3. dubna 2019 7:00 Lidovky.cz > Byznys > Právo a justice

Budoucnost pachových stop je nejistá, říká forenzní genetička

Forenzní genetička Halina Šimková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Forenzní genetička Halina Šimková. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

PRAHA „V trestněprávních případech je důkaz tím spolehlivější, čím míň znalec o případu ví,” říká v rozhovoru pro LN forenzní genetička Halina Šimková, která se po letech práce v kriminalistické laboratoři rozhodla věnovat především propagaci správného způsobu hodnocení váhy důkazů.

LN: Co obnáší práce forenzního genetika?
V civilním právu jednoznačně vede paternitní analýza, tedy určení biologického otcovství. V trestněprávní rovině je doménou analýza biologických stop, kdy znalec primárně zjišťuje, komu stopa patří. S ní provádí specifickou analýzu, na jejímž základě zjišťuje genetický profil. Profil následně slouží k porovnávání například se vzorkem, který byl odebrán podezřelému. Zásadní roli hraje dnes i porovnávání s genetickou databází.

LN: V databázi mohou být i příbuzní obětí. Jak to funguje s porovnáváním stop z jiných případů a míst činů?
To samozřejmě záleží na právních předpisech, technicky lze porovnat cokoli s čímkoli. Ve světě se ale v naprosté většině případů, pokud se prověřuje stopa v databázi, porovnává jen s jinými stopami a s pachateli trestných činů. I kdyby tak stopa patřila příbuznému oběti, ke spárování s jeho profilem nedojde.

LN: Stopy a vzorky z místa činu získávají kriminalističtí technici. Následně je zkoumají forenzní experti jako právě genetici, chemici či balistici. Má forenzní expert možnost podívat se také na místo činu?
Doménou je určitě laboratoř, ale závisí to na zvyklostech státu a specializaci znalce. U nás je to věc rozdělení znaleckých pracovišť. V případě krajských pracovišť se znalec obecně víc dostává na místo činu v rámci výjezdu, než je tomu u centrálních pracovišť. Je dobře, když má forenzní genetik možnost podívat se na místo činu v době, kdy se zaškoluje. Pokud ale vyjíždí k případům, u nichž má sám provádět testování vzorků, tak jde spíš o zdroj chybovosti než o výhodu. Dostane se totiž k tomu, k čemu by se jeho mozek dostat neměl: k informacím o případu. Ideální přitom je, pokud o materiálech nic neví. Ale je samozřejmě nutné, aby vzorky byly alespoň minimálně specifikovány, například že jde o ejakulát nebo nějaký stěr, protože to technicky rozhoduje o způsobu zpracování vzorku.

Forenzní genetička Halina Šimková.

LN: Je rozdíl mezi trestněprávními případy a archeologickými nálezy, kdy je například dobré, když genetik příběh zná?
Je to pro něj určitě mimořádně zajímavé, ale ten mechanismus funguje stejně. Náš mozek má obecně tendenci si o všem vytvářet příběhy, což je také jeden ze zdrojů chyb. Máme tendenci si věci představovat tak, aby nám zapadaly do příběhu a jakmile nezapadají, tak můžeme, aniž bychom to chtěli, vnímat vzorky jinak. Raději si třeba o určité složce vzorku řekneme, že půjde o kontaminaci, než abychom nabourali příběh. U archeologie by bylo ale mimořádně těžké se vyhnout veškerým informacím o daném vzorku. Člověka většinou někdo přímo osloví, řekne mu o nálezu první poslední. Dobrý znalec neudělá závěr z něčeho, co tam není, ale nevědomá přání se do jeho závěrů drobně promítnout mohou. V trestněprávních případech je opravdu důkaz tím spolehlivěji hodnocený, čím míň znalec o případu jako takovém ví.

Halina Šimková (43)

  • Vystudovala antropologii a genetiku člověka na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy.

  • Šestnáct let působila v Kriminalistickém ústavu Praha, kde pracovala jako kriminalistická znalkyně analýzy DNA.

  • Je místopředsedkyně Československé společnosti pro forenzní genetiku, svůj obor přednáší na třech vysokých školách.

