Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

V 94 letech zemřela novinářka Slávka Peroutková, třetí manželka Ferdinanda Peroutky

Lidé

  17:08aktualizováno  17:59
PRAHA - V neděli zemřela ve čtyřiadevadesáti letech česká novinářka a třetí žena Ferdinanda Peroutky - Slávka Peroutková. Server Lidovky.cz o tom informoval známý rodiny - šéfredaktor ČRo Dvojky Martin Groman, který zprávu získal od neteře Peroutkové. Ta zemřela v léčebně dlouhodobě nemocných v Mnichovicích.

Slávka Peroutková. foto: MAFRA

V roce 2009 s Peroutkovou vzpomínala redaktorka LN Lucie Zídková na jejího manžela a staré časy.

S Ferdinandem Peroutkou mě seznámila jeho dcera – moje kamarádka Eva. Nevím proč, ale představovala jsem si ho jako malého, tlustého, plešatého, vážného pána – prostě tatínka mojí starší kamarádky. Když jsem ho prvně uviděla, stál přede mnou vysoký, štíhlý, mladě vypadající muž s blond vlasy. Bylo mu asi padesát, mně o dvacet sedm méně, říká Slávka Peroutková. Třetí žena známého spisovatele.

Díky Evě jsem se pak stala jeho sekretářkou. Líbilo se mi jeho gentlemanství, humor, trpělivost a moudrost. Dalo by se říct, že jsem záviděla Evě otce. No, a dopadlo to jinak...

Nikdy mi neřekl: Miluji tě. To považoval za zbytečné. Když ale řekl: „Ty víš“, to stačilo a já věděla.

Hned na začátku vztahu mi řekl, že se nemůže nechat rozvést, protože jeho paní je velmi vážně nemocná. Nechtěl ji v takovém stavu opustit. Já jsem to vzala jako samozřejmost. Brali jsme se až po deseti letech, to už jsme byli v Americe.

Peroutka se svou ženou přešel hranice v roce 1948 a dostal se do Londýna. Já jsem měla utéct ze země stejnou cestou o několik dní později s jeho přáteli. Místo v Německu jsme ale skončili v klatovském žaláři a o dva dny později na policii v Bartolomějské. Během léta 1948 mi Ferda posílal další plány přechodu hranic, ale já se bála, protože jsem se musela denně hlásit na policii a měla jsem před soudem kvůli pokusu o nelegální přechod hranic. Nakonec jsme to vyřešili fingovanou svatbou s Angličanem panem Deeem. Udělala jsem ze sebe Matu Hari a řekla mu, že musím do Anglie převézt hrozně důležité vzkazy. Bral to jako dobrodružství a souhlasil i s tím, že se hned po příjezdu rozvedeme. Kvůli různým okolnostem to ale bylo možné až v Americe po několika letech.

První noc v Anglii jsem strávila ve vaně koupelny pro personál. V boarding housu, kam mě poslali lidé z BBC, které jsem kontaktovala, totiž neměli už žádný pokoj volný. Mně to ale bylo jedno. Hlavně, že jsem byla v Londýně! Druhý den ráno jsem se po půl roce setkala s Peroutkou.

Život v Londýně nebyl lehký. Peroutka se snažil dostat do BBC, ale místa pro Čechoslováky už byla obsazená lidmi, kteří se k němu ne vždy chovali fér. Asi se lekli, že by je převálcoval, a dělali všechno možné, aby se tam nedostal. Přesto do BBC několikrát promluvil a také psal články do novin. Hodně mu tam také pomohli jeho přátelé a ctitelé jeho práce, kteří už tam byli usazení déle.

Neslušelo se, abychom bydleli spolu. On bydlel v jednom patře boarding housu – tehdy už bez své ženy – a já v jiném poschodí. Bylo dost na tom, že jsme byli pod jednou střechou.

Chtěla jsem pracovat, ale on to nedovolil. Byl přesvědčen, že muž musí umět uživit svou ženu. Teprve když odjel do Ameriky, začala jsem pracovat jako slečna k dětem. Nějak jsem se živit musela a jako manželka britského občana jsem nedostávala žádný příspěvek od státu jako někteří emigranti.

I v exilu se bohužel udávalo. Například Jiří Voskovec byl našimi lidmi udán, že byl komunistou, a Ferdinand Peroutka a Petr Zenkl byli jediní Češi, kteří mu dosvědčili, že to není pravda. Také na mě došlo. Nejen v Anglii, ale i později v Americe mě udávali kvůli údajně „nemravnému vztahu“ k Peroutkovi. Jednou – to už jsem byla v New Yorku – si mě pozvali na cizineckou policii a ptali se mě, jaký je můj vztah k panu Peroutkovi. Chtěla jsem říct, že je to složitá a delikátní záležitost, ale místo „delicate“ (delikátní) jsem řekla „delicious“ (lahodný). Úředník vyprskl smíchy, sklapl akta a řekl: Víte co, paní Dee, přijďte příští týden s panem Peroutkou, dáme si drink.

