2. října 2011 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Turínský kůň, to je
ponurá krása i groteska

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Vítr ve vlasech, zánik za obzorem. Dva hrdinové Turínského koně jsou odhodláni pokračovat v životě navzdory světu, jenž se zastavuje. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vítr ve vlasech, zánik za obzorem. Dva hrdinové Turínského koně jsou odhodláni pokračovat v životě navzdory světu, jenž se zastavuje. | foto: Reprofoto
PRAHA Sledovat film Turínský kůň maďarského režiséra Bély Tarra je vysilující, ubíjející. Přesně v duchu autorova záměru, jejž se Tarrovi podařilo naplnit s až ohromující důsledností. Propast nicoty nikdy nebyla tak krásná i děsivá.

Béla Tarr je jeden z nejvýraznějších evropských režisérů a také jeden z těch nejvíc nesmlouvavých. Jeho pomalu se odvíjející pochmurné filmy plné dlouhých záběrů a dotýkající se neutěšených témat popírají obvyklá divácká očekávání.

Turínský kůň by měl být jeho filmem posledním, režisér prohlásil, že dál už točit nechce. Těžko odhadnout, jak vážně byla ta slova míněna a jestli Tarr časem zas nezmění názor. Turínský kůň ale v sobě má cosi z „kšaftu“, závěti. Jako kdyby v tom filmu Tarr shrnoval sám sebe, svůj pohled na svět a život a činil tak pronikavě, jednoduše a bezohledně.
Film Turínský kůň trvá 146 minut, divák, jenž se na projekci dostaví vnitřně nedostatečně obrněn, je může subjektivně vnímat jako cca dva a půl týdne. Ten pocit vyprázdněnosti, otupujícího stereotypu, setrvačného setrvávání v iluzi čehosi, co už skončilo, se inspirativním způsobem střetává s formou Tarrova filmu, díky níž jsou obrazy světa beze smyslu jaksi povznášeny krutou krásou konce.

Tarrův film uvádí titulek, v němž je rekapitulována historka o filozofovi Friedrichovi Nietzschem - jednou viděl na ulici vozku, který týral koně, jenž už odmítal jít dál. Nietzsche vzlykaje zvíře zaštítil vlastním tělem, pak šel domů a už nikdy nepromluvil. Filozofův příběh ale ve filmu slouží spíš jako emocionální odrazový můstek, ne element děje. Kůň, který už dál nechce (nebo už prostě nemůže), se stává protivahou lidí, kteří urputně dál jdou, ačkoli už vlastně dávno není kam. Ti lidé jsou vozka Ohlsdorfer (János Derzsi) a jeho dcera (Erika Bóková). Žijí v krajině za městem, jejich obzor je omezený nejbližším kopcem, prakticky spolu nemluví.

Turínský kůň

Maďarsko, Německo, Francie, 2011
Režie: Béla Tarr
Hrají: János Dérzsi, Erika Bóková a další
Premiéra: 27. 9.

Jejich existence je sled stereotypních úkonů - vstát, obléknout se, dojít pro vodu, pokusit se (marně) odjet s koněm, uvařit bramboru, sníst bramboru, dát si panáka, zase se převléknout, ulehnout. Část toho zachycuje fenomenální kamera Freda Kelemena v reálném čase, zvlášť zaznamenáníhodné jsou v tom ohledu dceřiny cesty pro vodu, během nichž jsou naplněny snad všechny možnosti toho, k čemu to vede, když do dlouhých černých vlasů zavane silný vítr.

Ubíjející rutinu naruší jen příchod souseda, který pronese trochu filozofující monolog, zjevení se kočovníků, kteří zřejmě před čímsi prchají. To cosi nikdy nevykoukne zpoza horizontu. Je to ale zřejmě něco definitivního, „konečná“ - pravděpodobně pro celé lidstvo. Sporý a krutý život kolem stavení Ohlsdorferových zvolna ustává. Oni urputně lpí na rituálech své každodennosti, ze zvyku, možná ze strachu. Jen v utkvělém pohledu, jímž dcera sleduje sílící vichřici za oknem, je nějaká otázka.

Turínský kůň má duchem blízko k absurdnímu dramatu, ukazuje život jako břemeno k neunesení a beze smyslu. Prázdnota té existence v Tarrově filmu není kamuflovaná vybroušenými replikami, je zcela obnažená. V Tarrových očích jako by život byla krutá robota beze smyslu, na níž to nejabsurdnější je, že chce pokračovat, nechce se vzdát, není jako ten kůň z příběhu o Nietzschem, jenž se jednoho dne zastavil.

Pečlivě popisované pinožení se těch dvou nešťastníků občas dosahuje úrovně zpomalené, němé, nedějové grotesky, jindy nabývá velké emocionální intenzity (například ve scéně „útěku“ hrdinů). Ulpívavý pohled Kelemenovy kamery ale v zobrazovaném nachází fragmenty jakési ponuré krásy, která přesahuje sevřený obzor protagonistů, echa symfonie zániku - vír listů nesených větrem, dceřiny vlasy, textura srsti zmučeného koně.

Ti dva ale vláčí svůj úděl až k poslední hranici a za ní, nevědouce co jiného dělat, prodlužují marnost, v níž jsou uzamčeni. Evokuje to známé Eliotovy verše. „Takhle končí svět / takhle končí svět / takhle končí svět / nebouchne to / jen to zakňourá.“ Venku „to“ zřejmě už zakňouralo, jen oni to neslyšeli. Není divu, když venku tolik fouká...

Křišťálová lupa - hlasování 2011


  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz