Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Zaorálek: Na Hrad nechci, nabízel jsem to Sobotkovi

Česko

  7:00
O tom, že se hlavní tváří sociálních demokratů stane namísto Bohuslava Sobotky Lubomír Zaorálek, se ve straně hovořilo už od přelomu roku. Trvalo ale několik měsíců, než situace dozrála. „Věděl jsem, že jestli uděláme nějakou změnu, bude to po dohodě se Sobotkou a budeme na tom spolupracovat,“ vysvětluje Zaorálek, proč nechtěl jít proti dnes už bývalému předsedovi silově, a popisuje, v čem musejí oranžoví přidat.

Lubomír Zaorálek, volební lídr ČSSD. foto:  Dan Materna, MAFRA

LN: Proč se výměna lídra neodehrála už na sjezdu? Mohli jste si ušetřit několikaměsíční zbytné martyrium.
Zažil jsem mnohokrát situaci, kdy se sociální demokracie dostala do sestupu, kdy na nás dolehly zlé časy. To je vždycky krizová situace, na to nejsou žádné vzorce a často to vedlo k turbulencím a končilo bojovými hlasováními na ústředních výborech, kde se za dramatických okolností rozhodovalo, co bude dál.

Mně imponovalo, když jsem si všiml, jak to řeší v našich zahraničních sesterských politických stranách. Tam mají hlavní odpovědnost ti, kdo jsou ve vrcholných funkcích. Mají zodpovědnost, aby nevrhali otázky na členy širších stranických těles. Sami musejí být schopni hledat řešení a dohody. Ke sjezdu i posledním dnům jsem přistupoval touto optikou. Vždy je třeba najít dohodu, na níž se vedení strany nerozdělí a nezačne boj. Musejí se naopak vytvořit podmínky pro to, aby se strana mohla scelit.

LN: Čekali jste na chvíli, až bude Bohuslav Sobotka vnitřně připraven odstoupit? Protože kdybyste si na sjezdu řekl o předsedu, mohl jste ho nejspíš získat.
Kdybych to udělal, zaskočil bych Sobotku i řadu členů, protože bych musel přesně říci, proč jsem přesvědčen, že v té chvíli už nejde takto pokračovat dál. Pravda je, že v tom, co Sobotka představil v projevu na sjezdu, nebyly věci, s nimiž bych nesouhlasil. Mohl bych ten prapor zvednout, pokud bych byl přesvědčen, že obsahově, v zásadních věcech, mám o sociální demokracii jinou představu, chci jít do voleb s jiným programem nebo že mi Sobotka bránil, nedopřával sluchu. Kdybych takový pocit měl, bylo by legitimní předstoupit před sjezd. V tom, co chceme dělat, v hrubých obrysech strategie jsem se Sobotkou neměl žádný vážný spor. Tvrdit jenom, že jsem mladší, hezčí a všechny okouzlím rychleji než on, je trošku málo.

LN: Teď to stačí. Až na to mladší.
Ano, ale to se ukázalo až po sjezdu. Podle mě i Sobotka věděl, že sjezdem to všechno začíná. Už v březnu v Brně jsem říkal, že sjezd je ta snadnější kapitola. Náš úkol nebyl zvládnout ho a najít na něm dohodu, to podstatné začalo až po něm. Říkal jsem, že musíme zvládnout oslovit a zvednout straníky. To se nepovedlo.

Sjezd dopadl konsolidovaně, ale nevedlo to k tomu, aby se strana ocitla ve správné atmosféře, že jsme si zvolili nejlepší možné vedení, a s přesvědčením, že s tím jdeme do voleb. To se viditelně nestalo. Vypadalo to, že padáme do útlumu. Projevovalo se to iv náladě mezi členy. Považuji si toho, že pak se poprvé v dějinách ČSSD povedlo něco, co jsem do té doby viděl jen u zahraničních kolegů. Že se dokáže sejít jen pár žen a mužů, kteří jsou funkcionáři strany, a řeknou si: Musíme najít cestu, jak dál.

