Lidé se kolem nás shlukli a křičeli na nás. Převažovala arabština, jen tu a tam zazněla angličtina. "Smažte ty fotky, jděte pryč. Vypadněte!" Už nebylo možné rozeznat, kdo nás chce bránit a kdo se nám snaží strhnout foťák z krku. Pár metrů od nás mlátili mladíka, který prý podporuje prezidenta Mubaraka. Sténal a volal o pomoc. Snažil se utéci. Zmáčkla jsem spoušť.
V tu chvíli vysoký poloplešatý muž v hnědé kožené bundě přistoupil ke kolegyni z Respektu Kateřině Šafaříkové, pevně ji stiskl zkušeným policejním chvatem za ruku a táhl ji pryč. "Nechte mě prosím, kam mě vlečete..." Muž ji táhl pryč. "Nesmíte fotit, všechno hned smažte. Zavřou vás, zabijí vás," volal na mne z uctivé vzdálenosti mladík, který ale už neměl čas nic bližšího vysvětlit. Uhýbal před kameny, které na něj létaly z tábora stoupenců prezidenta Mubaraka. A já jsem se snažila neztratit Kateřinu z očí.
Čtěte také: |
Muž, nejspíš policista v civilu, náhle přivolal další chlapíky v kožených bundách. "Kde je nejbližší policejní stanice?" ptal se svých "nenápadných" kolegů. Chtějí ji zatknout a pak buď zmizí, nebo ji z něčeho obviní a vyhostí, napadlo mne. Dohnala jsem je. Chvílemi je milý a vysvětluje mi, že na náměstí něco vybuchne. Bude se střílet. Bude to masakr. Kroutíme hlavou a chceme volat na českou ambasádu.
Policista ale dělá, že nerozumí, a vleče Kateřinu do temného kouta v malé uličce plné odpadků. "Proboha, kam ji táhnete? Nechte toho, jedeme do hotelu..." Muž na můj křik nereaguje a hledá stále policejní stanici. Jenže uniformovaní policisté se z centra stáhli už před několika dny, nahradila je armáda. A ani ta není v dohledu. Není místní, napadá mě – tajné služby musely stáhnout své lidi odevšad. Potřebují jich na vyprovokování nepokojů stovky, možná tisíce.
Jeď s nimi pryč, sakra!
Kateřina se vytrhává a utíkáme ulicí pryč, proti nám se hrnou mladí muži s vlajkami a tyčemi, už nikdo neví, kdo ke komu patří. Podaří se nám zastavit taxi. Skočíme do auta a vydechneme, stařičký Egypťan se na nás smutně podívá. Pak vyrazí pomalu ke křižovatce. Než mu stačím říct, že by bylo lepší couvat, skupina mužů vedená "naším" policistou zastavuje auto. Taxikář poslušně vystupuje a my zůstáváme uvnitř.
Rychle se zamykáme, ale u stařičkého vozu nejdou zatáhnout okýnka. U našeho auta se shromažďují přívrženci a odpůrci Mubaraka, jedni jsou z pravé strany a druzí z levé. V autě je tma, jak mužská těla zakryla zcela okénka, vůz se kymácí. Podaří se mi v jednu chvíli uniknout ven, Kateřina bohužel zůstává ve voze. Dědové na rohu ulice otevírají rychle svou čajovnu a zatahují mne dovnitř. Posadí mne na židli, přehodí přes hlavu šátek a strčí do ruky vodní dýmku.
Kateřině se ven dostat nepodařilo. Vracím se proto pokorně do auta – kdyby mi zmizela, už ji nemusíme najít. V tuto chvíli jsou přívrženci Mubaraka v defenzivě a navrch mají jeho odpůrci, kteří jsou přece jen k západním cizincům shovívavější. "Ujeďte," křičí na mne jeden z nich. Vidím Kateřinu, jak zuřivě mlátí našeho policistu do ruky a snaží se otevřeným okýnkem otevřít dveře na své straně. Buší ho do prstů a musí ho to bolet. To ho šíleně rozzuří, napadne mne. Pak někdo konečně strčí řidiče taxíku zpátky do auta a zařve: "Jeď s nimi pryč, sakra!"
K smrti vyděšený řidič šlápl na plyn a hlemýždí rychlostí se rozjel. Za námi zůstává rozvášněná skupinka mužů, kteří se už bez nás stále hádají, zda si zasloužíme trest, či milost.
