Trávím s Arthurem 10 dní. Je to pro mě jako na táboře. Příjemná změna od věčného šlapání. Bydlíme v příbytku v rezervaci Tchimpounga. Společně s námi je tady také kočka Žabka a fenka Holy, která je vycvičená na hledání slonoviny či luskouních šupin.
  |
Nafukujeme kajak a jedeme se podívat na šimpanzí ostrovy. Jsme tu zrovna v době krmení. Je až neuvěřitelné, jak jsme si s tímto primátem podobní. Ačkoliv do křížku bych se šimpanzem přijít nechtěl. Dokáže dupnout takovou silou, že by člověku dokázal promáčknout hrudník.
V Národním parku Conkouati nacházíme na břehu řeky ostatky slona. Pytlák střelil slona do hlavy. V lebce ještě zůstal náboj. Pytlák usekal kly a zmizel. Je to smutný pohled, ale tvrdá realita. Poptávka po slonovině nebere konce.
Když se setmí, vycházíme do nedalekého lesa na noční pozorování poloopic. Dělá se to tak, že svítíme do korun stromů, a když se nějaká Komba či poloopice Poto podívá za zdrojem světla, začnou jí světélkovat oči. Na řadu potom přichází fotoaparát na stativu s teleobjektivem a začíná proces dokumentace. „Už mám zdokumentovány všechny druhy poloopic, až na zlatého Pota,” svěřuje se Arthur při cestě z lesa.
Projíždíme na Toyotě savanou a kocháme se výhledy. Občas jsou z lesa slyšet nezaměnitelné výkřiky šimpanzů, občas proběhne okolo šakal s úlovkem. Nad hlavami nám létají orlosupi a buvoli se pasou ve vysoké trávě. Přesně tohle jsem v Africe hledal. Jen ti sloni pořád nikde. Důkazy, že tady žijí, vídáme často. Polámané stromy, vyšlapané stezky v trávě nebo obří trus lze pozorovat všude v blízkosti lesa. Na slona si však budu muset ještě nějaký čas počkat.
Nyní je však čas pokračovat dál v cestě. Přeji Arthurovi hodně štěstí v boji proti pytlákům a ať brzy natočí záběry zlatého Pota. Já naskakuji do sedla svého Apache a jedu na jih. Do Kapského Města je to už jen 5000 kilometrů. Ale 250 Třešňáků zní lépe.
Mou cestu můžete sledovat na facebooku: Na kole přes Afriku, na Instagramu:#tadytada a na webových stránkách: www.tadytada.cz
