Dnes o tom, jak změnit nespravedlivé rozsudky V Americe se na sklonku minulého roku rozhořela debata, zda má guvernér státu Nové Mexiko Bill Richardson omilostnit proslulého desperáta z dob Divokého západu Henryho McCartyho, známějšího pod přezdívkou Billy the Kid. Podstata sporu spočívá v tom, že někdejší guvernér Lew Wallace slíbil Kidovi milost, pokud bude svědčit, a slib nedodržel. Pistolník byl odsouzen k smrti a při útěku z vězení zastřelen šerifem Patem Garrettem. Příběh, který mnohokrát zpracoval Hollywood, má mnohé další peripetie, pro nás je na něm zajímavá jedna věc: snaha napravit zjevnou justiční nespravedlnost i po velmi dlouhé době. (Odcházející guvernér Bill Richardson Kida nakonec neomilostnil, ale to teď není podstatné.)
Posuňme se v čase a prostoru z Divokého západu 19. století na Divoký východ 20. století. Po druhé světové válce byla u nás v procesu zvaném „retribuční soudnictví“ odsouzena bez možnosti odvolání řada osob ke zjevně nespravedlivým či nepřiměřeným trestům. V mnoha případech nešlo o justiční omyly, ale o politickou mstu tehdejšího vládnoucího establishmentu.
Na počátku 90. let, v době soudních rehabilitací obětí komunistické justice, se objevilo několik pokusů opravit i zjevně politické rozsudky retribučních soudů. V srpnu 1993 podal generální prokurátor stížnost ve prospěch Jana Antonína Bati, který dostal 15 let za to, že se odmítl „připojit otevřeně k Československému odbojovému hnutí“. Nejvyšší soud však v červenci 1994 rozhodl, že nelze zpětně na základě stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat postup a rozhodnutí mimořádných soudů, v tomto případě národního soudu.
Podobně rozhodl Nejvyšší soud v případě Rudolfa Berana a Jana Syrového, premiérů v letech 1938–1939, jichž se zastal formou stížnosti pro porušení zákona v březnu 1995 ministr spravedlnosti. Nejvyšší soud použil stejné argumenty s tím, že „nemůže posuzovat historii a činnost historických osobností a tím sjednávat ,historickou spravedlnost‘“. Nespravedlnost, která se stala Rudolfu Beranovi a Janu Syrovému, je opravdu do nebe volající. Oba byli odsouzeni na dvacet let za to, že dali v roce 1939 souhlas s prodejem československého vojenského materiálu Německu, Syrový pak také za to, že podal ruku Adolfu Hitlerovi a doprovázel generála Blaskowitze, který se přišel poklonit k hrobu neznámého československého vojína. Ve skutečnosti však oba jednali pod tlakem okolností, které vznikly tím, že Československo přijalo Mnichovskou dohodu. Syrový se marně hájil tím, že nepodal ruku Hitlerovi, ale Hitler jemu, a že on je zdvořilý. O opravdovém vztahu Berana k okupantům svědčí to, že byl v roce 1942 Němci odsouzen na 10 let.
Na rozdíl od Bati, který žil v zahraničí, čekal Berana a Syrového dlouholetý žalář. První v něm v roce 1954 zemřel, druhý byl propuštěn po 15 letech. Podle usnesení Nejvyššího soudu by přezkum rozsudků retribučních soudů mohl nastat jen vydáním zvláštního zákona. O jeho přijetí však zdá se nikdo nikdy neusiloval. Nabízí se tedy otázka, zda by přinejmenším nejkřiklavější případy zvůle vydávané za spravedlnost ve jménu republiky neměly být alespoň symbolicky odčiněny prostřednictvím prezidentské milosti. Pište guvernérovi na Hrad.
***
Na rozdíl od Bati čekal Berana a Syrového žalář. První v něm v roce 1954 zemřel, druhý byl propuštěn po 15 letech.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor Orientace