  • V současnosti se věnuje zejména bayesovské inferenci ve forenzních vědách, je spoluzakladatelkou 4BIN – Centra pro bayesovskou inferenci.

  • Na internetové televizi Stream má svůj vlastní pořad Expertiza.


LN: Co je při zajišťování stop nejdůležitější?
Je určitě důležité, aby byly zajištěny správně, správnými pomůckami a správně transportovány. U pomůcek je zásadní, aby byly určeny pro forenzní odběry. Jinak nelze vyloučit, že budou obsahovat DNA například od někoho z továrny, kde se vyrábí. V Německu se takto museli vypořádat s obrovskou kauzou Žena bez tváře, kdy se genetický materiál pracovnice továrny dostal na pomůcky, které využívali technici při sběru biologických stop. To martýrium kolem kauzy je stálo hodně smutku a peněz. To, že se občas něco kontaminuje DNA technika, se ale stává po celém světě, i z toho důvodu jsou technici v databázi DNA. Předcházení kontaminaci ze strany kriminalistických expertů se proto věnuje velká pozornost.

LN: Prvním případem analýzy DNA v trestním řízení v Česku byl případ vraždy Jany Krkoškové, která doktoru Ferákovi zabrala čtyři měsíce. Jak dlouho trvá takový proces dnes?
Pokud budu sedět v prázdné laboratoři, budu mít všechno nakoupeno a připraveno a budu jen čekat na vzorek, mohou být dnes výsledky známy za čtyři hodiny. Musí ale jít o nějaký jednodušší vzorek, to znamená, že nepůjde například o kosti, které vyžadují delší dobu zpracování. Existují i urychlené postupy, které dokáží výsledky poskytnout už za 2,5 až 3 hodiny. Jiná věc ovšem je, když máte narvanou laboratoř. Pak se reálné termíny posouvají na týdny a měsíce. Pokud má vzorek prioritu, tak se samozřejmě může upřednostnit a zpracovat do druhého dne. Jinak to ale opravdu není tak, že by každá analýza, která je vyžádána, byla do druhého dne hotová.

LN: Co dnes všechno dokážeme o pachateli zjistit ze vzorku DNA?
Kromě identifikace se ze vzorků výborně dělá porovnávání blízké biologické příbuznosti. S poměrně dobrou spolehlivostí se tohle dělá i u vzdálenějšího příbuzenství, včetně toho, čemu se říká rodové znaky, které se předávají v mateřské nebo otcovské linii. Nový prostor, který se otevřel, se nazývá forenzní fenotyping, což je predikce zjevných znaků člověka, jako je barva očí, barva pokožky, biogeografický původ. Dnes už lze i podle analýzy DNA „vymodelovat“ předpokládanou podobu obličeje. Další věc, která se dnes začíná rozvíjet, je takzvaná forenzní epigenetika, která je už nyní schopná určit biologický věk osoby a určit z jaké tkáně biologický materiál pochází, zda se například jedná o sliny nebo o vaginální sekret nebo o směs slin a vaginálního sekretu. Také se učí rozlišovat jednovaječná dvojčata a určovat další věci, jako je doba smrti.

LN: Z toho, co jste řekla, mi přišlo, že z jediné kapky krve se dnes dá zjistit pomalu všechno.
Naopak skoro nic (pobaveně). Je toho strašně moc, co se nezjistí, a hlavně co se nezjišťuje. Forenzní laboratoře mají velmi omezené portfolio otázek, na které se ptají. Nezkoumají dědičné nemoci nebo dispozice k inteligenci. Zaměřují se pouze na informace, které pomohou osobu identifikovat nebo ji pomohou vyhledat. To se právě týká oněch vizuálních charakteristik, kdy laboratoře dokáží říct, že na 95 % šlo o tmavovlasého člověka s hnědýma očima nebo to byl naopak modrooký blonďák. Díky tomu je vyšetřovatel schopen se snadněji orientovat v případu.

LN: Zaujal mě geografický původ. Jak se liší ten náš středoevropský například od toho západoevropského?
Z hlediska celosvětové populace velmi málo. Středoevropská a západoevropská populace jsou navíc poměrně prostupné. Nejde tedy o úplně oddělené populace, ale jsou to populace, které mají drobné statistické rozdíly, které je ale genetika schopná zachytit. Například díky tomu, že určitá alela (pozn. konkrétní forma genu) se v české populaci vyskytuje s četností 35 % a ve španělské s četností 42 %. Pokud ji najdu, mírně stoupne pravděpodobnost, že osoba pochází ze Španělska. A takto se otestují a vyhodnotí další stovky alel.

