Po polovině osmdesátých let se v rámci volného sdružení 12/15, pozdě, ale přece vracel na scénu s několika stejně starými i mladšími umělci.
Sopko je nyní už druhé funkční období rektorem Akademie a říká, že už dávno nemá tolik času na malování. Přitom však v Galerii Rudolfinum vystavuje právě nové obrazy a objekty a expozice má značný divácký úspěch. Zřejmě pro autorův originální styl a jasný způsob vyjádření, i když jeho pohled na svět není nijak zjednodušující a nutí nás k zamyšlení nad různými společenskými či filozofickými otázkami. V malířově současné tvorbě pořád zůstává něco z dřívější často ostré ironie a grotesknosti, ale dnes poněkud ustupuje od znepokojivosti a směřuje spíš k vyrovnanému, někdy až radostně laděnému projevu. Zůstává v něm smysl pro humor, pořád víc se v něm prosazuje rytmus barev a tvarů.
Kompozice je v jeho obrazech posledních let stále důležitější. Nejde ovšem o nějaké opakování abstrakce meziválečného období nebo šedesátých let, obrazy mají totiž vždycky reálný základ (Města I-V, 1999). Výstava je zajímavá svou koncepcí: v poměrně častém řazení obrazů do cyklů vzniká příjemné napětí mezi odlišnými barevnými variantami obdobných nebo týchž motivů. Sopkův projev je stále výrazněji založen na zjednodušení, na zdůraznění podstatných prvků a potlačení podružných detailů. Autor zaujme také neobvyklými pohledy na nejobyčejnější motivy. Když si projdeme výstavu, musíme znovu konstatovat, jak vyhraněný je Sopkův názor, jak na první pohled čitelný a rozpoznatelný je jeho rukopis. Jednou z důležitých vlastností jeho obrazů i soustav často figurálních objektů je půvabná hravost. Samozřejmě nejde jen o pouhé řazení tvarů a barevných tónů, ale i o naléhavou výpověď o dnešním světě, o stresech, nervozitě či osamělosti každého člověka i o nejistotě a chaosu, který přes obrovské množství informací ovládá současný svět.
Jiří Sopko dokáže pobavit a potěšit a zároveň donutit k zamyšlení nad smyslem života, nad podivností nebo až absurditou současného vývoje společnosti, nad nesmyslným diktátem úspěchu jednotlivců a nad úzkostmi, jež vyplývají z nenaplnění našich představ a cílů.
Abychom mohli lépe pochopit autorův vývoj, aspoň v náznaku se v expozici připomínají i obrazy ze starších období (Dámičky (opět), 1972), kdy malíř už od konce šedesátých let citlivě reagoval na nepřirozené poměry v tehdejší české společnosti, těžce zasažené sovětskou okupací a následnou „normalizací“. Během ní byly vztahy na léta narušeny, zdeformovány, nebo dokonce úplně postaveny na hlavu. Mohlo se zdát, že všechno pozitivní ztrácí smysl. Jestliže kdysi vnímal malíř vývoj v celé jeho tíživosti a nesmyslnosti, dnes tvoří mnohem odlehčeněji. Přitom však neztrácí kritický pohled na současnou společnost, v níž rozhodně není snadné prosadit pozitivní hodnoty a v níž se stejně jako kdysi setkáváme s arogancí moci.
Ostrá barevnost čistých tónů se někdy propojuje se smyslem pro dekorativní vyjádření a rytmické řazení ornamentálních prvků. Tak autor jistě navazuje na odkaz secese a symbolismu, který je u nás a vůbec ve střední Evropě stále tak silný a který se znovu a znovu dere na povrch. Výstava každopádně zřetelně dokládá, že autor neztratil invenci, že se jeho projev v důsledku změn ve společnosti a ve vztazích mezi lidmi neustále rozvíjí dál.
