Válka bohů. Důležité upozornění: Neštvěte je!

Film Tarsema Singha Válka bohů je dílo, jež může mysl divákovu osvěžit, zaměstnat. Není to rutinní kousek, lhostejně naplněné zadání, jehož výsledkem je zaměnitelná stupidita. Ne že by Válka bohů nebyla stupidní, činí tak místy až vzrušujícím způsobem. Lákadlem, které má na Válku bohů přitáhnout publikum, je, že to je dílo „tvůrců 300“ (myšleno producentů). A 300: Bitva u Thermopyl – to byl před pěti lety moc důležitý film. Například díky němu víme, jaký je ideál krásy člověka, který při poslechu Limp Bizkit skákal po pokoji tak extaticky, až se strašně praštil do hlavy a hledal pak úlevu v halucinogenech. Válka bohů má s tím snímkem společné časté užívání značně zpomalených záběrů, cákanců digitální krve, urputnou vážnost, fantaskní scenerie a kostýmy. V něčem je ten film ale dost jiný. Například se jeho autorům nedá upřít to, že jejich výtvarná koncepce je docela osobitá.

Singh má slabost pro klasické malíře, naplno to projevil už v prvním svém celosvětově známém díle – klipu k písni Losing My Religion skupiny R. E. M. Jeho celovečerním filmům je společná jakási důsledná umanutost, někdy hodná lepší věci. V debutu Cela (2000) nechal Jennifer Lopezovou (ano, čtete správně) vstupovat do podvědomí komatózního sériového vraha, kde to vypadalo jako na obraze od Jacka Rozparovače, který je přesvědčen, že se stal Caravaggiem. Několik let chystal snímek Pád, v němž nemocná holčička a raněný kaskadér utíkají před realitou do fantazijního světa. I ve Válce bohů se potkává klasika a surreálno, poslední záběr filmu je například zjevně inspirován freskami v Sixtinské kapli. Ambiciózní stylizace je ovšem naroubovaná na příběh, který ji neunese a jejž ani režisér zjevně nebere vážně.

Zbraň hromadného ničení

Film prý vychází z řecké mytologie, autoři k ní v tom případě přistupovali značně kreativně, Zeus vede řeči duchem dost křesťanské (obecně je ten snímek dost na straně bohů a proti kritikům víry). Theseus (Henry Cavill) je prostý svalnatý vesničan, který o sobě neví, že je synem Dia (Luke Evans), dostihne ho však velký svět. Zlý král Hyperion (Mickey Rourke) povstal proti bohům a jeho armáda vraždí, na koho narazí, včetně Theseovy matky. Chce najít luk Epirus, jakousi zbraň hromadného ničení, schopnou vysvobodit zlovolné titány z jejich vězení. Hrdina si uvědomí svoje osudové poslání. Napomůže mu v tom i panenská věštkyně Phaedra (Freida Pinto), která během filmu přijde o věštecké schopnosti i panenství. Návštěva 3D projekce se kvůli záběru, v němž kameře nastaví své oblé zadní tvary, stává nutností.

Těžko hledat důvod se tou story zaobírat. Zjevně ho nenašel ani Singh, obraty, jež pro děj měly být podstatné, proběhnou tak rychle, že je při projekci dobré nemrkat. O to delší jsou výplňové dialogy, hlavní představitel filozofuje s přesvědčivostí kulturisty zápasícího s mentální indispozicí. Mickey Rourke jako Hyperion naopak má jakousi komiksově temnou přesvědčivost. Daleko víc než děj autora interesují rozeklané skály v pozadí nebo vskutku výstřední kostýmy. Například tvary Hyperionovy jako by odkazovaly k masožravé kytce z filmu Adéla ještě nevečeřela, uniformou věštkyň je červená burka plus rozhlednička na hlavě.

Singh si dává záležet na tom, aby prostory, v nichž se hrdinové pohybují, byly náležitě temné – na takovém pozadí lépe vyniknou po schodech bůhvíproč rozházené karmínové okvětní lístky. A když zlatě oděná boží zásahovka nastoupí na uprchnuvší titány, již vypadají jako kříženci mezi gotickým chrličem a hodně naštvanou opicí, dojde i na velmi popisnou ilustraci pojmu „šrotovat“.

Z Války bohů je snadné si dělat legraci. Na tak zvláštního křížence mezi hollywoodskou chlebařinou a umanutou snahou naplnit nějakou vlastní představu, a těkat přitom mezi nezamýšlenou legrací a skutečnou inspirací, ale člověk hned tak nenarazí.