* LNV divadle jste oslavili 90. výročí vzniku Československa a deset let znovuotevření Fidlovačky Jiráskovou Lucernou. Proč jste si vybrali tuto idylickou klasiku, čím v takových souvislostech rezonuje?
Seděla jsem na premiéře v hledišti a říkala si – to jsem zvědavá, jak se s tím naši porvou. Je to moc těžký text, je složité se ho naučit a zpracovat, ale potom je navždy zapamatovatelný. A uvědomila jsem si, jak zajímavé je slyšet tento text v současném kontextu. Že to je staré a mladým divákům se to nemusí líbit, prosím. Když ale slyšíte Dvořana, který říká – „Tak ty hřbety použijeme, aby křičely vivat a pak je vyženeme a dáme jim dva sudy piva, aby se opily. A tamtoho, hned jak kněžna odjede, šoupněte do vězení, protože se šklíbil“– napadne vás, že časy se nemění. Vždyť nás taky používají, my „hřbety“ se musíme ohnout ke krabici a hodit lístek a pak už na nás vůbec nezáleží. Mnohokrát přece v Lucerně zazní „mít právo, mít mandát“ a i dnes to jsou skloňovaná spojení. Vrchní měl právo použít lidi a pak je vyhodit, ale mlynář má také právo, které zdědil po svých předcích, a trvá si na něm. Tak jsem si říkala, že teď staromódnímu Jiráskovi rozumím, chápu, co chtěl lidem sdělit. Stejně tak Masaryk při vzniku republiky. Předkládali národu hodnoty jako čest a právo a to dnes hrozně chybí, protože který náš politik se chová slušně a morálně? Na to všechno jsem během představení myslela. Na to, že jsme chtěli i tou naší dřevěnou boudou uchovat určité dědictví a připomínat, že takové hodnoty existují. Vždyť co jiného lze v divadle dělat, než diváka k tomu vést a vychovávat.
* LN Říkala jste, že se necháváme využít. Naštěstí s tím lístkem nikam jít nemusíme, když nechceme. Nezdá se vám ale, že se příliš zabýváme politikou a cítíme zodpovědnost za zdárný vývoj?
V listopadu už to bude dvacet let od pádu totality. Myslela jsem si, že toto všechno bude vyřešené a marasmus minulosti budeme mít dávno za sebou. A my jsme vlastně stále na startu. To je naše prokletí, že bereme politiku smrtelně vážně – jiné národy to tak nemají. Tam, kde je morálka víc zakořeněná nebo kde se také uměli poučit z historie, tam když politik něco udělá špatně, veřejné mínění ho přitlačí, a on musí jít. U nás ne, my se politikou stále trápíme a prožíváme to. Ale vždyť je to jen výměna – levá, pravá, demokrati, republikáni a podobně. My tady máme spoustu straniček, pořád tím žijeme, chceme tomu pomáhat. Přetrvává v nás porevoluční entuziasmus, protože v nás vybuchla neobyčejná radost, že jsme se dožili změny. Chci si tu radost uchovat a přála bych si ji ještě alespoň pár let užívat. Myslím si, že prezident Havel nasadil určitou laťku i tím, že řekl – nejsme jako oni, a my měli opravdu pocit, že jsme lepší a že nikoho nevěšíme na kandelábry.
* LN Pravda a láska to má těžké, možná měli komunisté razantněji pocítit, že skončili. Co myslíte?
Byla to dobrá myšlenka nebýt jako oni, ale v komunistech je pořád něco jako odveta, pomsta za strach, který chvilku měli. Ale byla to jen chvilka a pak zase vešli do společnosti a to je ta chyba, kterou možná udělal i můj milovaný prezident. Neměli jsme je brát do slušné společnosti, měli jsme je rovnou odstavit. Založili jsme tohle divadlo a řekli si – jsme nezávislí, teď budeme spolupracovat jen s těmi lidmi, se kterými chceme. Dali jsme si pozor, abychom si to tu nezaplevelili takovými kolegy, kteří byli v seznamech, škodili a udávali. Vyčistili jsme si stůl, ale to se mělo udělat v celé společnosti. Od začátku naší svobody se s tím potýkáme, a dokonce si myslím, že když byly první oslavy 28. října po roce 1989, už se na Hradě zase tito lidé promenovali. To nemělo být. Ale po bitvě je každý chytrák. Ale nechme tu politiku na chvíli být.