Nemůžeme si dovolit obtěžovat členy tím, ať rozhodnou, dělají už tak, co mohou. Sjezd je chudák, ten si může poradit jen s tím, co mu předložíme tak, aby měl vůbec šanci se s tím popasovat. Ne že přijdeme na sjezd a řekneme: „Všechno špatně, musíme to znovu promyslet.“ To by byl zmatek. Už jsme nebyli v situaci, kdy bychom si mohli dovolit obracet se na členy. Ani nemůžete přijít na předsednictvo, kde je nějakých čtyřicet lidí, a říct jim: „Nějak to nejde, pokecejme si o tom.“ Krizová situace vyžaduje zvláštní postup. V něm se sejde opravdu jen málo lidí, kteří hledají způsob, jak udržet stranu pohromadě.

LN: Sešli jste se tedy se Sobotkou a Milanem Chovancem.
Ano. Tady u stolu jsem seděl s Bohuslavem Sobotkou. To bylo až poté, co jsme oznámili rozhodnutí o změně lídra. Ptal jsem se ho, jak je možné, že se v něčem změnil, protože já ho znám léta jako člověka, který čím je hůř, tím více se zakousne.

Ptal jsem se ho, jak je možné, že je jiný, v průběhu let už přece absolvoval hodně bojů. A on mi řekl, že klíč je jednoduchý. Řekl: „Já mám dojem, že už nemám nápad, že už to neumím vymyslet, už se mi nedostává energie. Strana je v těžkém útlumu a já mám pocit, že už nemám síly, abych našel cestu ven.“ Myslím si, že nic víc v tom není třeba hledat. Pokud sledujete někoho, kdo dělá sedm let předsedu strany, pak to kombinuje s předsedou vlády, vidíte, že je to velká zátěž. V této zemi jsou politici, kteří pracují tvrdě. On byl jedním z nich. To se mu nedá absolutně upřít. Když po sedmi letech řekne, že už se mu nedostává sil, je to něco lidsky naprosto pochopitelného, odvedl toho strašně moc.

LN: Vy jste cítil, že nápady máte?
Jsem také v situaci, kdy cítím povinnost. Sobotka mi dal možnost dělat ministra zahraničí. Není tajemstvím, že jsem pro prezidenta nebyl zrovna partner pro zahraniční politiku, kterého by toužil mít. Slávek mi dokonce řekl: „Nemůžu ti slíbit, že to dokážeme zlomit, prezident říká, že ty nikdy a jen přes jeho mrtvolu. Vzhledem k tomu, co jsi dělal, víš, že když budeš kandidovat na předsedu sněmovny, strana tě podpoří, a je to jisté.“

Já mu odpověděl, že předsedu sněmovny už jsem dělal a že mám v životě jiný cíl. Že ví, jak stojím o to, dělat zahraniční politiku. A že mám skoro pocit, že se na to připravuji od dob, co jsem dělal předsedu zahraničního výboru. Prostě jsem chtěl raději riskovat, že to nevyjde, než abych uhnul a zvolil si tu bezpečnější variantu, ta mě nezajímala.

Slávek Sobotka tím, že byl ne ústupný, mi tu šanci dal. A já jsem věděl, že proti němu nepůjdu. Beru to jako půjčku za oplátku – on mě tehdy podržel a bylo velice snadné mi říci: „Nezlob se, ale ono to nejde, my tu vládu chceme sestavit.“ Věděl jsem tedy, že jestli někdy uděláme nějakou změnu, bude to po dohodě s ním a budeme na tom spolupracovat. Takže na vaši otázku, proč až nyní, říkám, že až nyní jsme to udělali jako spolupracovníci s Milanem Chovancem a Slávkem Sobotkou. Pak jsme do toho zasvětili další členy grémia. Obávám se, že jsem zdlouhavý, ale nevím, jak vám to vysvětlit rychleji.

LN: Viděl jste návrhy kampaně, jak ji připravil bývalý volební manažer Jan Birke? Ptáme se proto, že většina straníků ne.
Netroufám si říci, že bych viděl návrh kampaně. Viděl jsem návrhy, které se týkaly programové konference, a poutače, jež se mezitím použily. I když klíčový je obsah, podoba kampaně mě zajímá. Záleží mi na tom, aby se sociální demokracie odpoutala od některých svých konzervativních stereotypů a estetiky, která mi už v minulosti úplně nevyhovovala.