LN: Žádají vyšetřovatelé o analýzu geografického původu?
Tohle je metoda, která se dnes teprve postupně zavádí. Do jaké míry se bude využívat, ukáže budoucnost. Je to expertiza, která není úplně levná, takže se bude asi nasazovat v případech, kdy to má smysl. Jiná věc ale je, že to, co je na začátku drahé, postupně zlevní.

Forenzní genetička Halina Šimková.

LN: Postupem času se rozvinula i analýza DNA zvířat. Známe v Česku nějaký případ, kde by zvířecí DNA pomohla usvědčit pachatele?
Nevím o tom, že by tu byl v nějaké kriminální kauze klíčovým důkazem zvířecí materiál. I ve světě jde spíše o výjimečné záležitosti, kdy se najde zvířecí DNA místo té lidské. Ve světě je známý případ kočky Snowball, kdy došlo k identifikaci pachatele pomocí chlupů, které se nalezly na bundě, na které se našla i krev oběti. Jde ale o mimořádný případ. Spíš se dělá analýza například v situaci, kdy pes někoho pokouše a uteče, poté je možné otestovat sliny z rány. Pokud mám podezřelého psa, je možné jej podrobit identifikaci, stejně jako se identifikují lidé.

LN: Ve svém pořadu Expertiza, který vysílá Stream, jste také zmínila tzv. primární pachovou stopu, která je stejně jedinečná, tak jako DNA. Mluvila jste o tom, že ji dokáží zachytit nejen psi, ale dnes se tomu učí i moderní přístroje. Jak vzdálená je budoucnost, kdy přístroje uloží pachy z místa činu, které se budou porovnávat podobně jako DNA?
To asi nyní nikdo neodhadne. To, že existuje pachový profil jedince, to se ví a pracuje se s tím. Pachy mají souvislost s genetikou, ví se, že složení pachů lidí z různých částí světa se liší. Metoda se tedy může rozvinout i do metody částečné predikce biogeografického původu. Budoucnost je ale nejistá. Pachové stopy jsou totiž jednou z nejdiskutovanějších a nejkontroverznějších forenzních expertiz. Jsou státy, které zcela zakázaly pachové stopy, jestliže v případu figuruje pes a psovod, a to z důvodu možného ovlivnění a zkreslení výsledků. Některé státy je částečně používají, pro některé je to standard. Pachové stopy ale určitě prodělají nějakou změnu, buď úplně zaniknou nebo se naopak rozvinou. Zcela soukromě tipuju, že budoucnost je spíš v používání přístrojů než psů.

LN: V roce 2005 jste pomáhala identifikovat oběti tsunami v Thajsku. Lišilo se to nějak od práce v české laboratoři?
Lišilo se to v tom, že na identifikaci obětí pracovalo opravdu hodně lidí společně. Šlo o skupiny z jednotlivých zemí, které dohromady vytvořily mezinárodní jednotky Interpolu. Částečně člověk pracoval samostatně, částečně se zapojoval do aktivit centra. To, jak fungují jednotlivé jednotky a velení, je asi nejcennější zkušenost, kterou jsem si odnesla. Tou dobou jsem hodně oceňovala efektivitu, se kterou byly jednotky schopny pracovat. Problémy se většinou rychle řešily. Samozřejmě se to lišilo od klasické práce v laboratoři, kde se člověk věnuje kriminálním kauzám a identifikacím neznámých mrtvol v rámci jednotek. Tady byly tisíce neznámých mrtvol na jednom místě. Tomu se přizpůsobil celý systém: jak pracovat s daty a jak je uchovávat, aby se podařilo najít jednotlivé pohřešované osoby.

