Zdeněk Vašíček byl významným českým intelektuálem, filozofem a vysokoškolským pedagogem. Patřil k brilantním esejistům a polemikům, jeho texty se vyznačovaly vtipem, ironií, originalitou; šíře jeho vzdělání a znalostí byla mimořádná, nikdy ji však nevystavoval na odiv, byla samozřejmostí, jak u málo podobných v této zemi.
Narodil se v roce 1933 v Brně, jeho rodina pocházela z Kyjova.
V padesátých letech sice vystudoval filosofii a historii na FF UK, ale "kariéra" ho nikdy nelákala: pracoval po regionálních archivech a muzeích. Byl disidentem ještě dříve, než se toto slovo ujalo i v československých poměrech. V roce 1972 byl odsouzen na tři roky za podvracení republiky.
Patřil k prvosignatářům Charty 77 . V roce 1981 odešel do zahraničí, kde přednášel na universitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži. V devadesátých letech se vrátil na university v Praze a Brně. Vydal knihy L’archéologie, l’histoire, le passé (Kronos B. Y: Editions 1994, česky část jako Obrazy /minulosti/, 1996, kompletně a doplněno jako Archeologie, historie, minulost, 2006), Přijetí podmínek (vybrané stati z let 1982–1996, 1996) a Podmínky volby (vybrané stati z let 1996–2003, Triáda 2003). Na sklonku loňského roku vyšly v nakladatelství Plus jeho eseje Slavoj Česky a spol.
Zdeněk Vašíček byl vlídným a neobyčejně vtipným člověk, jenž v sobě zároveň nosil melancholii a "hoři z rozumu". Ti, co ho osobně potkali, se právem cítili obohaceni o rozkoš z intelektu, který neničí a přitom je pronikavý jak laser. Za toto obdarování už nepřestonou být Zdeňkovi nikdy vděční.
Ve čtvrtečních LN najdete nekrolog od Petra Placáka.
