Alice in Chains, Nirvana, Pearl Jam a Soundgarden. Svatá čtveřice žánru grunge - "seattleského soundu", který zažíval zlatou éru v první polovině 90. let. Zasloužila se sice o to, aby se špinavý kytarový alternativní rock dostal do hitparád, mainstreamových rádií a bontonlandů, zároveň se stala důkazem toho, jak nevybíravě hudební průmysl zabíjí hudbu. A lidi.
Pokud si odmyslíme význam, který tyhle kapely měly pro hudební historii a budoucnost rockové muziky, byly to poměrně smutné příběhy. Soundgraden to sice zabalili rozumně, tedy včas albem Down on the Upside (1996), jejich frontman Chris Cornell se však vydal na sólovou dráhu, postavenou na mizerných deskách a hitech Black Hole Sun a Let Me Drown ještě z dob Soundgarden – pro jistotu, aby na jeho koncert vůbec ještě někdo přišel. "Prochcané šustky apohorky," kření se fanoušci, kteří pražský sólový Cornellův koncert v létě sledovali pohodlně prostřednictvím internetu.
Z Kurta Cobaina, který s Nirvanou natočil Nevermind, jednu z nejdůležitějších desek celých 90. let, se po jeho sebevraždě v roce 1994 stal takový nadkult, že kdyby to býval tušil, možná by si vybral spíš dráhu sportovního střelce a feťáka na půl úvazku.
Smrtí nic nekončí
Důkazem, že smrtí nic nekončí, jsou i Alice in Chains. Kapela vydala tři studiové desky a pak téměř na sedm let upadla do kómatu; to ukončila až smrt zpěváka Layne Staleyho v roce 2002. Kytarista, zpěvák a vůdčí postava kapely Jerry Cantrell mezitím vydal dvě sólové desky, kterými si kupodivu neutrhnul ostudu. Tři roky trvalo, než přijal nabídku pořadatelů jedné zbenefic, kteří rádi listují seznamy exkluzivních jmen. Pro dobrou věc. Alice in Chains vystoupili poprvé po mnoha letech v roce 2005. Z jednoho koncertu bylo nakonec turné a za mikrofonem kapely se vystřídala řada vokalistů, celebrit iméně známých tváří – jednou znich byl William DuVall zhardrockových Comes with the Fall. V roce 2008 kapela překvapila prohlášením, že s DuVallem píše nový materiál. Deska Black Gives Way to Blue vyšla nyní v září.
Alice in Chains vystoupili v rámci turné v roce 2006 také na festivalu v Novém Meste nad Váhom. Po pódiu Topvar Rockfestu pobíhal čilý mladík černé pleti s fešáckým afrem a publikum překvapivě dostával na svou stranu, i když staré písně Alice in Chains interpretoval naprosto odlišně než král depresí a netečnosti Staley. Ale fungovalo to.
Na Black Gives Way to Blue už DuVall zní – patrně nejen zásahem všemocné nahrávací techniky, ale také staronovým střihem skladeb – jako Staley v dobách alba Dirt. Jako by sezkrátka Cantrell, který sám napsal devět zjedenácti písní nové desky, rozhodl svůj rukopis, patentovaný pro 90. léta americké alternativní scény, nijak neměnit... Devadesátky,.. Seattle lusknutím prstu.
Unavenou agresí vpřed
Z bývalých rebelů Pearl Jam, kteří svého času lobovali za nižší ceny lístků na vlastní koncerty a z přesvědčení odmítali točit videoklipy, se mezitím stal mainstreamový stadionový rock. Rádi se v textech povozí po Bushově zahraniční politice stejně jako na kolotoči témat, dávno omletých před deseti lety.
Aktuální album Backspacer opět produkoval Brendan O’Brien, který se s kapelou rozloučil v roce 1998 albem Yield. Devátá řadovka paradoxně okouzluje vyvanulým zvukem konce 90.let, unavenou agresí a nenápadnými nostalgickými melodiemi v moderním rockovém kabátu technických možností roku 2009. Patrně proto se v Los Angeles Times nerozpakovali udělit albu absolutní hodnocení; možná už se (nejen) v Kalifornii nemohou dočkat, až ta otravná 80.léta budou konečně pryč.
