,Advokacie je profese pro pohodlné spisovatele.‘ Ritter a Šťastný vstoupili do právnické síně slávy

Advokáti Petr Ritter a Zdeněk Šťastný se znají 51 let, jsou kamarádi ze studií, hudebníci v jedné kapele, kolegové a advokátní partneři. A také autorská dvojice a celoživotní popularizátoři práva.

LN: Co vás udrželo tak dlouho pohromadě? Neměli jste někdy myšlenky na to, jít každý svou vlastní cestou?
Petr Ritter: Myšlenky jít jen svou vlastní cestou ani ne, aspoň ne vážné. Od prvních okamžiků, kdy jsme si vyšlápli společně, jsem si uvědomoval, že cesta bez Zdeňka by byla méně schůdná, méně zábavná, méně zajímavá.

Zdeněk Šťastný: Vidím to velmi podobně. I když jsou chvíle, kdy bych Petra vedle sebe mírně řečeno zrovna nepotřeboval. Ale jsme na ní společně a už na tom nic měnit nebudeme.

LN: Do povědomí veřejnosti jste vstoupili jako autoři románu Advokát ex offo. Proč vás napadlo přenést profesi advokáta „na papír“? A zvlášť do románového prostředí.
Z. Š.: Profese advokáta je nesmírně zajímavá – ze všech koutů života se na vás permanentně hrne jeho pestrost a neopakovatelnost.

P. R.: Už jsem to někde říkal nebo psal: advokacie je profese pro pohodlné spisovatele. Aniž se musíte fyzicky příliš namáhat, přicházejí k vám příběhy. Samy od sebe. Nemusíte se nikam trmácet, klienti, soudci, protistrany, svědci vám je přinášejí až pod nos, doslova až k psacímu stolu. Dojemné, komické, absurdní, tragické, neuvěřitelné historky a historie… Malíř by řekl: stačí je obkreslit a přidat trochu barev.

LN: Nedlouho po vydání knihy byla také zfilmována do známého televizního seriálu. Jak k tomu došlo?
P. R.: Došlo k tomu velmi prozaicky. Aniž jsme pro to cokoliv udělali a aniž jsme to dopředu tušili. Oslovil nás Michal Najbrt, dramaturg tehdy Československé televize, který se k Advokátovi ex offo bůhví jak dostal, jestli bychom souhlasili s převodem knížky do podoby televizního miniseriálu. No a my jsme souhlasili.

Z. Š.: Pak následovala, jako u všech takových projektů, druhá, podstatně delší fáze: vypadlo to z plánu, vrátilo se to do plánu, plány vzaly za své, natočí se to, ale později a jinak, nenatočí se to, anebo vlastně ano…

Až se to skutečně natočilo – s pány Jiřím Sovákem, Aloisem Švehlíkem, Svatoplukem Benešem, Josefem Wajdou Novákem, Jiřím Sedláčkem…

LN: Účastnili jste se natáčení?
P. R.: Na natáčení jsme se občas jezdili dívat a byl to skvělý zážitek. Vymyslíte si postavy z ničeho, ze vzduchu, ti lidé nikdy neexistovali a existovat nebudou – a přitom najednou chodí před vámi, dohadují se, zaplétají se do vztahů, smějí se a pláčou, žijí. I při natáčení pozdějších našich věcí mne ten mysteriózní pocit neopouštěl – ale tohle bylo poprvé, a tedy nejsilnější.

LN: Seriál byl natočen v roce 1988. Nechával divákům nahlédnout do advokátního a soudního prostředí. Měla být jeho cílem i určitá osvěta? Jak na tom tehdy veřejnost s právním povědomím byla?
Z. Š.: Je to spousta let, už si přesně nepamatuji, ale myslím, že na právní osvětu jsme při psaní nemysleli. Byli jsme mladí, uchopili jsme vážné téma, které nás v té době pálilo, ale forma musela být humorná, protože humor byl a snad i zůstává naším životním postojem. Později se ukázalo, že výsledek snad měl i nějaký osvětový význam, ale ten byl v našich záměrech až v pátém nebo možná desátém plánu. Jestliže jsme jej do knížky a scénářů vložili, pak spíše bezděčně.

