V Třebíči se odehrává, co se čekalo. Po návratu biologických dětí se rodičům stýská po tom dítěti, ke kterému si vytvořili citový vztah.
Hlas krve či genů zdaleka nemá to kouzlo, jaké se od něho očekávalo. Světe, div se! Prý by si raději nechali ty děti, které rok vychovávali. Ale viník je chycen! Je jím nemocnice a potažmo stát, po kterém rodiče žádají odškodné 12 milionů.
Co to je za hausnumero? Součet všech čísel popisných v Třebíči? Nebo ho vytáhli z rukávu, vycucali z kolena? Ne, vycucali ho z hlavy podle pár ekonomických zákonitostí. Jedním z nich je zásada: Výrobek stojí tolik, kolik je za něj schopen zákazník zaplatit, což je varianta nabídky - poptávky.
Například když koncový zákazník chce přepravku na zeleninu, tak stojí 400 korun. Proč? Inu, chce jednu či dvě a těch 800 korun má. Když je má, tak je o ně může obchodník pumpnout. Kdyby je neměl, tak by mohla klidně stát třeba 100 a možná i 20 korun.
Pokračování na straně 10
Bolestné za vlastní špatné...
Dokončení ze strany 1
Představme si jinou situaci: Nějaký kluk střílí na ulici s prakem a někomu vystřelí oko - újma bezpochyby větší než v Třebíči. Chtěl by dotyčný po rodičích toho kluka 12 milionů? Ne. Kluk by dostal pár výchovných stehlíků na zadek, rodina by poškozenému přinesla nějaký symbolický dar, omluvila se a tím by to skončilo. Stejně jako to chodí při autohaváriích, taky po řidiči, který zabil dva lidi, nežádáme 12 milionů. U kluka či havárie si dotyčný řekne: „Co si na něm vezmu?“ Odpoví si: „Nic...“ Ale to není Třebíč, kde je odpověď: „Ale je, co si vzít! Tak, státe, dej! Chci dvanáct milionů!“
Druhá ekonomická zákonitost je ukotvení (anchoring). Smlouvání se odvíjí od navržené ceny. Když obchodník jednomu zákazníkovi řekne: Tento výrobek stojí 1000, tak zákazník bude spokojený, když to usmlouvá na 700. Když však druhému řekne, že stejný výrobek stojí 500, tak ten radostně nekoupí výrobek za tuto dumpingovou cenu. Bude spokojený, až když to usmlouvá na 450. Spokojenost zákazníka se totiž neodvozuje od absolutní ceny výrobku, ale od toho, kolik usmlouval od navržené ceny. Proto také obchodníci všude uvádějí „obvyklé ceny“, „slevy 30 procent“ a jiné lži.
Třebíčští samozřejmě vědí, že 12 milionů nedostanou. Tím jen nastavili kotvu, od které se má začít vyjednávat. Vidíte, a funguje to. Nemocnice jim nabízí 600 000 korun. Samozřejmě s pohledem na požadovanou kotvu je to směšně málo. Ale není náhodou i tato suma přemrštěná s pohledem na zdravý rozum? Pečovali rok o dítě, tedy přiměřená náhrada by se měla pohybovat maximálně v odměnách, které dostávají pěstouni. 600 000 na čtyři lidi a dvanáct měsíců je opravdu pěkných 12 500 korun měsíčně. Tolik pěstouni jednoho dítěte nedostanou. Navíc oni se starali o dítě, což by jako rodiče dělali tak jako tak zadarmo, kdyby k omylu nedošlo.
Málokdy si uvědomíme, že stejnou záměnu naordinuje mnoho adoptivních rodičů svým dětem. Třináct let jim neřeknou, že jsou adoptované, pak jim to nabonzuje sousedka, nejlépe v hádce. To mají ty děti jít na soud a žádat 12 milionů krát třináct let? Řekněme si na rovinu, že tyto děti trpí víc než třebíčští rodiče. Rodiče mrzačí sami sebe i děti Co se bude dít dál? Osobně to nevidím moc dobře. Soud jim samozřejmě nedá požadované miliony. Oni od soudu odejdou nespokojeni. Symbolem této nespokojenosti bude dítě, které právě vychovávají. Navíc před soudem budou zveličovat, jak moc nemají své biologické děti rádi a jak jsou jim cizí. Budou se utvrzovat, jak jim bylo ublíženo, a to se stane jejich životním programovým prohlášením. Proklamací, kterou budou opakovat před každou návštěvou a kdykoli na to přijde řeč.
Tento manifest vlastní identity však půjde za jejich dětmi: „Ty, Verunko (Nikolko), jsi sice mé biologické dítě, ale citově jsi mi cizí. Já totiž miluju tu druhou - Nikolku (Verunku), o kterou jsem přišla (přišel)...“ Jenže to se vědělo předem: Nedostupný pták na střeše je vždy lákavější než pták v hrsti. Tato mocná iluze platí, ať by děti vyměnili, nebo ne. Nedostupné dítě bude vždy idealizované.
Za tuto sekundární viktimizaci dětí již nemůže nemocnice. To je série špatných rozhodnutí a chybného chování rodičů, jakkoli je přirozené, pochopitelné či intuitivní. Dnes už rodiče mrzačí sami sebe a své děti právě tímto amatérským přístupem, tedy zejména svými sklony k manipulaci, zbytnělými pocity nároku a nekonečnými soudními tahanicemi. Zopakuji to, co jsem psal úplně na začátku této kauzy: Je jedno, jestli si děti vymění, nebo ne. Vše se bude posuzovat podle konce. Když bude konec dobrý, bude se za dobré považovat i historické rozhodnutí. Když bude konec špatný, budou se celá léta v mysli vracet do porodnice a neustále přemílat, zda to náhodou neměli udělat jinak. Když nyní nevyhrají požadované peníze, bude to jeden z argumentů, proč se děti vyměňovat neměly. Inu, potěš pánbůh!
O autorovi| JERONÝM KLIMEŠ klinický psycholog
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Jeroným Klimeš, klinický psycholog