LN: V poslední době se věnujete zejména bayesovské inferenci ve forenzních vědách. Co si pod tím představit?
Bayesovská inference je způsob, jak vážit důkazy, jak určovat jejich skutečnou hodnotu, když máme omezený okruh informací, což mimochodem máme vždy. Každý znalecký závěr je zatížený nějakou nejistotou, i když může být jen velmi nepatrná. Je to tedy metoda, která napomáhá tomu, aby se váha jednotlivých důkazů určovala správně. Je to pomůcka jak pro znalce, která mu pomůže ukázat, jakou váhu má důkaz, který zpracoval, tak především pro soudce, který pak ví, s jak silným důkazem pracuje. Není to omezeno na jednoduchá konstatování „nízká pravděpodobnost, vysoká pravděpodobnost“. To jsou nesmysly, protože nikdo neví, co to doopravdy znamená. Co je to „vysoká pravděpodobnost“, je to 90 % nebo 99 %? Nebo 99,999 %?

K tomu, abychom věděli, jak moc je která metoda spolehlivá, je třeba se dívat i na to, zda umíme změřit chybovost znalce. Sebelepší znalec nemá nulovou chybovost. Znalec může být navíc kontextově ovlivněn. Pokud se od vyšetřovatele dozví, že podezřelý se už skoro přiznal, je tou informací ovlivněn, ať už chce nebo nechce.

LN: Bayesovskou inferenci si může stanovit kdokoli? Je na to nějaký vzorec?
Ano, je na to vzorec. Je to asi nejpoužívanější vzorec moderní matematiky, což je Bayesova věta. To číslo, konečná pravděpodobnost, že nějaká hypotéza o skutku platí v porovnání s jinou hypotézou, se skládá ze dvou hodnot. První hodnotu vypočítává znalec, a říká se jí věrohodnostní neboli Bayesův faktor. Ten říká, jaká je váha důkazů. Potom existuje druhé číslo, takzvaná předběžná neboli apriorní pravděpodobnost, které by si pro sebe měl stanovit soud. Tohle číslo nevychází z žádných důkazů, ale vychází z osobní zkušenosti soudce nebo dostupných informací.

Pokud má soudce rozhodovat o tom, zda muž je nebo není otcem dítěte, tak si může říct, že na počátku o případu nic neví, takže obě možnosti jsou pro něj stejně pravděpodobné. Pak je předběžná pravděpodobnost 50 %. Nebo k tomu soudce může přistoupit jinak, může si určit, že například za posledních 10 let byl v 80 % případů otcem žalovaný, a u nové kauzy je tedy 80% pravděpodobnost, že to tak zase bude. Je to individuální číslo. Výsledek je pak kombinací vědeckého výsledku hodnocení důkazů a osobní zkušenosti a názoru soudce.

LN: Proč potřebuji apriorní vstup, pokud je věda dnes schopná určit, že určitá DNA patří s téměř absolutní pravděpodobností určitému člověku?
Tohle je otázka, kterou dává většina lidí. Prakticky všichni v populaci podléhají představě, že stačí vyhodnotit data, abychom věděli, jak se věci mají. Ono to tak ale není.Zkusím uvést příklad. Představte si, že testujete nějaké onemocnění. Víte, že test u nemocného v 99 % reaguje pozitivně a u 1 % negativně (tomu se říká falešná negativita). A naopak, u zdravého člověka test v 99 % reaguje negativně a pouze u 1 % pozitivně (tomu zase říkáme falešná pozitivita). Nemůžete se dívat jen na samotný výsledek testu a každému pozitivně testovanému už objednávat věnec. Bude hrozně záležet, koho tím testem testujete.

Čím vzácnější onemocnění totiž budeme testovat, tím nižší bude vypovídací hodnota testu, tzv. pozitivní prediktivní hodnota. Dejme tomu, že testujeme něco, co má každý desetitisící člověk v populaci. Máte tedy na 1 nemocného 10 tisíc zdravých. Ten jeden nemocný bude mít téměř jistě test pozitivní, ale z těch 10 tisíc lidí, kteří jsou zdraví a půjdou se otestovat, bude mít test pozitivní 1 %. Ale to je sto lidí! Takže na jednoho člověka, který je opravdu nemocný, připadne dalších 100 zdravých lidí s pozitivním testem. Jinak řečeno, skoro všichni lidé s pozitivním testem jsou zdraví. Pokud to ale neumíte spočítat, intuice vám při pozitivním výsledku testu velí vyděsit se a v zoufalství skočit z mostu. A forenzní důkazy fungují v podstatě úplně stejně.

