František Kriegel byl jediný z československých politiků zavlečených v srpnu 1968 do Moskvy, který nepodlehl nátlaku a nepodepsal protokol legitimizující invazi vojsk Varšavské smlouvy.
Riskoval přitom svobodu a patrně i život. Díky tomuto činu se z jeho jména stal symbol statečnosti a je po něm pojmenována i cena, kterou uděluje Nadace Charty 77 za zásluhy v boji o lidská práva a občanské svobody. Nad rámec těchto skutečností se však o Františku Kriegelovi obecně ví až překvapivě málo.
Snímek Muž, který stál v cestě slibuje připojit ke Krieglově jménu plastičtější osobní příběh, což ale činí zase jen pouze v rámci vyhrocené situace v létě 1968. Díky přesvědčivému výkonu Tomáše Töpfera v titulní roli i Zuzany Mauréryové v roli Krieglovy manželky Rivy skutečně postava hrdiny moskevského jednání vystupuje z historické mlhy a ukazuje se jako člověk z masa a kostí.
Snímek jej představuje mimo jiné i v jeho profesi lékaře, což je nepochybně nadčasově srozumitelnější oblast než jeho poněkud obskurní politická funkce předsedy Národní fronty. Naznačuje i komplikovanost jeho osobnosti – že je někdo statečný, ještě nemusí znamenat, že je vždy příjemný člověk. Jeho klíčovou charakteristikou je ovšem věrnost přesvědčení a zásadovost, která se nemění, netaje jako v případě ostatních politiků v téže situaci.
Muž, který stál v cestěRežie: Petr Nikolaev Scénář: Ivan Fíla Hrají: Tomaš Töpfer, Zuzana Mauréry, Adrian Jastraban, Alois Švehlík ad. Premiéra 25. 5. |
Kriegel se v Muži, který stál v cestě dočkal zaslouženého a nikoli povrchního pomníku – rozhodně však ne vyčerpávajícího portrétu. Na ten ale snímek (rozhodně ve své finální podobě) ani neaspiruje. Předmětem jeho zájmu je anatomie celého vyhroceného jednání představitelů okupované země s arogantní velmocí – přičemž Krieglova neochvějná postava je především zrcadlem více či méně nelichotivé proměny ostatních aktérů. To s sebou ovšem nese také ten aspekt, že ony postavy (které na rozdíl od Kriegela procházejí vývojem) jsou z dramatického hlediska leckdy zajímavější, což platí především pro budoucího československého prezidenta Gustáva Husáka.
Náhradníci se hlásí o moc
Děj filmu se rozbíhá krátce před invazí, kdy se sovětská moc snaží získat část československých komunistů a vyvolat převrat – už to je jedna z nejsilnějších partií snímku, byť jsou na scéně jen postavy druhého řádu. Právě to ale mrazivě předznamenává budoucí tragédii, kdy těmto postavám připadne úloha vládců. Vynikajícího zpodobnění se tu dočkal beztvarý panoptikální trojlístek Biľak, Indra, Kolder. A jako jejich protihráč (!) se vynořuje Gustáv Husák ve věrném podání Adriana Jastrabana (který v minulosti podobně přesvědčivě ztvárnil Alexandra Dubčeka), místopředseda vlády s pozoruhodnou a k obludnosti směřující schopností manévrovat. Zatím ji však využívá k potupné porážce kolaborantů…
Násilný přesun části vrcholných československých představitelů do Moskvy a následný přílet prezidenta Ludvíka Svobody (a Gustáva Husáka) tamtéž pak akceleruje politické i osobní drama účastníků. Tvůrcům se daří načrtnout působivé a neschematické portréty hlavních aktérů.
Film provázený skandálemSnímek Muž, který stál v cestě se do veřejného povědomí dostal už dlouho před premiérou nejen díky svému tématu. Provází jej totiž vleklý spor mezi producentem Miloslavem Šmídmajerem a filmařem Ivanem Fílou, který ke snímku napsal scénář ve víře, že jej bude i režírovat. Šmídmajer však režii svěřil Petru Nikolaevovi. Fílův scénář byl také výrazně zkrácen. Fíla mimo jiné tvrdí, že byl producentem vydírán, aby se jej mohl jako režiséra lépe zbavit, a že má ve skutečnosti stále platnou režijní smlouvu. Šmídmajer hovoří o nepřekonatelných překážkách v komunikaci a o tom, že se Fíla o příležitost film režírovat připravil sám. Scenárista Ivan Fíla s návrhem na vydání předběžného opatření, který podal proti producentovi filmu Muž, který stál v cestě, neuspěl. |
Alois Švehlík skvěle prezentuje kontroverzní osobnost prezidenta Svobody, v níž se snoubí statečnost s konformitou, zase trochu jiný mix odvahy s ustrašeností předvádí Daniel Heriban v roli Dubčeka (slovenský herec bohužel zemřel těsně před premiérou filmu ve věku pouhých 43 let). Hřmotnou osobnost Josefa Smrkovského dobře vystihuje Přemysl Bureš a vynikající je již zmíněný Adrian Jastraban jako Husák, který se z pozice vzdorovitého odpůrce invaze během pár dní dostane na opačný břeh.
Něco chybí
Husák se ve filmu také dočká retrospektivních záblesků, připomínajících jeho paradoxní minulost politického vězně v 50. letech – i to z něj nakonec činí o něco plastičtější a lépe vysvětlenou postavu, než je ústřední hrdina František Kriegel. Ten za Husákem sice v jedné z retrospektivních scén přichází do vězení, aby mu jakožto svému příteli oznámil brzké propuštění, ale jeho vlastní minulost do příběhu takřka nevstupuje.
Přitom je Krieglova osobnost hodná pozornosti nejen oním statečným činem, ale i tím, že nemnoho lidí se zasloužilo o nástup komunistické zvůle více než právě František Kriegel, v roce 1949 spoluzakladatel a zástupce velitele Lidových milicí. Tento zásadní rozpor ve snímku zlehka připomene pouze otázka v rozhovoru, který s Krieglem vede reportérka (a zároveň jeho příbuzná) v podání Zuzany Kajnarové.
Herec Tomáš Töpfer jako František Kriegel
František Kriegel
Tomáš Töpfer dokáže do své reakce promítnout Krieglovo vědomí spoluzodpovědnosti, je to ale spíš působivá miniatura pro zasvěcené. Celkový dojem daleko více určují Krieglova sebejistá prohlášení, že mu vždy a za všech okolností šlo o demokracii. Těžko říci, zda by Krieglova osobnost (ale i další postavy včetně té Husákovy) ještě lépe vyvstala na základě nezkráceného scénáře Ivana Fíly a v jeho režii.
Mnoho to nemění na tom, že Muž, který stál v cestě je důležitý film, který se snaží pravdivě postihnout jeden z rozhodujících momentů českých a slovenských dějin. A ukázat mechanismy moci, které se zas tolik nemění (stejně jako ruská povaha). Představa, že by tento snímek snad mohl nějak zásadněji zvýšit povědomí mladších generací o oné éře, je ovšem nejspíš iluzorní – na to je drama, kde proti sobě stojí dvě party komunistů, přičemž jedna označuje tu druhou za „pravičáky“, přece jen už příliš odtažité. Což je na jednu stranu vlastně dobře.
