Devatenáct let po pádu komunistického režimu historici překvapeně zjišťují, že osobní spisy soudců a prokurátorů, kteří se podíleli na politických procesech 50. let, jsou pro bádání nepřístupné. „Již několik měsíců marně hledám osobní spis prokurátora Josefa Urválka,“ říká historička Pavlína Formánková, která připravuje spolu s kolegou Petrem Kourou životopis tohoto symbolu politické perzekuce 50. let.
Vyhráno ovšem není ani v těch případech, když je podobný spis dohledán. Většinou totiž není v archivu, ale leží na některém soudu či státním zastupitelství. A ty je odmítají vydat s poukazem na ochranu osobních údajů. To se týká i spisu Ludmily Brožové-Polednové, prokurátorky v procesu s Miladou Horákovou, jejíž případ bude zítra projednávat pražský vrchní soud. Její osobní spis leží na Krajském statním zastupitelství v Plzni, a to jej odmítá zpřístupnit.
Lidové noviny požádaly v květnu Krajské státní zastupitelství v Plzni podle zákona o svobodném přístupu k informacím o sdělení, jakými materiály vztahujícími se k veřejnému působení Ludmily Brožové-Polednové, která v letech 1953-1979 pracovala na krajské prokuratuře v Plzni, disponuje.
Kopie dokumentů? Neposkytneme
Odpovědí byl čtyřstránkový seznam dokumentů, který zahrnuje platové dekrety, pracovní hodnocení, návrhy na zvýšení platu, záznamy o školeních, pochvaly, pracovní zařazení, osobní výkazy a další materiály v celkovém rozsahu několika set stran.
Následující žádost Lidových novin o poskytnutí kopií těchto dokumentů pak ale státní zastupitelství zamítlo s odkazem na ochranu osobních údajů.
Plzeňská krajská státní zástupkyně Marie Poláková to v telefonickém rozhovoru vysvětlovala takto: „Říkám zcela otevřeně, že nejsem alibista, ale rozhodla jsem o tom tak, jak jsem rozhodla, protože jsem přesvědčená, že je to správně. Přispělo k tomu také to, že pan doktor Němec a jeho Úřad na ochranu osobních údajů tady pořádají hony na lidi, kteří nějaké údaje zveřejní.“
Podle Oldřicha Kužílka, spoluautora zákona o svobodném přístupu k informacím, je však tento přístup pochybný, protože je zhola nepředstavitelné, že by se na několika stech stranách vyskytovaly pouze citlivé osobní údaje.
Státní zastupitelství mělo podle něj pořídit kopie dokumentů, osobní údaje v nich znečitelnit a svůj postoj v každém jednotlivém případě řádně zdůvodnit.
S argumentací Krajského státního zastupitelství v Plzni se nicméně zcela ztotožnilo i Vrchní státní zastupitelství v Praze, kterému bylo adresováno odvolání. Lidové noviny proto podaly minulý pátek proti vrchnímu státnímu zastupitelství žalobu.
Celý případ má řadu dalších otázek: proč je třeba osobní spis Ludmily Brožové-Polednové stále na státním zastupitelství, a nikoli v příslušném archivu?
Podle skartačního řádu státních zastupitelství platí pro tento druh materiálů lhůta padesáti let od vzniku spisu a poté by měly být předány archivu. V případě tohoto spisu, který vznikl v roce 1952, to znamená, že měl být dán do archivu v roce 2002.
„S informacemi ve spise pracujeme“
Krajská státní zástupkyně Marie Poláková nejprve LN tvrdila, že „podle archivních předpisů dáváme do archivu jen to, co si archiv vybere“. To však odmítl ředitel Státního oblastního archivu v Plzni, v němž by měl být spis za normálních okolností uložen, Petr Hubka: „Skartační řízení připravuje původce písemnosti,“ řekl.
Na opakovanou žádost o vysvětlení krajská státní zástupkyně Marie Poláková odepsala: „Osobní spisy byly ponechány na spisovně krajského státního zastupitelství především pro činnost úřadu samotného, neboť jako orgán činný v trestním řízení s informacemi v nich nadále pracujeme, a to i například v souvislosti s řízením, které vede Úřad dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu.“ Tento postup skutečně archivní zákon umožňuje - pokud nějaký úřad tvrdí, že příslušný spis potřebuje ke své činnosti, nemusí se teoreticky dostat do archivu nikdy.
