Znovu si připomeneme zaplněná náměstí v listopadu 1989. Desítky tisíc mrznoucích lidí na Hradčanském náměstí 29. prosince stejného roku, kdy poprvé vystoupil na balkon nádvoří Pražského hradu jako nově zvolený československý prezident. Zraky svobodných občanů tehdy k němu vzhlížely s nadějí.
Ti, co ji ztratili, si opět mohou uvědomit, jak velikým mužem Václav Havel byl. Jedině s Václavem Havlem se chtěli setkat politici různých zemí světa a světové osobnosti. Byl jediným českým prezidentem, který vystoupil v americkém Kongresu, kde se mu dostalo několika ovací vestoje. Je jedinou českou osobností, která byla schopna zaplnit titulní strany médií, ikdyž to by nemělo být tím poznávacím znakem jeho velikosti, a určitě ne Václava Havla.
Byl jedinečným politikem, protože z podstaty politikem nikdy nebyl. Stal se jím z autentické morální potřeby a zůstával více spisovatelem a myslitelem. Nechtěl zůstat miláčkem davů a nakonec jím ani nebyl, protože lidem říkal, co slyšet nechtěli. Zásadně vycházel ze svého přesvědčení a z toho, co cítil jako důležité. Člověk s ním nemusel souhlasit, ale jeho slovům věřil. Věřil jeho přesvědčení. Věřil v jeho autenticitu, tedy v to, co českému světu politiky tak zoufale chybí.
Byl člověkem s osobitým a kouzelným darem jazyka, lehce ironickým humorem a pro své společníky byl skvělým partnerem pro pestrý a veselý život. Václav Havel byl neuvěřitelně konzistentní, občansky pevný, a jak v 70.letech definoval základní principy svých společenských postojů, tak si je ponechal do posledního dne.
Václav Havel už nebude dráždit český svět svými nepříjemnými otázkami. O to více bychom na něj měli myslet a znovu začít číst Havla a o Havlovi. Žádný takový jako Václav Havel už nikdy nebude. Nedopusťme, aby svět věděl lépe než my, jakou osobností byl. Všichni by si měli vzpomenout a postavit ho tam, kam náleží. Na vrchol dějin nejen našich životů.