* LN Pokusíme se – vzpomínám, kdy jsem vás poprvé viděla hrát, mladičkou Elišku Havránkovou s krásnými dlouhými blond vlasy. Inscenace se mi vykouřila z hlavy, jen vím, že jste působila oslnivě a bloudila kolem jezera s kolegou Eduardem Žemlou. To byl asi docela zlom, když jste se dala ostříhat nakrátko?
Ta inscenace se jmenovala Duel a vlasy byla moje chlouba, měla jsem je až po zadek, ještě jsem se s nimi vdávala a mám svatební fotku s dlouhými vlasy a v nich bílé květiny. Pěstila jsem si je a pak najednou jsem měla pocit, že jsem ve věku, kdy už se ke mně nehodí. Šla jsem do kadeřnictví a řekla – stříhat. –Všechno? –Všechno. Kadeřník uchopil můj tlustý cop, udělal šmik a vlasy spadly na zem. Tak jsem se za nimi ohlédla, to bylo moje mládí. Cop jsem si strčila do tašky a šla dolů po Václaváku a připadala si jako nahá. Doma jsem si vlasy schovala a jednou při úklidu jsem na ně narazila a donesla je do divadla. Tady z nich udělali krásný příčesek a moje mladé kolegyně v nich hrají, a tak moje vlasy pokračují dál.
* LN Tehdy jste byla krátce po JAMU a v angažmá v Českých Budějovicích. To jste ale „udělala díru do světa“, když jste točila v televizi.
Byla to jedna z mých prvních televizních inscenací, pan režisér Bělka mě obsadil, možná i proto, že měl chalupu v jižních Čechách, chtěl tam zkoušet a v divadle našel neokoukanou tvář. Tím jsem se k němu dostala, pak se mnou natočil i Varšavskou melodii, což mělo v Praze docela ohlas, a tak se na mě přijel leckdo do Budějovic podívat, i Sergej Machonin a Jan Procházka. Říkali – ukažte nám ten zázrak.
* LN Neváhala jste jít na oblast, to už se dneska moc nenosí. Co vám ta doba dala?
Byla jsem tam čtyři roky a celkem jsme tam odešli čtyři spolužáci. Byla to ale zároveň doba nejtužší normalizace a měli jsme dost příšerný repertoár jako Platon Krečet a vynikající herci jako Karel Roden st. hráli Leniny a podobné věci.
* Pokračování na straně 14
* Dokončení ze strany 13
Vždycky jsem měla hubu proříznutou, a když jsem jednou v divadelním klubu řekla, že sovětská hra, kterou budeme zkoušet, je pěkná srágora, někdo nás udal a museli jsme k výslechu na StB. Bylo to docela tvrdé. Ředitel, který nás jako mladé holky měl ohlídat, se na nás vykašlal. Odvezli nás s Lenkou Machoninovou volhami a nechali nás tam šest hodin, nepozřely jsme ani sousto, bály jsme se, že nám něco dají do jídla a my si pustíme hubu na špacír. Byly to konfrontační výslechy, nic příjemného.
* LN To zrovna nebyly růžové začátky, neodradilo vás to?
Naštěstí tohle všechno vyvážilo otáčivé hlediště v Českém Krumlově, kde se Kremelské orloje opravdu nedaly hrát a kde se uváděla klasika – Peer Gynt, Lucerna, Sen noci svatojanské. Když už nám bylo v kleštích oficiální dramaturgie opravdu úzko a přišla další parta z DAMU, řekli jsme si, že si uděláme něco pro radost, něco „mimo“. Šli jsme to říct řediteli, měli jsme už i režiséra, Evalda Schorma, a hru. Když jsme mu to oznámili, řekl pouze – A s kým jako mluvím? Koktali jsme, že jsme členové divadla, Havránková, Slováček, Švandová. Znovu zopakoval – A s kým mluvím? Vypadli jsme ven a za dveřmi někdo povídá, musíme asi bejt organizovaný, on jako ředitel musí mluvit s organizací. My nebyli ani v SSM, a tak jsme se nadechli, zaklepali a vešli. Břéťa Slováček pak řekl památnou větu: Tak my teda do toho SSM vlezem, načež ředitel zařval: Ven! A tak skončila naše mimodivadelní činnost.