Nevysvětleno však zůstává, o jaké šetření v tomto případě jde, když kauza bývalé prokurátorky byla dávno uzavřena. Navíc v jejím spise podle sdělení Marie Polákové nejsou žádné informace, které by pomohly v pátrání po případech, v nichž vystupovala jako žalobce.
Vyhráno ovšem není ani v těch případech, když je podobný spis dohledán. Většinou totiž není v archivu, ale leží na některém soudu či státním zastupitelství. A ty je odmítají vydat s poukazem na ochranu osobních údajů. To se týká i spisu Ludmily Brožové-Polednové, prokurátorky v procesu s Miladou Horákovou, jejíž případ bude zítra projednávat pražský vrchní soud. Její osobní spis leží na Krajském statním zastupitelství v Plzni, a to jej odmítá zpřístupnit.
Lidové noviny požádaly v květnu Krajské státní zastupitelství v Plzni podle zákona o svobodném přístupu k informacím o sdělení, jakými materiály vztahujícími se k veřejnému působení Ludmily Brožové-Polednové, která v letech 1953-1979 pracovala na krajské prokuratuře v Plzni, disponuje.
Kopie dokumentů? Neposkytneme
Odpovědí byl čtyřstránkový seznam dokumentů, který zahrnuje platové dekrety, pracovní hodnocení, návrhy na zvýšení platu, záznamy o školeních, pochvaly, pracovní zařazení, osobní výkazy a další materiály v celkovém rozsahu několika set stran.
Následující žádost Lidových novin o poskytnutí kopií těchto dokumentů pak ale státní zastupitelství zamítlo s odkazem na ochranu osobních údajů.
Plzeňská krajská státní zástupkyně Marie Poláková to v telefonickém rozhovoru vysvětlovala takto: „Říkám zcela otevřeně, že nejsem alibista, ale rozhodla jsem o tom tak, jak jsem rozhodla, protože jsem přesvědčená, že je to správně. Přispělo k tomu také to, že pan doktor Němec a jeho Úřad na ochranu osobních údajů tady pořádají hony na lidi, kteří nějaké údaje zveřejní.“
Podle Oldřicha Kužílka, spoluautora zákona o svobodném přístupu k informacím, je však tento přístup pochybný, protože je zhola nepředstavitelné, že by se na několika stech stranách vyskytovaly pouze citlivé osobní údaje.
Státní zastupitelství mělo podle něj pořídit kopie dokumentů, osobní údaje v nich znečitelnit a svůj postoj v každém jednotlivém případě řádně zdůvodnit.
S argumentací Krajského státního zastupitelství v Plzni se nicméně zcela ztotožnilo i Vrchní státní zastupitelství v Praze, kterému bylo adresováno odvolání. Lidové noviny proto podaly minulý pátek proti vrchnímu státnímu zastupitelství žalobu.
Celý případ má řadu dalších otázek: proč je třeba osobní spis Ludmily Brožové-Polednové stále na státním zastupitelství, a nikoli v příslušném archivu?
Podle skartačního řádu státních zastupitelství platí pro tento druh materiálů lhůta padesáti let od vzniku spisu a poté by měly být předány archivu. V případě tohoto spisu, který vznikl v roce 1952, to znamená, že měl být dán do archivu v roce 2002.
„S informacemi ve spise pracujeme“
Krajská státní zástupkyně Marie Poláková nejprve LN tvrdila, že „podle archivních předpisů dáváme do archivu jen to, co si archiv vybere“. To však odmítl ředitel Státního oblastního archivu v Plzni, v němž by měl být spis za normálních okolností uložen, Petr Hubka: „Skartační řízení připravuje původce písemnosti,“ řekl.
Na opakovanou žádost o vysvětlení krajská státní zástupkyně Marie Poláková odepsala: „Osobní spisy byly ponechány na spisovně krajského státního zastupitelství především pro činnost úřadu samotného, neboť jako orgán činný v trestním řízení s informacemi v nich nadále pracujeme, a to i například v souvislosti s řízením, které vede Úřad dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu.“ Tento postup skutečně archivní zákon umožňuje - pokud nějaký úřad tvrdí, že příslušný spis potřebuje ke své činnosti, nemusí se teoreticky dostat do archivu nikdy.
Nevysvětleno však zůstává, o jaké šetření v tomto případě jde, když kauza bývalé prokurátorky byla dávno uzavřena. Navíc v jejím spise podle sdělení Marie Polákové nejsou žádné informace, které by pomohly v pátrání po případech, v nichž vystupovala jako žalobce.
