V Cestě na Sibiř dojde i na loutkovou erotiku

Kdo by čekal, že se mu dostane „poctivé“ divadelní dramatizace šestisetstránkového cestopisu, který vedle objevování vysněné a magické krajiny obnáší především objevování sebe, bude možná trochu zklamaný. Protože Buchty a loutky si především s Ryšavého knihou pohráli, „rozházeli“ ji a jako hrozinky si z ní vybrali to, co se jim otisklo do duše i co je bavilo nejvíc. I co si mysleli, že bude bavit i diváky. A k tomu přidali ještě vlastní fantazii, nadsázku a milé fórky a samozřejmě báječné výtvarné nápady, prostě svůj typický styl.

V tom „bavení“ se ani trochu nespletli snad i proto, že se sympaticky nesnaží odvyprávět příběh o frustrovaném přírodovědci, který se jezdívá uklidnit na Sibiř, ani milostný román, natož reportáž nebo dokument o těžkém životě etnických menšin na Dálném východě. „Jen“ s mile škodolibou ironií předkládají podivuhodná dobrodružství lehce nemehlovitého tvora, který se jednoho krásného dne rozhodne opustit svou laboratoř, kde se baví s potkany a občas jim lupne nějakou tu injekci. Je to spíš dojem z četby, pokus o zhmotnění emoce, kterou v nás vyvolává, ale občas probleskne i něco z generační „hassliebe“ k té velké zemi na Východě.

Marionety z 50. let

Martin nejdřív dumá, že mu žena Karolína dává hnusné svačiny, ale jak se ukazuje nebude to s Karolínou jediná potíž. A pak ti potkani jsou vlastně plyšáci, kteří se pěkně hemží, když se otevřou otvory v dřevěné stěně. Ta je natřená brčálovou zelení a vůbec působí symbolicky rustikálně. A hlavně slouží jako malé kukátkové divadélko, za nímž jsou všechny loutky a propriety, takže o proslulý a přitažlivý pohled do buchťácké kuchyně taky nikdo nepříjde.

Marek Bečka spouští trefně vybranou hudbu, která výjevy postrkuje do ještě ironičtějších pater (třeba Čajkovského klavírní koncert b moll dramaticky doprovází úplně nedramatický výjev), mluví do mikrofonu a tak vůbec. Větší část marionet je z 50. let minulého století, vyhlížejí mile archaicky a klidně by mohli hrát v nějaké domácké komedii, ale na Sibiři jim to svědčí.

Hrdina Martin je občas trojjediný: dvakrát dřevěný a jednou živý. Ve své loutkové podobě vyhlíží trošku jako Kašpárek a kosmonaut ve stříbrném odění dohromady, pak se vyskytuje ještě v jedné miniaturní variantě, aby mohl létat helikoptérou za soby a ještě ho naživo ztělesňuje Vít Brukner, který navíc senzačně šišlá, když mu divoký sob vyrazí zuby. Pak jsou tu divoce vyhlížejí zarostlí původní původní obyvatelé Sibiři Evenkové Karolína je hodná mamina, Andžela zase femme fatale, ale o tom bude ještě řeč.

Vodka i sušené ryby jsou prima, ale nejhezčí je dobrodružství se soby, kteří se v proudech vlní jako řeka, pokaždé je takhle někdo rozhoupá jako zahradní houpačku. Pak se zjeví i velký šaman s obrovským světélkujícím sobem, který magicky hrabe kopytem. Což je vážně krása. No a pak už by hrdina rád domů a cestou zpátky jako v pohádce zase potkává ty samé postavy a hlavně krásnou Jakutku Andželu. A tady se diváci dočkají i loutkové erotiky, čili nádherně naturalistického loutkově-baletního aktu lásky, jenž vrcholí za zvuků Čajkovského Labutího jezera. Jenže Karolína už čeká a tak rychle do vlasti – za ní i za zubařem. Šťastný Martin s Karolínkou sedí jako Jeníček s Mařenkou a za nimi barvotiskový obrázek něčeho mile českého. Všude dobře, doma nejlépe a přece jenom bez těch Tatařínů je nám tady lépe.

Buchty a loutky udělaly z Cest na Sibiř jen jednu – tak sedmdesátiminutovou, ale ta vážně stojí za to.