Nedávno jsme s redaktorem Českého rozhlasu Michaelem Rozsypalem připravovali další díl seriálu pro rozhlasový cyklus Cestopis architektury. Tématem byly pražské moderní školní areály období první republiky postavené ve funkcionalistickém stylu. Vybrali jsme čtyři výrazné stavby a navštívili je.
Oslovili jsme i jejich ředitele – chtěli jsme vědět, jak se v nich pracuje více než sedmdesát let po dokončení, jakou údržbu potřebují a jaký vztah k nim mají kantoři a studenti. Byla to velmi zajímavá práce.
Světlo, prostor amoderní vybavení
Areál pavilonových, tzv. francouzských, škol a někdejší anglické gymnázium v Dejvicích, škola na náměstí Jiřího z Lobkovic na Královských Vinohradech a konečně bývalé ruské gymnázium v Nuslích reprezentují to nejlepší, co ve 30. letech v metropoli vzniklo.
Tradice moderních areálů ale sahá až do druhé poloviny 19. století. Tehdy převládl názor, že je třeba stavět dle nejnovějších hygienických zásad, a to i navzdory vysokým nákladům. Učebny měly být prostorné a dobře osvětlené, vestibuly a chodby velkoryse řešené, tělocvičny moderní. Mnohé školy byly vybaveny i bohatě dekorovanými víceúčelovými sály, které sloužily také jako školní kaple. Velký důraz byl kladen i na architektonické řešení – některé budovy připomínaly malé zámky.
Schodiště tzv. francouzských škol v Dejvicích od Jana Gillara.
K nejzdařilejším patřily Ullmannova Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ulici, škola Na Smetance v katastru Vinohrad (arch. Antonín Turek), po roce 1900 pak velkoryse řešená budova na Lyčkově náměstí v Karlíně architekta Josefa Sakaře nebo chlapecká a dívčí základní škola U Studánky v Holešovicích-Bubnech, která získala v roce 1904 ocenění jako nejlepší zařízení tohoto typu v rámci celé rakousko-uherské monarchie.
Tuto školu, navrženou Josefem Zlatníkem, jsem ostatně dobře znal: v jejích lavicích jsem strávil devět let. Pravda, působila na mne tehdy dosti pochmurně, učebny byly tak velké, že se v nich človíček tak trochu ztrácel, ale vybavení bylo skutečně impozantní.
Převládajícím stylem byl tehdy stále historismus, nové architektonické směry se prosazovaly opatrně, školství bylo v tomto směru dosti konzervativní. Ale v Praze jsou i hezké secesní areály, například Velichova škola ve Vojtěšské ulici na Novém Městě. Ve stylu asketické moderny byly zase ještě před první světovou válkou postaveny budovy v Lupáčově ulici na Žižkově (arch. Josef Špalek) nebo v Libni v uliciU Libeňského zámku (Karel Pecánek).
Další inovace přišly za první republiky. Vysoký standard si držely budovy navržené ve školním oddělení Městského stavebního úřadu (MSÚ), které projektovali nejprve v módním stylu art deco a později konstruktivismu architekti Mečislav Petrů, Vladislav Martínek a Kotěrův žák Vratislav Lhota. Vznikla jich celá řada v mnoha pražských čtvrtích, k nejhezčím patří škola v Troji nebo gymnázium Na Pražačce v katastru tzv. Nového Žižkova.
Špičkové funkcionalistické objekty pak v MSÚ projektovali Plečnikův absolvent Karel Beneš (dnešní Parléřovo gymnázium na Hradčanech) a zejména Vladimír Frýda, který své budovy obkládal keramikou (Vysočany, Hloubětín, Hrdlořezy).
Výuka na terasách
Vrcholem této avantgardní éry je areál tzv. francouzských škol v Bílé ulici v Dejvicích, dílo Gočárova mladého žáka a člena Devětsilu Jana Gillara, realizované na základě vítězného soutěžního projektu v letech 1931–1934.
Prosklená stěna schodiště školy na Evropské.
Gillar navrhl soustavu bílých hranolových pavilonů, propojených krytými chodbami a obklopených zelení. Byla (a je) tu mateřská a základní škola s možností výuky na terasách (tzv. „open-air school“) a lyceum. Podrobněji jsem o tomto stěžejním díle evropské moderní architektury referoval loni (Orientace LN, 1. 2. 2014), proto jen dodám, jak mne při natáčení reportáže potěšilo, že škola prošla kvalitní rekonstrukcí.
Pásová okna, prostorná schodiště
Nedaleká stavba bývalého anglického gymnázia dr. Edvarda Beneše na Evropské třídě vznikla o něco později. Dnes v ní sídlí odborné školy. I ta je v dobrém stavu a postupně se opravuje. Architekt MSÚ Evžen Linhart, rovněž člen avantgardního spolku Devětsil, navrhl tentokrát monoblok na půdorysu ve tvaru písmene L. I zde najdeme pásová okna, prostorná schodiště, velké učebny se stupňovitou podlahou, moderní tělocvičny, a na střeše dokonce (dnes už bohužel nefunkční) observatoř.
Studenti si, jak se zdálo, dodnes moderního objektu váží, dokonce na terase navrhli plastiku jako poctu autorovi stavby. Po kvalitní rekonstrukci je i někdejší gymnázium (dnes základní škola) na náměstí Jiřího z Lobkovic (arch. Bohumil Kněžek a Josef Václavík) nebo bývalé ruské gymnázium, dnes zdravotní škola na Pankráci, dílo Ferdinanda Fencla.
Krásné školy měla k dispozici i církev: v areálu voršilek v Ostrovní ulici na Novém Městě (arch. Vladimír Nevšímal a Ivan Vaníček) nebo dnes uvnitř bohužel poněkud zchátralého Arcibiskupského gymnázia na náměstí Míru na Vinohradech od Tomáše Šaška.
Ve 30. letech se stavěly i kvalitní mateřské školy a samozřejmě vysokoškolské areály, ale to už je jiná kapitola. Dalším významným centrem moderních školních areálů bylo zásluhou Bohuslava Fuchse, Josefa Poláška, Mojmíra Kyselky a dalších také Brno, Hradec Králové (Gočárovy školy jsem v této rubrice již také představil) a jiná místa. V tomto směru bylo Československo špičkovou zemí.