* LN Skoro už si to neumíme představit. Jak to vůbec šlo přežít?
Zábavné absurdity vyvážily tu hrůzu a nakonec v hlavě stejně utkví jen to dobré. Jako když divadlo dostalo v roce 1972 Řád Klementa Gottwalda za uvedení nějaké tendenční hry. A k tomu byly i peníze a rozhodovalo se, jak s nimi naložit. Vznikla myšlenka, že by se měl pro všechny uspořádat mejdan v klubu. My s Janou Švandovou jsme byly pověřené, abychom to zařídily. Objednaly jsme chlebíčky a rozhodly se, že budeme obsluhovat jako zajíčci z Playboye a o půlnoci zatančíme jen v sukýnkách z banánových slupek, byly jsme docela divoký holky a skoro jsme to splnily. Dnes si ale pamatuju jen to bizarní spojení – Řád Klementa Gottwalda, bunnies a báječnej mejdan.
* LNV 70. letech jste úspěšně hostovala v Národním, ale angažmá jste nezískala. Co se stalo?
Pan režisér Pleskot mně nejdřív nabídl hostování ve hře Arthura Millera Všichni moji synové. Jezdila jsem do Prahy, bydlela po ubytovnách a pak jsem dostala ještě roli Kněžny v Lucerně. Vypadalo to nadějně, protože do Národního se chodilo po třech hostováních. Bohužel se stranickou legitimací, kterou jsem odmítla, a do angažmá nastoupila favoritka pana ředitele rovnou a bez hostování. Tak to tenkrát chodilo. V tu chvíli přišla nabídka z Vinohrad.
* LN Od počátku jste hrála ve velkých prostorech. Vaši spolužáci ale byli na Provázku a v jiných studiových divadlech. To vás nelákalo?
Musela jsem se s tím porovnat hned, vzpomínám, že jsem poprvé vyšla na balustrádu zámečku v Krumlově, začala cosi procítěně recitovat a pan režisér na mě zařval – Na city se vyser, nahlas! Mě velmi lámal Petr Scherhaufer, který mě chtěl do Provázku. Psal mi: Vrať se na Moravu. Tehdy se říkalo: divadlo se dělá dobře, blbě a v Brně. Já jsem sluchař a říkala jsem si, nachytám hantec a bude konec. Se Scherhauferem jsem dělala absolventské představení, měla jsem ho ráda, ale nešla jsem.
* LN Na Vinohradech jste ale dlouho nebyla spokojená, že?
Dnes se tím netajím, je to víc než deset let a je to všechno promlčené.
* LN Bylo to ale výhodné angažmá. Co vás tak stimulovalo, že jste riskovala a odešla do neznáma?
Nebylo to do neznáma. Šla jsem za svou vidinou a to jde dobře. A potom, z divadla musíte mít radost, pak ji také přenesete na diváky. Když jsme s Tomášem po listopadu hráli na Pražském hradě, tak mi jeden kolega z Vinohrad, kovaný soudruh, povídá, proč tys Elzo vlastně tak málo hrála v divadle? Zmohla jsem se jen na to, že jsem opáčila – A to se mě ptáš ty? Dala jsem třeba pokřtít děti na jižní Moravě, to se také hodnotilo negativně. Ředitel si mě zavolal a oznámil mi: tak ty nedáš pokoj. Nedala jsem a nehrála. Dneska se můžu dohadovat, proč to tak bylo, třeba jsme se nehodila do repertoáru, co já vím...
* LN Neměla jste noční můru, že s Fidlovačkou přijdete na buben a utopíte v tom i svoje peníze?