LN: Jestli to chápu správně, pomáhá nám to eliminovat chyby v interpretaci.
Ano, lidský mozek není od přírody schopen pracovat s něčím, čemu se říká podmíněná pravděpodobnost. Intuitivně umíme sčítat, odčítat, násobit, ale neumíme správně pracovat s pravděpodobností. Musíme se to naučit, jako se učíme třeba kvadratické rovnice. Pokud soud i všichni zúčastnění použijí k hodnocení pravděpodobností intuici, budou dělat někdy i obrovské chyby v úsudku, protože nám tohle smýšlení není vlastní. Není to věc inteligence, je to věc obecných principů fungování lidského mozku.

Další problém je ale v tom, že i když jsou výsledky zcela správné, zapomíná se někdy na to, že je třeba se nejen dívat na to, od koho stopa pochází, ale také, jak se na místo činu dostala. Vzpomínám si třeba, že jsme identifikovali osobu, která zanechala stopu na číselníku vykradeného trezoru směnárny. Byl to jeden z lidí, kteří ve směnárně pracoval. Státní zástupkyně naše výsledky vzala a řekla, že tenhle materiál se tam našel, a tudíž ten člověk musel být poslední, který s trezorem manipuloval, což je ale úplně mimo realitu, to není pravda. Váš materiál může zůstat někde klidně tři roky.

LN: Sněmovnou prošla novela zákona o znalcích, která se znaleckým posudkům z hlediska nejednoznačnosti věnuje.
To, co prošlo Sněmovnou, obsahuje odstavec, který říká, že pokud výsledky posudku nejsou jednoznačné, k čemuž já bayesovsky dodávám, že nejsou nikdy, musí být tam být uvedeno slovní hodnocení pravděpodobnosti, nebo musí tato pravděpodobnost být vyjádřena matematicky. Je dobře, že se něco takového do zákona vůbec dostalo, nicméně požadavek na slovní hodnocení je bohužel hodně nešťastný. Pokud se vás a deseti dalších lidí zeptám, co je pro vás „malá pravděpodobnost“, řeknete mi každý asi jiné číslo. Slovo je strašně subjektivní, znalec má být schopen říct číslo. Pokud budou lidé uvádět čísla, bude to pro ně mít obrovský přínos v tom, že budou navzájem vědět, o čem mluví. Navzájem budou mít jistotu, jakou hodnotu důkaz má.

Ve forenzních vědách se dnes používá výraz individuální identifikace. Například, že krevní stopa někomu náleží nebo že otisk prstu někomu náleží. Pokud oba znalci řeknou, že došlo k individuální identifikaci, tak soud bude mít tendenci si říct, že jde o dva stejně silné důkazy. Ale to není pravda, důkaz z genetiky je řádově třeba bilionkrát těžší než důkaz z daktyloskopie.

LN: Máte pocit, že by bylo dobré, kdyby trestní řád reagoval na to, že výsledky z genetiky mají větší důkazní sílu než ty z daktyloskopie?
Určitě. Také by se měl zabývat spolehlivostí informací, které u soudu zazní. Lidé mají tendenci si myslet, že pokud něco řekne znalec, tak je to určitě pravda. Ale znalec je jen člověk. Je třeba počítat s tím, že znalec dospěl k závěru, který ve skutečnosti neplatí, ať už je příčinou cokoliv. Netřeba si hned představovat nějaké podplacené vědomě nepravdivé posudky – daleko častější příčinou chyb v posudcích je obyčejný lidský omyl nebo neznalost správného úsudku z dat. Dnes je snaha přemýšlet o svědeckých výpovědích z hlediska hodnověrnosti. Když máte člověka, který je nespolehlivý, je lempl, měl určitý vztah k oběti, tak si můžete říct, že je jako svědek nespolehlivý. I s tímhle je dnes tendence začít pracovat. Řada svědků, která je spolehlivých, tak se může mýlit. Mohou si pamatovat něco jiného, než se ve skutečnosti stalo, neboť jejich paměť se z nějakého důvodu přepsala.