LN: To znamená, že taková estetika v nynějších návrzích pokračovala?
Nechci nikomu křivdit. Nevím, jak měla vypadat ostrá kampaň, ale to, co mezitím prokouklo ven, co jsme prozatím používali, bohužel pokračovalo v trendu – když to řeknu diplomaticky – konzervativní estetiky, která mi moc blízká není. Nejde mi o módní trendy, ale dávat najevo svou stabilitu a tradici tím, že jsme esteticky pár let zpět, není dobrý nápad.

LN: Kdy kampaň podle vašeho vkusu představíte?
Teď se seznamuji s lidmi, protože bych chtěl ještě v tomto týdnu dát dohromady tým. V něm chci pracovat i s těmi, kdo už na kampani dělají. Problém byl, že podle mě úplně nefungovala koordinace mezi jednotlivými složkami. Dobrou práci dostanete od někoho tehdy, když ho dobře vedete, dáváte mu jasná zadání a tvrdě vyžadujete, aby výsledek měl úroveň. Nelze tedy tak jednoduše říci, že je všechno špatně. V týmu mohou být lidé, kteří jsou šikovní, a není to jejich vina, že výsledky nevypadaly lépe.

LN: S kým na tom chcete spolupracovat?
Potřebuju člověka, kterému říkám stratég, kterého teď hledám. To pro mě bude jeden z důležitých partnerů. Je to člověk, s nímž bych promýšlel, jak vést kampaň. I v Lidovém domě jsou lidé, o které se mohu opřít, když dostanou jasné zadání. Jsem zvyklý pracovat dlouho a pořád jsem měl pocit, že se v Lidovém domě nevěnujeme kampani dostatečně. Nasazení musí být daleko vyšší. Poměry budou daleko tvrdší.

Je pravda, že je to trochu proti našim sociálnědemokratickým zásadám – v programu říkám, že nechceme, aby člověk dřel jako kůň a do kuropění. Jsem vlastně tak trochu pokrytec, když říkám, že budu bojovat o to, aby lidé byli mimo pracovní dobu nezastižitelní. Radši vám rovnou řeknu, že zaměstnanci ministerstva zahraničí takový režim nemají.

LN: Ano, tu otázku jsme měli nachystanou.
Mám jednu věc na svou obhajobu, kterou na vás vyzraju. Když telefonuji do Pekingu nebo Indonésie, kvůli časovému posunu nemusím mít v hlavě úplně přesně, jak tam vychází pracovní doba. Nezapírám, že se mi stalo, že jsem ve tři hodiny v noci probudil velvyslance. Ale dovolím si to hájit, ať mě někdo kamenuje, ale my tady na ministerstvu pracujeme v podmínkách, kdy významná část naší agendy jsou krizové situace, které vznikají ve světě av nichž jsou ohroženi naši občané. Musíme proto jednat velmi rychle. Tvrdě stíhám, když zjistím, že se věci dostatečně rychle neděly. Narazil jsem na to, že mi jeden velvyslanec řekl: „Ale já jsem lyžoval na svahu.“ Nedaleko od něj byli v ohrožení čeští občané.

V takových okamžicích jsme armáda na pochodu a platí jiné podmínky. Naši zaměstnanci pak musejí zapomenout na všechno ostatní, na rodinu i dovolené. Vím, že jsou tací, kdo to dokázali, a za to je oceňuji. Jsou pracoviště, a toto je jedno z nich, kdy musím udělat výjimku z našeho programu. Snad mi bude prominuto. V případě telefonování jsem velmi špatný šéf. Tisková mluvčí, ta je permanentní chudák, nemá žádnou hodinu, kdy by si mohla říci: „Mám klid.“ Náš program myslím vážně pro normální profese, i když ho sám nedodržuji, protože si myslím, že je to v zájmu země.

„Přál bych si, aby mi lidé uvěřili, že jsem tu připravený zůstat s nimi,“ říká Zaorálek.

LN: Pojďme zpět ke straně – ohledně stratéga, jehož hledáte, jdou zkazky, že si ho chcete půjčit ze Slovenska. Je to pravda?
Nemohu mluvit o něčem, co nemám dohodnuto. To je jako se jmenováním velvyslanců. Jsem v této zemi poslední mohykán, který hájí, že jmenování diplomatů je intimní věc mezi dvěma zeměmi, nemá se do toho strkat nos a mluvit o tom, dokud to není hotové. Prosil jsem prezidenta i jiné, abychom na to dbali. Já budu mlčet, dokud nejsou věci dohodnuté, a to se týká i stratéga.