To víte, že měla, aby ne. Začínali jsme opravdu z ničeho, na zelené louce. Nemohli jsme v divadle ani hrát, protože tu jedna firma měla složenou antuku. Následkem toho nám byl odebrán i ministerský grant, protože jsme nesplnili podmínky. Neměli jsme ani vindru a museli s prvním představením jezdit po republice. Dneska máme za sebou 10 sezon a 60 premiér. Hrajeme je, dokud chodí diváci – my jsme prostě odsouzeni k úspěchu, jakmile přestanou chodit, inscenace musí pryč.
* LN Jste deset let v podstatě stále ve stejném obsazení. Nemíváte trochu ponorku?
My se s Tomášem známe asi čtyřicet let a vycházíme spolu výborně. Divadlo je citlivá věc, emoce tu vibrují, chvílemi je to i velká drbárna. Velice ale dbám o to, aby tu panovaly slušné vztahy. Občas mi někdo podsouvá, že tady tahám za nitky. Ne, tady je jeden ředitel a to je Tomáš, já se starám o nadaci, která divadlo podporuje, a taky o to, aby tu lidem bylo dobře, aby tu třeba mohli oslavit i své narozeniny. Možná to vypadá dětinsky, ale je to zapotřebí. Když se spolu lidé nesnesou mimo jeviště, nemůžou pak spolu ani hrát. Kdysi napsal Jirka Ornest, že spolu v divadle E. F. Buriana nemohli jít ani na pivo, natož hrát divadlo, a to je myslím dost přesné.
* LN Účetnictví mi k vám nesedí. Jak jste v sobě objevila podnikatelského ducha?
Ono vás to naučí, je to jako vést domácnost – na co nemám, do toho nejdu. Sedím na penězích jako Kerberos a každou smlouvu vezmu třikrát do ruky, než něco vydám. Máme ale i sponzory a vážíme si jich, vždyť jsme malé české divadlo v Nuslích, které má nespravedlivě nálepku bulváru, taková „off Broadway“, a sehnat mecenáše je těžké.
* LN Když jste natočila první Nemocnici, navždy jste si pořídila Alžbětu Čeňkovou. Necítila jste ji někdy jako prokletí?
V mládí člověk bere role, jak přicházejí, teprve z pohledu let to začne hodnotit. Scénář byl pěkný, režíroval ho Jaroslav Dudek, s kterým jsem byla v angažmá. Pak mě diváci začali brát jako Alžbětu, režiséři mně nabízeli podobné role a já se z toho chtěla vymanit. Nechtěla jsem pořád hrát intelektuálky, toužila jsem i po komických rolích. Je pravda, že mě to trochu poznamenalo a bývala jsem kvůli tomu i vzteklá. Když přišla nabídka vrátit se k seriálu po letech, řekla jsem si, že to aspoň definitivně uzavřu.
* LN Vyhovovala vám druhá série po dvaceti letech?
Moc ne. Byla trochu divná, měla jsem pocit, že šlo o to co nejrychleji se starých postav zbavit a podle toho to také dopadalo. Poslední série moji figuru rehabilitovala, a když jsme točili, zdálo se mi, že v ní můžu něco i herecky zúročit. Stejně ji mám přisouzenou, a i kdybych se vztekala, už ji ze sebe nesundám, a proč taky. Dnes už vím, že to byla role, která mi přinesla velkou popularitu, nastartovala mě. Herec musí být známý, i když popularita je samozřejmě zneužitelná a za minulého režimu to přinášelo i mnoho nepříjemných nabídek.
* LN Co konkrétně?
Měla jsem nabídky do několika prorežimních seriálů – do majora Zemana, Okresu na severu. Odmítla jsem to, nejsem hrdina po válce, jak se říká, ale není pravda, že to nešlo, jak někteří tvrdí. Nebyla čest v tom hrát a není pravda, že kdo v tom nehrál, byl nervózní. Naučila jsem se říkat ne, nezastřelili mě, ale o nějaké věci, které bych chtěla já, jsem přišla, o to se soudruzi z televize postarali. To, že umím říct ne, se mi dneska taky hodí, teď jsem odmítla roli v seriálu o módní redakci. I proto, že je to prostředí, které nesnáším a nemohla bych se za to postavit.
* LN Seriálová konjunktura, zdá se, stále trvá.