P. R.: Právní povědomí je vždycky slabší, než by mělo být. Ve všech zemích a režimech. Před rokem 1989 bylo, zdá se mi, o to větší, o co byl právní řád stabilnější. Samozřejmě, že byl také jednodušší, neboť i vztahy, které upravoval, byly díky vládě jedné strany jednoduché. Na cestě bez křižovatek nezabloudíte, také se ovšem nemůžete dát, kam byste sami chtěli.

Problém dneška je, že právní povědomí nutně oslabuje s narůstajícím množstvím zákonů a regulací. V našem současném samovolně bobtnajícím právním řádu už se těžko orientují i profesionálové. Těžko pak očekávat obecné právní povědomí. Je-li zákonů příliš mnoho, pak samy ruší právo.

LN: Po Advokátovi ex offo následovala další díla, která jste spolu napsali. Jak vůbec takové společné psaní knihy probíhá?
P. R.: Ze zkušeností z literárních besed a rozhovorů vím, že se nám to těžko věří, ale když píšeme společně, píšeme skutečně společně. Tedy každou větu, slovo a spojení slov vymýšlíme společně nahlas. Předpokladem a podmínkou takového způsobu je právě onen vztah přátelství a vzájemné důvěry, který vytváří ovzduší, v němž se člověk nebojí vyslovit blbost.

Z. Š.: A také se ho nedotkne, když mu ten druhý řekne, že právě blbost vyslovil. To bývá někdy těžší. Je přitom jedno, kdo zrovna sedí u počítače nebo dříve za psacím strojem a kdo právě vede řeč, důležité je společně mluvit. Jan Werich kdysi říkal, že s Jiřím Voskovcem mysleli rovnoběžně – těžko se to dá vyjádřit výstižněji.

LN: Jak lze časově skloubit profesi spisovatele a advokáta? Co jsou impulzy, které vás stále vedou k tomu, publikační činnost neopouštět?
P. R.: Těžko říci, jestli jsou to vnější impulzy, co člověka vede k publikační činnosti. Myslím, že na otázku, proč má spisovatel potřebu psát, ještě nikdo nedokázal přesvědčivě odpovědět. Možná je to touha něco sdělit. Nebo snaha ze sebe něco dostat. Nebo se prostě jen předvádět? Vnitřní nutkání je asi vysvětlení nejbližší pravdě, i když nic nevysvětluje.

Z. Š.: Mě zase tolik vnitřní nutkání nepohání. Mým nutkáním je hecující Petr. Také jsem toho napsal míň než on. Což je vlastně jeho vina. Málo mě hecuje.

P. R.: Pokud jde o to skloubení dvou profesí, spisovatelem jsem chtěl být odjakživa a advokacie mne chytila od prvních minut, kdy jsem se v ní ocitl. Za takové konstelace se už harmonie hledá snadno. Prostě vám to nedá jinak. V podstatě jde hlavně o čas. Když nesedíte denně na Facebooku, neklimbáte každý večer u televize, nejezdíte rallye po slevách, zjistíte, že času zase není tak málo, jak by se mohlo zdát. Dokonce vám ještě nějaký zbude na přátele, pro „konkurenční“ umění a na hospodu.

LN: Jste spolutvůrci prvního polistopadového zákona o advokacii. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
P. R.: Tehdy v prosinci 1989 šlo všechno strašně rychle, ale my se Zdeňkem jsme měli pocit, že by to mělo jít ještě rychleji. Zdálo se nám, že na prvních advokátních sjezdech stávající funkcionáři bojovali hlavně mezi sebou, vzájemně se svrhávali a dohadovali se o funkce. Když jsme se z jednoho takového zasedání roztrpčeně vraceli domů, v autě uzrál nápad, který jsme během dvou následujících nocí realizovali. Napsali jsme se Zdeňkem kompletní zákon o privátní advokacii – dopodrobna, v paragrafovém znění. Podklady neexistovaly, byl to kompilát stávajícího zákona s prvorepublikovým zákonem o advokacii a naší fantazií.

