním Tibetu a násilné vystěhování zhruba pěti tisíc mnichů a mnišek však také názorně ilustrují, čím jsou tyto pokroky vykoupeny.

Navzdory faktu, že Tändzin Gjamccho od konce 80. let minulého století pravidelně zdůrazňuje, že jeho cílem není nezávislost Tibetu, nýbrž pouhá reálná autonomie respektující hranice současné Číny –a navzdory tomu, že vytrvale odmítá jakékoli násilí –, zůstává pro Peking „separatistou“. Čínští komunisté čekají na jeho smrt v naději, že si pak sami vyberou 15. dalajlamu, který sice bude etnickým Tibeťanem, ale vzdělávaným a vychovávaným v lásce k čínské vlasti a vládnoucí straně.

Peking už v roce 2007 vydal nařízení explicitně deklarující, že jediným budoucím legitimním dalajlamou bude ten, kterého vybere sám. 14. dalajlama se sice nechal opakovaně slyšet, že komunistická vláda nemá žádné právo o něčem takovém rozhodovat, nijak jí to ale samozřejmě nezabrání v tom, aby svůj plán naplnila. Čína přitom doufá, že po smrti Tändzina Gjamccha se jí podaří situaci v Tibetu ovládnout a definitivně zlomit odpor místního etnika. Teprve budoucnost ale ukáže, jestli na takový scénář dojde. Ve hře je stále totiž i možnost, že Tibeťané odmítnou akceptovat komunistický výběr a zareagují na něj vlnou nepokojů, což by samozřejmě vyvolalo další vlnu napětí a konfliktů.

Světoběžník v mnišském bordó

Žádný z předcházejících dalajlamů nenavštívil tolik zemí a nestal se takovou celebritou jako Tändzin Gjamccho. Setkává se s předními politiky, poskytuje rozhovory vlivným médiím, aktivně vstupuje do mezináboženského dialogu s nejvyššími reprezentanty světových náboženství, komentuje aktuální světové dění a vystupuje na zaplněných stadionech před početným, ale pozorným publikem. V globalizovaném světě se stal mediální celebritou, díky níž ani na opačném konci planety veřejnost –navzdory všem aktuálním válkám a konfliktům – dosud nezapomněla na osud těžce zkoušené horské země a jejích obyvatel.

Nebylo tomu tak vždycky, jak by se dnes mohlo zdát. Až do poloviny 80. let minulého století Tibet, dalajlama ani jejich osud prakticky nikoho nezajímali. Navíc první kroky Tändzina Gjamccha v mezinárodní politice budily spíše rozpaky. Stačí připomenout jeho cestu do Sovětského svazu v červnu 1979, tedy v době sovětsko-čínské roztržky. Moskva pak dalajlamovy návštěvy pohotově využila nejen k dráždění Pekingu, ale iv propagandistickém boji jako doklad, že v Brežněvem vedené zemi se lidé těší příkladným náboženským svobodám. O mnoho šťastnější ostatně nebylo ani dalajlamovo rozhodnutí udělit audienci Asaharu Šókóovi, k smrti odsouzenému vůdci japonské sekty Óm Šinrikjó.

Postupně ale jeho zahraničněpolitická obratnost rostla a mezinárodní aktivity mu otevřely dveře k významným světovým politikům, díky čemuž dokázal získat pozornost a zájem světové veřejnosti i pro svou domovinu. Klíčovým se v tomto ohledu stal dalajlamův projev na půdě amerického Kongresu v září 1987 a zejména pak jeho řeč po udělení Nobelovy ceny za mír v prosinci 1989, již obdržel za vytrvale nenásilnou cestu, s níž usiluje o dodržování lidských práv.

Pozvánka od čerstvě zvoleného československého prezidenta Václava Havla k návštěvě země v únoru 1990 pak významně přispěla k tomu, že se s 14. dalajlamou začali ve zvýšené míře scházet i další politici a státníci světového formátu. Postupně jej přijalo několik amerických prezidentů, řada nejvyšších evropských představitelů, včetně německé kancléřky.

Dalajlamova „viditelnost“ sice výrazně zvýšila celosvětové povědomí o situaci v Tibetu, nijak ale nezmírnila nesmlouvavou čínskou politiku vůči němu. Pro Peking se naopak stala dalším „důkazem“, že Tändzin Gjamccho je součástí celosvětového protičínského spiknutí. Každou dalajlamovu zahraniční návštěvu tak provázejí ostré diplomatické protesty čínské strany. A spolu s tím, jak roste politický i hospodářský význam říše středu, začíná vytrvalý tlak Pekingu slavit i úspěchy. Setkání prezidentů i premiérů s dalajlamou se stávají řidšími, a například v případě Jižní Afriky či Ruska stačil dokonce na to, aby Tändzin Gjamccho nedostal ani vstupní víza. Jeho návštěvy tak začínají do jisté míry plnit funkci lakmusového papírku, jenž detekuje, jak moc jsou jednotlivé vlády a elity citlivé na dodržování lidských práv. V tomto světle asi nepřekvapí, že historicky poprvé se s dalajlamou neoficiálně setká slovenský prezident, zatímco v Česku pro něj zůstanou hradní dveře úplně zavřené...

Čtrnáctý dalajlama se v květnu 2011 zřekl veškerých politických funkcí a nejvyšším exilovým tibetským politickým reprezentantem se tak stal volený premiér Lobzang Sengge. Třebaže je tedy Tändzin Gjamccho už „pouze“ nejvyšším představitelem duchovní školy Gelugpa, zůstává pro Tibeťany stále tím jediným, kdo ztělesňuje jejich naději na lepší život. Jednaosmdesátiletý „obyčejný mnich“ – jak o sobě 14. dalajlama rád mluví – tak nese na bedrech břemeno podstatně těžší, než jaké kdy tížilo kohokoli z jeho předchůdců. Navzdory tomu jej už desítky let důstojně snáší s tak typickým úsměvem.

MARTIN SLOBODNÍK, sinolog a tibetolog. Profesor FF Univerzity Komenského v Brati
  • 13Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na Lidovky.cz