Zahýbat osudu je ztráta času

* LN Původně jste chtěli desku Watching Black pokřtít už před Vánoci. Co se pokazilo?
KW Přišla jsem o hlas. Poprvé se mi stalo, že jsme kvůli tomu museli zrušit koncert. S teplotou by ještě zpívat šlo, ale bez hlasivek to prostě nejde.

* LN Není trochu nevýhoda, že jste ji nezahráli naživo v době největšího nakupování?
JPM Myslím, že když si někdo chce koupit naše cédéčko, tak by ho to zas tak moc nemělo ovlivnit. Když se dočtu, že moji oblíbenci vydávají desku, tak si pro ni do obchodu dojdu, i když je třeba na koncertě nikdy neuvidím.

* LN Říkáváte, že dnes je hudby tolik, že ji málokdo poslouchá pořádně. Jak se podle vás ta vaše liší od toho, co zní běžně kolem?
JPM Samozřejmě, že proti minulosti je tu velký rozdíl - ať jdete kamkoliv, třeba si sednout do kavárny, všude něco hraje.

KW Ale já doufám, že to tak je, že naše hudba je odlišná, alespoň ji tak vnímám. Nemám pocit, že bychom dělali něco podobného tomu, co se dnes nejvíc hraje, tedy modernímu r&b splácanému se vším možným dohromady, ale že naše hudba vyžaduje větší soustředění než ji pustit jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale rádia nás stejně moc nehrají, takže je to jednoduché.

* LN Není to paradox? Vždyť právě Muchow jako producent nebo řekněme zvukový designér je v Česku žádaný...
JPM Nálepka zvukového designéra ovšem nevznikla tak, že bych o ni nějak usiloval. Abych to uvedl na konkrétním případě: Když jsem dělal s Richardem Krajčem předposlední desku Mikrokosmos, říkalo se, že je kdovíjak hudebně složitá, ale to tak není. V porovnání s něčím jiným je to možná o trochu náročnější, ale vždycky jsem se snažil jít po tom, co potřebuje ta která skladba. A samozřejmě pokud možno nepoužívat standardní zvuky, ale najít takové, které se k těm osmi tónům nabízejí.

* LN Proto zní na desce Watching Black třeba poskakující pingpongový míček?
JPM To není míček, to jsou plastové lahve od džusu. Původně tam byly bicí a pořád se mi to nelíbilo. Přistihl jsem se, jak si k tomu ťukám lahví o stůl. Řekl jsem si: Pojďme to udělat opravdu osobní. Proto je tam i šustění víčka od kelímku na kafe, ale ten příběh za zvuky je vlastně zbytečné vyprávět, kvůli tomu to neděláme. Stačí nám vědět, že nikdo nemůže mít úplně stejný zvuk, protože by si ho musel natočit sám, a v ten moment už to bude znít jinak.

* LN V souvislosti s originalitou se dá připomenout, jak osobitá byla Kateřinina cesta k herectví - že chtěla po konzervatoři raději pracovat někde v továrně. Proto jste si ji vybral do kapely?
JPM Já jsem Káču oslovil, ještě když byla na konzervatoři, takže jsem tehdy netušil, že se tak rozhodne, i když jsem tušil, jak věci cítí. Že nedá na logiku věci, která říká, že člověk by se měl věnovat věci, kterou šest let studoval.

KW Já v tom nespatřuju nic zvláštního, o čem bych měla přemýšlet. V tu dobu mi přišlo lepší jít do práce a být prospěšná společnosti... Což mi dneska zní divně. Měla jsem pocit, že na divadelních prknech předstíráme něco, co není pravda. A že se chci zapojit do reality života obyčejných lidí tím, že půjdu do práce. Což byla v mém případě úplná hloupost, protože pro to nejsem stvořená. Mám se věnovat divadlu a hudbě, jak to dělám teď. V práci jsem se málem zbláznila. Myslela jsem, že si vyčistím hlavu, ale naopak se mi zanesla tisícovkami otázek. Takže jsem musela odejít, naštěstí si na mě tehdy vzpomněl režisér Vladimír Morávek a vytáhl mě zpátky do divadla. Vlastně může za to, že jsem se mohla tak lehce vrátit, jinak to tak snadné není.

* LN Ale z takových nápadů bývají dobré písničky...
KW Myslím, že teď už takové nápady nemám. Možná už nejsem tolik naivní, zřejmě myslím víc na sebe. Nechci hudbou za každou cenu něco sdělovat, spíš mě zajímá jako osobní záležitost - kam se ještě můžeme posunout, co dalšího můžeme vytvořit. Vlastně dělám hudbu pro sebe. Jestli to někoho dalšího zajímá, je potěšující, ale při tvorbě o něčem takovém nepřemýšlím. Neříkám si, že vytvořím desku, která někomu pomůže, aby neskočil z mostu. Ale když se to stane, je to samozřejmě to nejlepší, co se může stát. Mám rodinu, moje priority jsou jiné. Ta cesta byla nějak určená, já po ní jdu a nezahýbám, protože to je jen ztráta času.