LN: Dobře – jisté je, že vaším spolupracovníkem bude statutární předseda ČSSD Chovanec. Ze strany jsme zaslechli názory, že chemie mezi vámi dvěma nebude úplně fungovat, protože jste v mnoha ohledech příliš jiní.
Zaplaťpánbůh že jsme jiní. Běda straně, kde bychom byli stejní a měli stejné názory!

LN: To určitě, ale pak je tu opačný extrém, kdy mají lidé natolik odlišnou představu, že už je to na škodu.
Vždycky jsme měli v sociální demokracii odlišné názory. Dokonce by k nám mělo patřit, že je respektujeme, pokud neporušují pravidla. Vím, že to je problém, který ve straně přetrvává – máte nějakou skupinku a ta si myslí, že všichni ostatní by měli být stejní.

Jenomže rozličnost patří k životu demokratické strany, včetně problémů, které to přináší. Umění a politická kultura jsou v tom, že to dovedete zvládnout. Víte, když jsem byl mladý...

Čemu se smějete? Že to beru zeširoka? No, jste chudáci, chtěli jste rozhovor, tak mě musíte poslouchat.

LN: Proto jsme tady.
Takže když jsem byl mladý, často jsem se dostával s lidmi do konfliktu. Na tenisových kurtech v Ostravě-Vítkovicích jsem se obořil na nějakého ctihodného právníka, protože jsem si byl jist, že mám pravdu. Normálně jsem mu to vytmavil. A můj otec, který byl statečný člověk, prožil čtyři léta v lágru, se na mě pobaveně díval a říká mi: „Lubo, ty budeš mít v životě problémy.“ To mi zůstalo v hlavě. Otec mi tím dával najevo, že to není nejlepší cesta.

V další fázi života jsem si myslel, že se musím obklopit lidmi, kteří jsou mi podobní a blízcí. S tím jsem začal v Ostravě po revoluci budovat katedru filozofie. Byla absolutní možnost, abych si vybral lidi, které mám rád. Za pár let mi pak jeden přítel v Praze říkal: „Opravdu si myslíš, že smyslem života je udělat si skupinku přátel, v závětří si žít v tom nejlepším z možných světů? A to je všechno?“ Mě to docela trklo a v politice jsem se pak naučil něčemu úplně opačnému.

LN: Čemu?
Naučil jsem se, že v životě existuje těžší cesta, kdy se stýkáte s lidmi, kteří nejsou jako vy, a učíte se je respektovat, poslouchat. Najednou máte úplně jiné možnosti, než když jste se obklopili jen „svými“ lidi. V zahraniční politice jsem zjistil, že dokonce jednám s lidmi, u nichž byste se mě mohli ptát, zda je vůbec možné sednout si s nimi ke stolu. Abych to řekl brutálněji – jednáte s lidmi, kteří mají na rukou krev, ale také mají moc. Protože jestli si řeknete, že chcete bojovat proti utrpení, proti násilí, nezbývá vám než jednat i s takovými. Nestal jsem se tím méně lidským. Určitě nechci nikoho nutit, aby jednal se zločinci, to je krajnost, ale politika vás naučí respektu k rozdílnosti. Stranu nikdy neudržíte pohromadě, když nebudete respektovat jiné. Věříte mi to aspoň trochu?

LN: Tím chcete říct, že teď už jste připraven na spolupráci s Milanem Chovancem?
Ne, ne, tím jen reaguji na vaši poznámku, že je jiný než já, a proto bychom si neměli rozumět. Byla celá řada věcí, v nichž jsme se v poslední době docela dobře doplňovali. Naposledy, když jsme zdůvodňovali některé poslední kroky České republiky směrem k uprchlické politice – argumentujeme jinak, ale je to věrohodnější, než kdybych to dělal sám.

Podle Zaorálka není Zeman dodnes jednoduchým partnerem, ale naučili se...
Naučit se pracovat se silnou Čínou je podle Zaorálka lepší, než ignorovat...

