Při skandálním vyškrtnutí jednoho spolustraníka z volební kandidátky má premiérovi a jeho straně poskytnout alibi demokratická procedura. Osmdesát procent předsednictva strany podpořilo v tajné volbě vyhazov za názor, proto je prý vše v pořádku.
Pamětníci si jistě vybaví, že podobně „demokraticky“, tedy procedurálně zcela korektně, vylučovali z KSČ po roce 1968. Na základě toho, zda byla pro dotyčného okupace Československa okupací či bratrskou pomocí, hlasovali členové KSČ o jeho vyloučení či setrvání ve straně a většinou i v zaměstnání.
V žádném případě nemůžeme přirovnávat normalizační KSČ ke dnešní ČSSD, ale situace je to analogická. Trest za pojmenování evidentní skutečnosti je absurdní už jen proto, že dotyčný kandidoval ze čtrnáctého, a tedy nevolitelného místa.
Vedení strany neodvracelo katastrofu bezprostředně ohrožující volební výsledek. Šlo „jen“ o výstrahu pro všechny ostatní, které „svrběl jazyk“. Jestli něco dokládá aroganci Jiřího Paroubka, pak je to jeho chování k poslanci Němcovi, jemuž po vyškrtnutí z kandidátky „velkoryse“ nabízel, že se zasadí, aby nebyl ze strany vyhozen.
Premiér se od nástupu do funkce nijak netajil tím, že chce ovládnout stranu, poslanecký klub a vlastně všechny dosažitelné struktury za účelem dobrého volebního výsledku. A také vše, co si ve straně určil jako cíl, se mu podařilo splnit, včetně překopání kandidátek, do jejichž čela naoktrojoval nestraníky.
Mimořádná situace si žádá mimořádné prostředky, snad právě proto strana po Paroubkově nástupu „ztratila“ názorové proudy. Nikoli náhodou premiér na poslance při pondělním jednání klubu mluvil tak nahlas, že to bylo slyšet i přes zavřené dveře.
Do jisté míry pochopitelná Paroubkova snaha o to, aby ČSSD zněla jedním hlasem, může skončit i „sládkizací“ strany, tedy proměnou kandidátky v poslušné stádečko kývalů, kterým jejich program do posledního detailu určí vševědoucí předseda.
Je nezpochybnitelně věcí ČSSD, jak se chová ke svým členům i reprezentantům. Naší věcí je nepřehlížet to.
Pamětníci si jistě vybaví, že podobně „demokraticky“, tedy procedurálně zcela korektně, vylučovali z KSČ po roce 1968. Na základě toho, zda byla pro dotyčného okupace Československa okupací či bratrskou pomocí, hlasovali členové KSČ o jeho vyloučení či setrvání ve straně a většinou i v zaměstnání.
V žádném případě nemůžeme přirovnávat normalizační KSČ ke dnešní ČSSD, ale situace je to analogická. Trest za pojmenování evidentní skutečnosti je absurdní už jen proto, že dotyčný kandidoval ze čtrnáctého, a tedy nevolitelného místa.
Vedení strany neodvracelo katastrofu bezprostředně ohrožující volební výsledek. Šlo „jen“ o výstrahu pro všechny ostatní, které „svrběl jazyk“. Jestli něco dokládá aroganci Jiřího Paroubka, pak je to jeho chování k poslanci Němcovi, jemuž po vyškrtnutí z kandidátky „velkoryse“ nabízel, že se zasadí, aby nebyl ze strany vyhozen.
Premiér se od nástupu do funkce nijak netajil tím, že chce ovládnout stranu, poslanecký klub a vlastně všechny dosažitelné struktury za účelem dobrého volebního výsledku. A také vše, co si ve straně určil jako cíl, se mu podařilo splnit, včetně překopání kandidátek, do jejichž čela naoktrojoval nestraníky.
Mimořádná situace si žádá mimořádné prostředky, snad právě proto strana po Paroubkově nástupu „ztratila“ názorové proudy. Nikoli náhodou premiér na poslance při pondělním jednání klubu mluvil tak nahlas, že to bylo slyšet i přes zavřené dveře.
Do jisté míry pochopitelná Paroubkova snaha o to, aby ČSSD zněla jedním hlasem, může skončit i „sládkizací“ strany, tedy proměnou kandidátky v poslušné stádečko kývalů, kterým jejich program do posledního detailu určí vševědoucí předseda.
Je nezpochybnitelně věcí ČSSD, jak se chová ke svým členům i reprezentantům. Naší věcí je nepřehlížet to.