* LN Kam se tedy novou deskou EOST podle vás posunuli?
JPM Nechtěli jsme udělat album electroclashe, abychom byli v duchu současnosti. Chtěli jsme spíš desku jako odraz nebo dokument doby - je maličko ponurá, cítit trochu špínou, je v ní trochu mašinerie a nervozity. Je možná hůř přijatelná i proto, jak nekompromisně tu Káča zpívá. Nejsou to písničky, které by mohli zpívat kandidáti SuperStar.

* LN Nejste v českém popu nováčci, překvapuje vás něčím, jak vypadá hlavní proud české hudby?
JPM Čekal jsem, že vstřebá širší hudební spektrum. Důkazem je třeba Český slavík. I když pro něj dnes hlasuje srovnatelný počet lidí jako v anketách hudebních časopisů, pořád je vnímaný diametrálně odlišně. Dá se na něm lehce ukázat, že český vkus se moc nevyvíjí.
Když se člověk podívá, jaké singly se prodávají v Anglii, je jasné, že vedou ty nejpřijatelnější věci, ale jsou týdny, kdy zvítězí věc stahovaná z internetu, protože přebila i kamenné obchody. To znamená, že je živo. Ale tady se zdá, že hudbu vnímají stále stejní lidé, jinak by museli mít Tata Bojs nejprodávanější desku, což se stalo před pěti lety a možná jen náhodou. Nečekal jsem, že by se třeba z kapely Clash stal mainstream, ale v nějaké televizní soutěži v Anglii klidně může být otázka, která se jich týká, zatímco u nás by otázce na někoho jako Plastic People většina lidí vůbec neporozuměla, nechápali by souvislosti.

* LN Když to tak je, nebylo by snazší jít trochu „štěstíčku naproti“ komerčně přijatelnější hudbou?
JPM My se nebráníme tomu, aby se naše hudba prodávala. Ale nepřemýšlíme, o kolik by se jí prodalo víc, kdybychom zpívali česky. Ani o tom, jestli nás budou poslouchat dál než v Aši. Angličtina v textech je spíš intuitivní věc od samotného začátku. Jsou lidi, ze kterých to jde česky, mají třeba za oblíbence Nohavicu, zatímco já jsem odkojený anglicky zpívanou muzikou. Nenapadne mě zazpívat si „mám tě rád“, ale „I love you“, to klidně. Ani ve sportu nebo v literatuře mě nezajímá, odkud ten člověk je, ale jestli je to dobrá kniha. V rapu je to jinak, lhal bych, kdybych řekl, že mám nějakého oblíbeného finského rappera, protože bych mu jednoduše nerozuměl, ale když takoví Sigur Rós zpívají v islandštině a používají řeč jako nástroj, mám pocit, že jakžtakž chápu, co mi chtějí říct.

KW Ptáte se na věci, o kterých prostě nepřemýšlím. Já se řídím instinktem, takový je můj život. Někdo může říct, že jsem naivní, že si nespočítám, kolik za to bude peněz, jestli za to dostanu nějakou cenu, nebo skončím v seriálu, ale já přeci nemůžu vědět, co bude zítra.
Samozřejmě, pro někoho je třeba za hranicí už třeba to, že zpívám s touhle kapelou - mohla jsem být folkařka, jak chtěl můj táta.

* LN A nechtěla jste?
KW Samozřejmě že ne. Přeci nebudu hrát na flétnu ve folkové kapele. To nebyla ani Madonna ani Depešáci, ti mně utvářeli.

* LN Jak je spokojený s tím, co zpíváte dnes?
KW Táta je pyšný, líbí se mu naše desky i koncerty, i když poprvé ho nechtěli pustit dovnitř.

* LN Jak to?
KW Hráli jsme na letním festivalu. U vstupu prohledávají lidi, nesmíte mít foťák, lahve ani žádné zbraně. Řekl, že se vzdá lahve, foťáku, ale kudlu že nedá. Pohádal se s nimi.

* LN Takže se dovnitř nedostal...
KW Ale ne že se tam nedostal, on tam prostě nešel, protože by nějakému pitomci musel dát svoji kudlu. Šlo o princip - nesnáší omezování. Tátovi v tu chvíli přišlo nepřístojné, že mu někdo říká: Dej mi svoje věci. Odpověděl, že se jde podívat na svoji dceru, která stojí támhle na pódiu. Samozřejmě je to nezajímalo. A tak poprvé viděl náš koncert z parkoviště.