Kim stále konfrontuje krásu a krutost, pohlední hrdinové jeho filmů sami sebe dohánějí k zoufale bolestným činům a uspokojení nacházejí teprve ve chvíli, kdy překročí sebedestruktivní hranici. V Dechu režisér snad ještě více než dříve pracuje se symboly a obrací se ke svým předchozím filmům. Nejmarkantnější jsou reminiscence na film Jaro, léto, podzim, zima... a jaro.
Žena a odsouzenec
Kim v Dechu prohlubuje studii citové frustrace ze života v páru. Mladá sochařka Yeon (Zia) se užírá v odcizeném manželství. Bloudí po exkluzivních místnostech exkluzivního domu a marně se snaží zaplnit svůj docela prázdný život: věnuje se dcerce a sochaření, ale útěchu jí to nepřináší.
Zhruba ve stejné době, kdy objeví důkaz manželovy nevěry, ji v televizi zaujme reportáž o vězni odsouzeném k smrti (Chang Chen), který se opakovaně pokusil o sebevraždu. Yeon začne vězně navštěvovat a mezi nerovnou dvojicí se zrodí zvláštní romance. Žena se svěřuje se svými traumaty, muž naslouchá a krotí vášně, neřekne ani slovo, po pokusu o sebevraždu mu v tom brání zranění na krku. Jeho nové vzplanutí mu pak působí komplikace v cele, kde na něj čeká spoluvězeň - milenec...
Konfrontace prázdnoty luxusního života mladé ženy a fatální existence odsouzence tísnícího se v malé oprýskané cele se třemi spoluvězni vyznívá překvapivě prvoplánově. Podobně leckterý symbol může zafungovat jen jako líbivý obraz. Například manželova bílá košile, která elegantně spadne z balkonu na ulici - na začátku filmu ji čeká nemilosrdné odhození do koše, po „proměně“ už je milosrdně přijata, má ještě šanci zbavit se „špíny“ a znovu sloužit a těšit.
Než k tomuto poznání hlavní hrdinka dojde, musí se čtyřikrát sejít s vězněm. Nebere to na lehkou váhu: přichází vybavena tapetami, rekvizitami a v oblečení evokujícím příslušné roční období. A tak se návštěvní vězeňská místnost postupně proměňuje na jarní rozkvetlou louku, letní prosluněnou pláž, podzimní les...
Teprve když se zima za okny cely sjednotí se zimou uvnitř, dojde ke katarzi. Děsivě kruté, jak to má Kim ve zvyku.
Deziluze
Stylizované střídání čtyř ročních dob působí takřka jako nechtěná parodie. Těžko odhadovat, jak dalece si s námi Kim zahrává. Sám si svěřil „neviditelnou“ roli vězeňského „šmíráka“, který pozoruje schůzky dvojice prostřednictvím průmyslové kamery a zmáčknutím červeného tlačítka rozhoduje o tom, kdy schůzka skončí.
Romance, jejíž vrcholy tvoří žena, její muž, vězeň a jeho milenec, neirituje složením milostného čtyřúhelníku, ale spíš tím, do jak samoúčelných ornamentů ji Kim zabalil. Postavám chybí dech nejen symbolicky, ale každou chvíli se zadýchávají a sochařčin dům je plný artefaktů s křídly. Pro Kimovy fanoušky může být tato čitelnost deziluzí. Na druhou stranu je dnes jen málo tvůrců, u nichž lze sledovat konkrétní vývoj. Třeba je Dech mezistupněm na cestě k něčemu zajímavějšímu.
Žena a odsouzenec
Kim v Dechu prohlubuje studii citové frustrace ze života v páru. Mladá sochařka Yeon (Zia) se užírá v odcizeném manželství. Bloudí po exkluzivních místnostech exkluzivního domu a marně se snaží zaplnit svůj docela prázdný život: věnuje se dcerce a sochaření, ale útěchu jí to nepřináší.
Zhruba ve stejné době, kdy objeví důkaz manželovy nevěry, ji v televizi zaujme reportáž o vězni odsouzeném k smrti (Chang Chen), který se opakovaně pokusil o sebevraždu. Yeon začne vězně navštěvovat a mezi nerovnou dvojicí se zrodí zvláštní romance. Žena se svěřuje se svými traumaty, muž naslouchá a krotí vášně, neřekne ani slovo, po pokusu o sebevraždu mu v tom brání zranění na krku. Jeho nové vzplanutí mu pak působí komplikace v cele, kde na něj čeká spoluvězeň - milenec...
Kim Ki-duk |
Jihokorejský režisér, scenárista a producent (nar. 1960). Před svým filmovým debutem se živil jako dělník a námořník, pět let strávil v armádě. Na několik let odcestoval do Francie, po návratu do vlasti začal psát filmové scénáře. Světovou kritiku na sebe upozornil svým debutem Krokodýl z roku 1996. Mezi jeho nejznámější snímky patří Ostrov (1999), Samaritánka (2004) nebo Čas (2006). Kim je prototypem autorského filmaře, jehož filmy často obsahují autobiografické motivy. |
Konfrontace prázdnoty luxusního života mladé ženy a fatální existence odsouzence tísnícího se v malé oprýskané cele se třemi spoluvězni vyznívá překvapivě prvoplánově. Podobně leckterý symbol může zafungovat jen jako líbivý obraz. Například manželova bílá košile, která elegantně spadne z balkonu na ulici - na začátku filmu ji čeká nemilosrdné odhození do koše, po „proměně“ už je milosrdně přijata, má ještě šanci zbavit se „špíny“ a znovu sloužit a těšit.
Než k tomuto poznání hlavní hrdinka dojde, musí se čtyřikrát sejít s vězněm. Nebere to na lehkou váhu: přichází vybavena tapetami, rekvizitami a v oblečení evokujícím příslušné roční období. A tak se návštěvní vězeňská místnost postupně proměňuje na jarní rozkvetlou louku, letní prosluněnou pláž, podzimní les...
Teprve když se zima za okny cely sjednotí se zimou uvnitř, dojde ke katarzi. Děsivě kruté, jak to má Kim ve zvyku.
Deziluze
Stylizované střídání čtyř ročních dob působí takřka jako nechtěná parodie. Těžko odhadovat, jak dalece si s námi Kim zahrává. Sám si svěřil „neviditelnou“ roli vězeňského „šmíráka“, který pozoruje schůzky dvojice prostřednictvím průmyslové kamery a zmáčknutím červeného tlačítka rozhoduje o tom, kdy schůzka skončí.
Romance, jejíž vrcholy tvoří žena, její muž, vězeň a jeho milenec, neirituje složením milostného čtyřúhelníku, ale spíš tím, do jak samoúčelných ornamentů ji Kim zabalil. Postavám chybí dech nejen symbolicky, ale každou chvíli se zadýchávají a sochařčin dům je plný artefaktů s křídly. Pro Kimovy fanoušky může být tato čitelnost deziluzí. Na druhou stranu je dnes jen málo tvůrců, u nichž lze sledovat konkrétní vývoj. Třeba je Dech mezistupněm na cestě k něčemu zajímavějšímu.
HODNOCENÍ LN *** |
Dech (Soom) |