Tuto spíš inspiraci než zákon jsme rozeslali spolu s výzvou k privatizaci advokacie do všech advokátních poraden s otázkou, zda by si kolegové přáli nadále vykonávat advokacii takto.

Z. Š.: V každém okrese nebo městské části byla tenkrát jen jedna advokátní poradna, takže naše výzva vlastně přišla na stůl všem advokátům. Strhla se pro nás nečekaná smršť souhlasných reakcí a tlaků na ústavní činitele. Ministryní spravedlnosti byla tehdy všemi respektovaná osobnost Dagmar Burešová. Ráda tomuto tlaku podlehla a uvedla věci do překotného pohybu.

Od července 1990 byla celá československá advokacie privátní. Díky této iniciativě jsme pak byli přizváni Karlem Čermákem i k formulování prvního už skutečného zákona o soukromé advokacii.

LN: Jak jste spokojeni se současnou mladou generací právníků? V čem je odlišná od té vaší?
P. R.: Možná čekáte nářky, jak je ta mladá generace neodpovědná, lehkomyslná, jak se honí jen za penězi. Jenže my ještě neztrácíme svou paměť. I v době našeho mládí byli advokáti, kteří byli ne dost odpovědní, ba lehkomyslní. Někteří dokonce skončili, a právem, ve vězení.

Z. Š.: Také za nás byli advokáti, kteří se honili jen za penězi, i když, pravda, za tehdy menšími penězi. Lidské vlastnosti se nemění, jen se prokreslují do prostředí, ve kterém člověk žije.

LN: Myslíte si, že se má jedna generace od té druhé co naučit? A je to vzájemné?
P. R.: Jestli se mladí mají co učit od nás starších? Samozřejmě. Advokátní řemeslo, úctu ke stavu, pravidla včetně etických. Koneckonců jim k tomu zákon předepisuje povinnou tříletou koncipientskou praxi.

Z. Š.: Co se můžeme naučit my od mladých? Nevím, jestli se to od nich můžeme naučit, ale určitě to na nich obdivujeme. Zápal, elán, nasazení.

Mají ohromné motivace, které jsme my neměli, protože nám je socialismus neumožňoval, a jestliže jsme si chtěli zachovat základní důstojnost, tak jsme dopředu věděli, že pro nás neexistují. Je radost v kanceláři dnešní mladé sledovat.

LN: Vůbec jako první dvojice jste v rámci prestižní soutěže Právník roku vstoupili do právnické síně slávy za celoživotní přínos českému právu. Co to pro vás znamená?
P. R.: Absolutní vrchol. Výš v naší profesi vystoupit nelze, vyjma samozřejmě funkcí. Je to pointa celoživotního usilování, jeden z argumentů, kterými se člověk ujišťuje, že jeho život má smysl.

Z. Š.: Tak nějak to bude. A to, že jsme do právnické síně slávy vstoupili společně, je samozřejmě o to příjemnější. Je fajn mít vedle sebe někoho, kdo ho v pochybnostech, zda si takové ocenění zaslouží, ujistí, že nikoliv. Jeden tak nezpychne.

LN: Jaké další výzvy před vámi nyní stojí?
P. R.: Píšu. Letos mi u mého nakladatele Andreje Šťastného, což nemá se Zdeňkem Šťastným společného víc, než jen náhodně stejné příjmení, vyjde knížka. Spolupracuji na scénáři filmu o trestu smrti s názvem Hrdelní proces, který bude natáčen podle mé knížky Protipopravčí četa vydané v Melantrichu v roce 1992. V kanceláři pomalu se Zdeňkem připravujeme mé dva syny na to, že ji, až bude třeba, převezmou.

Z. Š.: Čtu právě novou Petrovu knížku. Jsme spolu s jeho ženou vždycky jeho prvními čtenáři a hodnotiteli. Předem vím, že mu ji pochválím, to musím, ale i tak ji musím přečíst, to kdyby mě zkoušel. V rukou Petrových dvojčat bude naše kancelář jednou nepochybně prosperovat.

Z mých tří dětí se žádné na právnickou dráhu nedalo, ale mám nadějná vnoučata. Tak uvidíme…