Ano, ale jen pro ty, kteří do ní chtějí vstoupit. Vždyť se v tom pořád motají stejní lidé a jako by to bylo skoro jedno, kdo a v čem hraje. Alžběta Čeňková byla postava, která měla hodnotu, a já měla pocit, že jí musím něco vrátit. Ale v dohledné době mě žádný seriál nečeká.
* LN Máte ale také výhodu, že už jste dlouho populární a můžete si dovolit odmítnout, co vám nevyhovuje.
To všechno uznávám i to, že je třeba mít na živobytí, hezky bydlet, něco pěkného si pořídit, někam jet. Doufám, že to nebude vypadat, že uděluji životní rady, ale mám pocit, že dnes chce každý všechno a pokud možno hned. Rychle žít a užít. My jsme opravdu nebyli tak chtiví.
* LN Takže asi nejste spokojená s tím, jaké herecké příležitosti dnes veřejnoprávní televize nabízí v původní tvorbě?
Mám čím dál tím větší pocit, že ji začíná suplovat Nova. Oslovila autory a herce a pouští se do nové dramatické tvorby jako třeba právě vysílané Soukromé pasti nebo Kriminálka Anděl. Něco asi bude špatně.
* LN Máte muže filmového producenta, ale mnoho výrazných filmových rolí jste si nezahrála. Čím to je?
Taky nevím, čím to bylo. Třeba i tím, že když byl na Barrandově on, tak já už tam nemohla. Tak to za bolševika chodilo – manželská dvojice v uměleckém oboru byla podezřelá. Ono bylo dost na tom, že nebyl ve straně, a ještě aby mu tam bábu živili. Bylo to až k smíchu, jednou měl pro mě roli – potřebovali mladou, hezkou herečku, která uměla zpívat a řídit auto. Všechno bych splnila, ale hrála to nakonec starší paní, s níž si museli dát v maskérně práci. Taky neřídila, takže ji vozili na tyči. A ještě nezazpívala ani notu, ovšem byla v partaji a to se cenilo. Anebo potřebovali lidové typy a to asi nejsem. Hezkou roli mi dal režisér Soukup ve filmu Pěsti ve tmě. Byla to ale prvorepubliková herečka. Takhle si to vysvětluju. Anebo to možná bylo jinak.
* LN Vy si ale vždy dokážete najít svou cestu. Manžel vás třeba nasměroval k one woman show, což jste maximálně zúročila. Nebyla z toho taky zlá krev?
U něj je to asi nemoc z povolání. Po revoluci si zařídil agenturu a pomohl mi v době, kdy jsem strádala na Vinohradech. Cítila jsem, jak mně utíkají roky a to je pro herečku hrozné. Tak než aby žil se starou protivnou osobou, našel pro mě Mistrovskou lekci o Marii Callasové. Bylo to úžasných deset let, ale končí nám autorská práva. A to si představte, že už jsme jednou končili a přišel pán, kterému se to moc líbilo, a že by na to chtěl přivést maminku. Řekla jsem mu – spěchejte, za chvíli to hrát nebudeme, nemáme na práva. Nechal si to vysvětlit a pak nám sponzorsky zaplatil práva na další období a zmizel, už jsem ho neviděla. Manžel občas něco pěkného na Broadwayi objeví a doveze to pro mě i pro jiné. Je to záslužná práce – takhle mi dovezl i Můj báječný rozvod, aniž by se se mnou chtěl rozvádět. Když vidí, že strádám, snaží se mi pomoct. Zlé huby říkají, že mi pomohl hlavně k penězům, ale kdeže. Herci mají také duši a ta, když se trápí, je to zlé a moc se s tím nedá dělat. Jen pracovat.
***
Eliška Balzerová se kdysi vztekala, že jí postava Alžběty Čeňkové z „Nemocnice“ vynesla role intelektuálek. Teď už ví, že ji ze sebe nesundá a vlastně už ani nechce.
Měla jsem nabídky do několika prorežimních seriálů – do majora Zemana, Okresu na severu. Odmítla jsem to. Nejsem hrdina po válce, jak se říká, ale není pravda, že nešlo odmítnout, jak někteří tvrdí.
