Tržní cena radaru

Velký kšeft „radar za Lisabon“ je akce, kterou rozjela ODS. To je třeba říci bez ohledu na to, fandíme-li Lisabonu, radaru či oběma. Hodně lidí, zvláště v médiích, by zatleskalo, kdyby Česko podepsalo obě dohody – o Lisabonu i o radaru. První z nich nás přitáhne k tvrdému jádru EU v době, kdy se unie šíří na východ, kdy otevírá perspektivu členství i Bělorusku, Ukrajině, Moldavsku a Kavkazu. Nabízela by takovou perspektivu, kdyby si neohradila vlastní tvrdé jádro? Těžko. Takže už proto je lepší být v onom jádru než mimo něj, pod gravitací Východu.

Mnohdy stejní lidé by zatleskali i radaru. Ten nás připoutá k Americe i pro nepříznivý případ, že tvrdé jádro Evropy změkne. Takže už proto je lepší mít vlastní smluvní vazbu s Amerikou než se spoléhat pouze na „pevnost Evropu“.

Ty argumenty působí, že akce „radar za Lisabon“ vypadá jako přirozený zájem státu, jako něco, kde si kšeftování hnusíme. Jenže věcně vzato spolu Lisabon a radar nesouvisí.

Vazby na USA a tvrdé jádro Evropy mohou být různé. Finsko je v tvrdém jádru EU, v eurozóně, ale nechce riskovat svou neutralitu vazbou na Ameriku i NATO. Dánsko je mimo eurozónu, ale americký radar na svém území – v Grónsku – má.

Suma sumárum. Česko nemusí mít bezpodmínečně Lisabon i radar, ale pokud žádá radar, ten sám bez Lisabonu neprojde. To je jádro kšeftu, kdy ODS chce obojí, zatímco ČSSD jen Lisabon. Proto se musí Topolánek tvářit, že se mu evropská smlouva vůbec nelíbí, ale když už to jinak nejde, tak ji za něco vymění. Dříve to dělal kvůli Klausovi, to kvůli němu trousil, že Lisabon je shit. Teď to dělá kvůli Paroubkovi. Jak jinak ho může přesvědčit, že tu jde o kšeft, že kupuje něco, co vlastně nechce, za něco, co zase nechce Paroubek?

Kdo v Česku fandí radaru, musí na tenhle kšeft kývnout, ať si o něm myslí cokoliv.