ZVĚŘINA: Preventivní teror

Že policie nikdy nesmí žádné údaje prozradit? To by pak konkrétní příběh jedné mladé ženy byl fikcí: jeden den ji na silnici viselo za autem pěkných pár kilometrů jiné auto, druhý den pak jí na mobil volal neznámý muž, který se představil jako řidič toho zadního auta a počal se jí dvořit. Na otázku, jak získal její telefonní číslo, odpověděl, že stačila registrační značka auta a kamarád na správném místě. Kolik takových nezištných pomocí bylo?
A co ty zištné? Dovedete si představit málo příkladů zneužití?
A to jsou jen záznamy ze silnic, kolik kamer je na veřejných prostranstvích našich měst? A co kamery v komerčních prostorách?

Jsme vytrvale ujišťováni o korektnosti zacházení se stále větším množstvím citlivých dat, která stát i soukromé firmy o každém z nás shromažďují, jenže záruky nemáme žádné a policie je děravá jak řešeto, vzpomeňte, kolik tajných dokumentů bylo zveřejněno. Neobstojí ani argument, že slušné a poctivé lidi to pálit nemusí, že na ně sledováním nic zneužitelného nevznikne. Ale vznikne, třeba banální fakt, že se léčí na nějakou obyčejnou chorobu, o které třeba zaměstnavatel neví.

Soukromí každého z nás má být chráněno a nikdo nemá nárok vědět, jak trávíme svůj čas. Technologie dnes umožňují levné špehování takřka na každém kroku. Stát se nesmí tvářit, že to není problém.