LN: Strana je teď bez řádného předsedy, což musí vyřešit mimořádný sjezd. Kdy bude? Na podzim po volbách?
Z této myšlenky nejsem nijak nadšený, protože je nejvyšší čas, aby se ČSSD věnovala kontaktní kampani. Nelíbí se mi představa, že začneme pořádat okresní, krajské konference a celou sérii setkání, což bude znamenat, že bychom se zase věnovali sami sobě. Nevěřím tomu, že tuto energii teď potřebujeme vynakládat. Než scházení se mezi sebou budu preferovat, abychom se věnovali voličům. To vidím jako náš nedostatek a věřím, že najdu hodně sociálních demokratů, kteří se mnou tento názor budou sdílet. Mně jde úplně proti srsti představa, že bychom se zase věnovali sobě.

LN: Kdy by pak bylo ideální zvolit si řádného předsedu?
Jsem sice straník, ale teď vím, že se potřebuji věnovat něčemu úplně jinému než straně, té už jsme se věnovali dost. Máme hotový program, který by měli všichni znát, maximálně se máme bavit, abychom věděli, jak ho stejně interpretovat lidem. To je hlavní úkol politické strany a my přece řešíme problém, že jedním z témat, která se obracejí proti nám, je, že jsme establishment, který se zapouzdřil a s lidmi komunikovat nedokáže. To musíme prorazit, to mám dělat, ne organizovat, aby se funkce zase nějak rozdělily. Funkce nás nezachrání. Můžete jimi být ověnčený, ale pokud nejste schopen zaujmout lidi, je to k ničemu. Nepotřebuju být další předseda. Co potřebuju, je mluvit a vysvětlovat, protože si myslím, že mám v hlavě něco, co je důležité.

LN: A to je?
Domnívám se, že doba je nesmírně zajímavá. Léta 2017 a 2018 jsou pro Českou republiku důležitá v tom, jestli se vrtne jedním, či druhým směrem, a i z hlediska vnitřního vývoje země. Jestli si tady stěžujeme na nízké ocenění práce, nevyřešíme to na našem českém dvorku. To strašně záleží na světě kolem a na tom, jak v něm budeme existovat. Když to nesvedeme, může se nám stát, že sice budeme něco moc chtít, ale nikdo se s námi nebude bavit. Máme sice v EU kohezní program, všichni se za něj bijeme, ale moc koheze nepřináší. Od roku 2008 se konvergence mezi unijními státy zastavila. Konvergence je cizí slovo, takže řeknu sbližování mezi státy, třeba v oblasti sociálních standardů, životní úrovně, zadlužení.

Když se nám tohle nepodaří rozseknout, je tu obrovské nebezpečí, že se začneme v Evropě navzájem vzdalovat. Pro mě je politicky největší nebezpečí pro tuhle zemi fragmentace Evropy. Jestli se nám ji nepodaří konsolidovat, bude to znamenat minimálně její úpadek. A pokud bude upadat, dotkne se to České republiky, protože naše živobytí i budoucnost jsou velmi spjaty s tím, jestli Evropa půjde nahoru, nebo dolů.

LN: Říkal jste, že nepotřebujete další funkce. Je to konec možné kandidatury Lubomíra Zaorálka na prezidenta v nadcházejících volbách?
V podstatě je. Člověk si musí v životě vybrat. Mám pořád dost síly a energie, abych dělal plnokrevnou politiku. Jako člen vlády ji děláte maximálně, máte největší možnosti. Vím, že i prezident může udělat hodně i v tom, co mě zajímá. Je to funkce, kde si můžete prostor do určité míry vytvářet sami, ale vláda je víc, my jsme parlamentní republika. Premiér je funkce, z níž máte největší vliv na směřování země.

Jelikož mě můj žlučník přestal bolet – a já jsem mu dal ultimátum, že ještě jednou, a vyříznu ho –, spočetl jsem si možnosti a řekl si, že pokud to půjde, chci to dělat naplno. Pokud mi leží na srdci, co zítra republika udělá, a chtěl bych o tom mluvit s lidmi, musím usilovat o post premiéra. Chci upozornit, že můžeme něco propásnout. Sice jsme vstoupili do Evropské unie a do NATO, ale to neznamená, že je vymalováno, že je zajištěna bezpečnost i prosperita země. Ještě kus práce chybí.

