Nevím, co chtěl pan Petráček naznačit tím, že oznámil čtenářům, že Josef Mengele je o šestnáct dnů mladší než Otakar Vávra (Anděl smrti a rasové hygieny, LN 16. 3.). Trochu mne to nadzvedlo. Stejně tak mohl napsat, že Karel Čapek je o osm měsíců mladší než Adolf Hitler.
V souvislosti s narozeninami pana profesora se znovu opakovalo klišé, podle kterého je Otakar Vávra padouch, císař oportunismu a podobně. Píšou to lidé zřejmě úplně svatí, nebo spíš bez paměti. Otakar Vávra sám od sebe přiznává, že uhnul, když musel. Nebyl jediný. Všichni, kdo tu prožili stejné časy, protektorát, padesátá léta a normalizaci jako on, museli, v zájmu své existence, více či méně uhýbat. Otakar Vávra neuhýbal jen kvůli své vlastní existenci, ale šlo mu i o úroveň českého filmu. Jako tvůrci i jako pedagogovi.
Za první republiky na rozdíl od svých nepoučených kolegů se učil natáčet profesionálně kvalitní a přitom důstojné filmy. Ale ne proto, aby byl slavný, jak tvrdí Pavel Taussig, ale proto, aby jeho filmy byly dobré. Tím si přes své mládí vydobyl takovou pozici, že mohl za protektorátu odmítat práci pro německou produkci - na rozdíl od mnoha svých kolegů. Po válce, stejně jako jiní filmoví tvůrci, točil to, co mu bylo povoleno. Při povrchních odsudcích Otakara Vávry si nikdo asi nepovšiml, že v téže době točili jeho dnes vážení kolegové filmy jako Pan Novák, Kariéra, Lidé jednoho srdce, Nad námi svítá, Únos, Zocelení, Vstanou noví bojovníci a podobně. A kdo chce Vávru zatracovat za jeho služby komunistickému režimu, měl by zatratit taky Sergeje Ejzenštejna za jeho bolševické agitky Křižník Potěmkin, Stávka a další.
Silou své osobnosti prosadil Otakar Vávra náročnou výrobu husitské trilogie. Byl to jedinečný počin, který byl velkou a úspěšnou zkouškou všech barrandovských profesionálů. Kdo mu chce vyčítat jeho z dnešního hlediska nehistorický pohled na husitství, měl by pak opravit svůj pohled na Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, Bedřicha Smetanu a další, kteří tvořili ve víře v pravost Rukopisů.
I v dalších svých filmech, natočených v sedmdesátých a osmdesátých letech, se na rozdíl od svých kolegů Steklého, Sequense, Vorlíčka a dalších vyhýbal otevřené podpoře normalizačnímu režimu.
Každý, komu je dnes přes padesát, by si měl připomenout chvíle, kdy musel sám uhýbat, platit příspěvky, hlasovat nebo aspoň mlčet ke všemu, co se tu dělo, dřív, než bude chtít odsuzovat starého pána, který pro český film udělal víc dobrého než zlého.
O autorovi| Jiří Menzel, režisér