Občas se mě lidé ptají, jestli mi nechybělo dítě. Malého Ferdíka bych bývala určitě chtěla, ale když jsem se v Anglii dostala do jiného stavu, bylo jasné, že to dítě nemůžu mít. Byla jsem vdaná, Peroutka byl ženatý, neměli jsme peníze. Ani mě ale nenapadlo, abych mu to vyčítala. Chraň bůh! Nerozebírali jsme to.

V exilu jsem strávila 42 let, ale vždycky jsem se cítila Čechoslovačkou. Nejvíc mi tam chyběla mamička. Umřela, když jsem byla v Americe, od mého odchodu ze země jsme se neviděly.

Za Dubčeka byla naděje, že se to zlomí, ale Peroutka tomu nevěřil. Když u nás byl v 60. letech na návštěvě Václav Havel, nabádal ho Ferdinand, aby nepospíchali, že doba není ještě zralá. Jednou šel ráno venčit naši fenku Pixinku. Když přišel, hodil novinami na gauč a řekl mi: „Tady máš tu svoji naději“. Na titulní straně New York Times byl článek o invazi sovětských vojsk do Československa.

Peroutka v Americe neprorazil. Chtěl dělat beletrii, ale nebyl zvyklý hlásit se o pozornost, která mu předtím celý život přicházela sama. Byl hrdý a neuměl si říct o pomoc. Kromě toho v 70. letech jeho vliv ve Svobodné Evropě pomalu slábl. Nastoupili noví šéfové, které nezajímalo, co píše. Navíc on byl zvyklý na přístup já pán – ty pán a tihle noví šéfové – říkali jsme jim účetní, protože je zajímaly jen cifry, ne obsah – se na nás dívali svrchu.

Měli jsme tichou domácnost. Dlouho jsem netušila, že Ferdinand trpí depresemi. Nakonec se mnou přestal mluvit a vyhledávat kontakt s lidmi. Nikdy neřekl, že ho něco trápí, procházel si tím peklem sám. Nejdřív mi to bylo líto, pak jsem dostala vztek. „Nechceš mluvit? Nebudeme,“ řekla jsem si. Abych měla nějaký lidský kontakt, chodila jsem si povídat s řezníkem a trafikantkou. Mlčení jsme přerušili, až když onemocněl rakovinou plic. To už ale bylo marné...

Mám prý šťastnou povahu. Jeden český novinář mi řekl, víte, vy jste v ulitě stáří a uvnitř je mladá holka plná představ a nadějí. Myslím, že na tom něco je. Šourám se pomalu, špatně vidím, ale říkám si: nedá se s tím nic dělat, tak pryč s tím! Proč bych se tím trápila?

Přebíjím zamračenost lidí úsměvem. Když jsem se v roce 1990 vrátila do Československa, překvapilo mě, jak málo se tady lidé usmívají. Třeba v obchodě. Tak jsem na to šla od lesa – sama jsem na ně byla laskavá, a oni se většinou přizpůsobili.

Jestli mám nějaké přání? Umřít! (Směje se) Tiše, v klidu, abych o tom nevěděla. Ještě to ale nemám promyšlené, jestli na ulici, nebo doma. V každém případě rukou Boží, ne vlastní.

Slávka a Ferdinand Peroutkovi

  • Slávka Peroutková se narodila 9. listopadu 1922 v Trutnově jako Jaroslava Fenclová. S Peroutkou se seznámila po druhé světové válce a v roce 1948 za ním s velkými peripetiemi emigrovala do Londýna a následně do USA.
  • V roce 1955, po smrti druhé Peroutkovy manželky, se stala jeho třetí ženou. Pracovala jako písařka, hlasatelka a občas jako rozhlasová herečka v Rádiu Svobodná Evropa.
  • Stála také u vzniku Ceny Ferdinanda Peroutky, která oceňuje práci českých novinářů.
  • V exilu připravila o Peroutkovi knihu Muž přítomnosti, která vyšla nejprve u Škvoreckých ve vydavatelství Sixty Eight Publishers a v roce 1995 v Nakladatelství Lidové noviny pod názvem Deníky, dopisy, vzpomínky. V roce 2005 vydala v nakladatelství Dokořán a Máj svoje paměti Třetí ženou svého muže - Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou.
Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!