LN: Nebude to ČSSD, kdo něco propásne, když nenasadí do boje o Hrad svého kandidáta? Měla by ho strana nasadit?
Ano, ale nemůže se dělat účet bez hostinského. Obecně bych s vámi souhlasil, že bych si přál, aby ČSSD měla svého kandidáta, ale to nemůže být jen tak někdo, musí stát za to. A na to teď odpověď nemám. Vím ale, že politika je nesmírně dynamická. Dokonce jsem Sobotkovi navrhl, aby na prezidenta kandidoval, protože je to něco, co má svou logiku, a já ji v tom vidím možná ještě víc než jiní. Rozhodl se ale jako já. Chce vést kandidátku na jižní Moravě. Řekl, že chce dokončit mandát vlády a že tuhle ambici stejně nemá. Tohle se nedá dělat bez toho, že na to máte člověka.

LN: V jednom rozhovoru jste říkal, že budete všechny prezidentské kandidáty poměřovat podle toho, jak konvenují s programem ČSSD. Miloš Zeman v tomto ohledu vyhovuje?
Podpořit nějakého kandidáta znamená, že bude v souladu s tím, oč nám jde. V zahraniční politice, domácích záležitostech, hospodářské strategii. To všechno je pro mě ještě otevřený prostor, jak se kdo bude schopen a ochoten věnovat tomu, co je pro mě stěžejní. Mám v tom docela konzistentní postoj, jakkoli to občas vypadá, že mám názory poněkud svérázné. Zarazím občas i spolustraníky, když mají pocit, že jsem trochu uskočil. Snad každý ví, že jsem sociální demokrat, ale vedle toho jsem to ještě já. A právě to já mi otevírá cestu k lidem. Když cítí, že jde o moje přesvědčení, o moji zkušenost, tehdy začínají poslouchat.

LN: Trochu jste se vyhnul odpovědi na naši otázku.
Jak trochu? Úplně. (smích)

LN: Miloše Zemana přece znáte. Bavíte se s ním, je v politice pětadvacet let, nebude nikdy říkat něco zásadně jiného. Váš program také stojí na dlouhodobých prioritách, takže vidíte, jestli to spolu vzájemně sedí.
Tak to úplně není. Pořád jsem s Milošem Zemanem ve fázi, kdy s ním vedu spory a snažím se ho v řadě věcí přesvědčit, aby své názory posunul tam, kde by se mi to víc líbilo. Pro mne to není tak, že Zeman je jasná figura. Budoucnost ukáže, nakolik se shoduje s naším programem.

LN: Vaše vzájemné vztahy se očividně vylepšily. Sám jste říkal, že vás původně ani nechtěl jmenovat ministrem, a teď třeba schvalování velvyslanců běží jako dobře namazaný stroj. Kde se to zlomilo?
Miloš Zeman není jednoduchý partner ani dnes. Asi jsme z toho na začátku měli trochu strach a ani jeden jsme z toho neměli radost. Je trochu drzé říkat to i za něj, ale troufnu si to udělat. Začátky byly docela tuhé, velmi opatrné, dlouho se budovaly obranné pozice. Ale když je třeba věci řešit, musíte vydržet. Pěkné je, že nakonec vítězí řemeslo. Jste dva lidé ve vysoké funkci, nejste malí kluci, a pokud máte nějakou zodpovědnost vůči občanům, nemůžete si dovolit hrát si jako děti na písečku. Snad zase mohu mluvit za oba, že jsme každý po svém cítili, že si nemůžeme dovolit hýčkat animozity, které jdou z minulosti. Ocenil by to někdo, kdybych říkal „S tímhle člověkem se nedomluvím, ten je nepoužitelný.“? Ne, to by bylo absurdní. Lidé nás zvolili a chtěli po nás, abychom se v zájmu státu dohodli. Museli jsme začít od toho, co máme společného, protože tahle malá země si nemůže dovolit stát se směšnou tím, že její ministr zahraničí a prezident se nedokážou dohodnout.

