Vyhláška se ujala pod zjednodušeným názvem „reportingová vyhláška“, který ji také velice výstižně charakterizuje.
Podstatou vyhlášky, vydané k provedení zákona o hazardních hrách, je povinnost provozovatelů hazardních her poskytovat orgánu dohledu, kterým je ministerstvo financí a celní úřady, herní a finanční data o každé jednotlivé hazardní hře, která se realizuje. Na takové povinnosti by jistě nebylo nic zvláštního, ovšem zásadní je skutečnost, že je tato povinnost uložena provozovatelům hazardních her.
Na trhu hazardních her se však kromě provozovatelů pohybují také tvůrci těchto her, například autoři videoher, které jsou pak provozovány na klasických herních automatech nebo online na herních platformách jednotlivých provozovatelů. Provozovatelé ale nemají k herním ani finančním datům her bez součinnosti jejich výrobců přístup a tento přístup není z hlediska výrobců žádoucí.
Pro naplnění povinností daných vyhláškou jsou tak nyní výrobci nuceni – pro možnost zachování svých her v chodu – poskytovat své know-how a zásadní část svého obchodního tajemství provozovatelům hazardních her, tedy fakticky svým zákazníkům, kteří jimi vytvořené jednotlivé herní systémy využívají.
Rozkrytí know-how
Hodnota těchto informací je ovšem nevyčíslitelná, fakticky se jedná o rozkrytí kompletního know-how a obchodního tajemství, které tvoří podstatu podnikatelské činnosti tvůrců her.
Je samozřejmé, že až dosud byla tato data přísně střežena. Znalost uvedených dat může přitom umožnit provozovatelům bez jakýchkoliv nákladů získat veškeré údaje nutné pro vytvoření konkurenčního produktu a samozřejmě i provést komparaci jednotlivých produktů různých výrobců.
Zdá se, že při formulaci vyhlášky byla opomenuta pravidla hospodářské soutěže. Výměna takových informací je totiž dle zákona o ochraně hospodářské soutěže zakázaným jednáním, dokonce jedním z jinak nejtvrději postihovaných kartelových jednání.
Je proto otázkou, zda ze strany autora zákona nedošlo k přehlédnutí skutečnosti, že vyhláškou je vytvářen zákonný nástroj jedné skupině soutěžitelů pro získání know-how a obchodního tajemství náležejících druhé skupině soutěžitelů, a to přímým konkurentům, a k jednosměrné výměně informací, jejichž poskytnutí by jinak znamenalo porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže. O narušení hospodářské soutěže nemůže tak být pochyb.
V té souvislosti bude jistě zajímavé sledovat reakci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který je oprávněn k výkonu dozoru i nad orgány veřejné správy dle paragrafu 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže. Ani orgán veřejné správy (ministerstvo nevyjímaje) nesmí při výkonu veřejné moci bez ospravedlnitelných důvodů narušit hospodářskou soutěž.
Chybí objektivní důvody
Určitá míra narušení hospodářské soutěže činností orgánů veřejné správy je přípustná jen tehdy, kdy jsou dány objektivně ospravedlnitelné důvody. Takové důvody jsou dány tím, že orgán veřejné správy jedná v rámci své zákonné kompetence a narušení hospodářské soutěže je nezbytné k dosažení legitimního cíle, přičemž orgán veřejné správy je oprávněn tento cíl naplňovat, a cíle není možno dosáhnout způsobem, který by hospodářskou soutěž narušoval méně.
Nelze se však zbavit dojmu, že vyhláška nemohla projít testem přiměřenosti, neboť jen těžko lze nalézt takové objektivně ospravedlnitelné důvody, které bránily formulaci vyhlášky tak, aby respektovala pravidla hospodářské soutěže a nevedla k přímému zásahu do duševního vlastnictví subjektů pohybujících se ve výrazně konkurenčním prostředí.
Jistě nelze bránit ústřednímu orgánu státní správy, aby prosazoval politiku regulace provozovatelů hazardních her, nicméně zcela jistě tak lze činit vhodnějšími prostředky. Výkon státní moci je tady prosazen na úkor jiných subjektů, kteří vystupují na trhu jako soutěžitelé. Sice je splněna podmínka, že ministerstvo financí sleduje legitimní cíl, ale činí tak prostředky, které zbytečně (neúměrně) narušují hospodářskou soutěž.
Autorka je advokátka a partnerka v advokátní kanceláři HSP & Partners.