LN: Není to tím, že jste Hradu ve všem ustoupil?
Ne, mohl bych vám jmenovat řadu věcí, u nichž mi Miloš Zeman nakonec řekl: „Tak dobře.“ Někdy to bylo tak, že si vzal lhůtu, aby viděl, jestli jsem měl pravdu, a on respektoval dohodu. A zase já jsem třeba naprosto spontánně podporoval, když jel prezident do Číny na výročí druhé světové války, ač byl jedním z mála státníků Evropy. Myslím, že byla spíš chyba na straně Evropské unie, že si neujasnila, kde Čína stála na konci druhé světové války, a stavěla se k tomu tak rezervovaně. To, že se Miloš Zeman v Číně angažoval, byla v podstatě jasnozřivá věc. USA a Evropa nemají sílu ani peníze na to, aby udělaly geopolitický projekt. Nám se to některým nemusí líbit, ale to, že Čína je schopná nastínit vizi a financovat ji, je prostě realita tohoto světa. Naučit se s tím pracovat, hledat strategii je lepší než se zabetonovat a izolovat.

LN: Současně můžeme říci, že je Zeman rád, že nebudete kandidovat na prezidenta, protože byste mu zcela jistě bral procenta. Na tom se shodneme?
To se musíte zeptat prezidenta. Pro mě to není zajímavá otázka, protože do toho boje v tuto chvíli nehodlám nastoupit. Kandidatura na prezidenta je trochu jiná než za politickou stranu, je to jiný žánr. Já se chovám jako stranický kandidát, i když mám někdy pocit, že v této zemi by lidé spíše preferovali toho, kdo stranicky profilovaný není. Všichni víme, že Zeman měl velkou výhodu, že šel do volby z chalupy na Vysočině. I dnes si ponechává takovou auru – je to plnokrevný politik, ale zároveň vypadá jako svéráz. Pro velkou část lidí se tak vymyká, že by byl součástí establishmentu. Což je dneska v politice silná karta, nejen v České republice. A Miloš Zeman to dělá docela profesionálně.

LN: To je to, čeho chcete docílit také? Abyste vypadal jako svéráz, který je sice součástí systému, ale umí vyvolat dojem, že není? Tak jako to dělá Zeman nebo Andrej Babiš?
Míříte správným směrem, ale řeknu to jinak. Jako politické strany máme problém, protože lidé přestali věřit, že zůstaneme s nimi, když bude zle. Jako kdyby v zemi žily různé typy lidí. Někteří mají možnosti posílat děti do nejlepších škol, mohou cestovat a učit se jazyky, poměrně dobře se etablují ve strukturách globalizovaného světa. Ale pro velkou část lidí takové možnosti nejsou. Kdyby Česká republika přestala prosperovat, dopadne to právě na ně. Přál bych si, aby mi lidé uvěřili, že jsem tu připravený zůstat s nimi. To je zatraceně těžké. Mají pocit, že se umíme postarat o sebe a je k tomu nepotřebujeme. Dříve být součástí elit znamenalo být s lidmi, žít s nimi. Jak se svět změnil, vypadá to, že se elity odloučily. Sedí někde nahoře, kam se problémy nedostanou. To strašně rozbilo důvěru a v plné síle to předvedla ekonomická krize. Poskytla důkazy, že může přijít taková rána, na niž mi liony lidí hodně doplatí, ale malá část osob si přesto dokáže hodně vydělat. Krize je pořád s námi, mluvil jsem s mladými lidmi na jihu Evropy, hovoří o sobě jako o ztracené generaci. Mají pocit, že kdyby nebyli, nikdo by si toho nevšiml.

LN: Myslíte, že takhle se cítí i mladí Češi? Protože my ne.
Ne, to ne. Hovořím o ekonomické krizi, která zpustošila velké části světa. Tady v České republice se to tolik nevidí, protože dopady nebyly tak tvrdé, my to cítíme jen v nízkých mzdách či odlivu kapitálu. Ale nemá to podobu pohrom, v jejichž důsledku se lidé hroutili a rodiny rozpadaly.

LN: Ani kauza OKD neměla takovou sílu?
Jen to dopovím. Na jedné straně máte takové otřesné příběhy, ale stejně si maličká slupečka lidí dovedla úžasným způsobem pomoci. To je realita a vy dobře po ukazujete, že se týká i České republiky. Já nemám rád lidi, kteří odsud vytáhli miliardy a pak tady tomu říkají hnusákov. Kauza bytů OKD je ukázkový příklad křivdy. Pokud nejsme schopni sjednat nápravu, lidé to cítí.