LN: Vaše Krvavé finále je katalog zrůdností, jakých jsou lidé schopni vůči sobě navzájem. Po pravdě, začala jsem se nad ní stydět, že jsem člověk. Zanechala stopy na vás?
Zanechala. Uvědomil jsem si, že jedině lidský druh je schopen páchat brutální násilí sám na sobě. Možná zoologové namítnou, že jistý druh šimpanzů se taky pere mezi sebou. Ale likvidovat někoho jenom proto, že má jinou barvu očí...
LN: ...nebo sáhne do kapsy pro kapesník, jak popisujete v knize...
...anebo se jen divně podívá, to umí jenom lidé. Narážel jsem ve vyšetřovacích protokolech na obrat „nelidské jednání“. Problém je v tom, že ono to právě je lidské jednání. A ještě něco: v Průvodci protektorátní Prahou jsou smrti také, ale většina z nich má smysl – ti lidé šli dobrovolně do odboje, položili život za vlast. V Krvavém finále jsou skoro všechny z těch tisíců smrtí absurdní a zbytečné.
  |
LN: Míst, kde se staly vraždy, je v knize 318. Na všech jste byl?
Ne, některá už ani neexistují. Například vesnice na Šumavě nebo v Krušných horách, kde byli zabiti vězni z pochodů smrti. Existuje protokol SNB (Sboru národní bezpečnosti, komunistické policie) z vyšetřování z léta 1945, ale v terénu už nic nenajdete. Ale tak na dvou třetinách těch lokalit jsem byl.
LN: Co bylo nejčastějším spouštěcím impulsem k masakru?
Bohužel i taktické důvody. Tak třeba Waffen-SS vraždily na jihozápadním a jižním okraji Prahy a potom v Praze samé, na Pankráci, vlastně proto, že chtěly projít Prahou k západním spojencům, vzdát se Američanům. Byli to vojáci, věděli, že boj v ulicích je boj nejobtížnější. Takže například v Úsobské ulici, dnes je to Ulice obětí 6. května, pobili asi třicet lidí ve sklepě a dalších asi dvacet z vedlejšího domu na zahradě jen proto, že se mylně domnívali, že ze střechy někdo předešlého dne střílel z kulometu. Nebo používali civilní rukojmí jako štíty před svými obrněnými vozidly. Což je markantní porušení válečných konvencí.
LN: Zjistil jste něco nečekaného o chování Čechů na konci války?
Zjistil jsem o Češích to samé, co bych zjistil o jiných národech v Evropě. Že se skládají z lidí statečných, z lidí obyčejných, což není označení hanlivé – těch je většina. A z lidí, kteří jsou zlí a nenávistní. Netroufl bych si tvrdit, že nějaký národ je lepší nebo horší než jiný.
LN vydávají jedinečný seriál: 70 let od konce druhé světové války |
LN: Nesetkal jste se s tvrzením, že nikdo v Evropě neměl za války tolik udavačů jako Češi?
Tuhle otázku dostávám na besedách často. Ale já nevím o žádné statistice, která by to dokazovala. A většina spisů pražského gestapa byla na konci války spálena v Petschkově paláci, nebo v kotelně pankrácké věznice. Nevidím důvod, proč by zrovna Češi měli být větší udavači než Dánové, Francouzi... Podle mě je to nesmysl. Takový náš nešťastný národní sport kálet si do vlastního hnízda. Možná aby v něm bylo tepleji...
LN: Platí to o tom kálení i v případě takzvaných divokých odsunů?
Jistě. Za divoký odsun bychom se měli hluboce stydět. Ale měli bychom jasně říct: „Byly to činy jednotlivců.“ A už vůbec bychom se proboha neměli tvářit, že se to dělo jenom tady. Francouzi se chovali k Němcům po válce velmi podobně, vyhnání Němců z východního Pruska probíhalo taky dramaticky. Takže: nejsme ani nejzbabělejší, ani nejhorší národ v Evropě. Máme své hrdiny, máme své zrádce, máme své fízly a máme většinu normálních lidí.
V magazínu také najdete:
- Fotografka a dokumentaristka Lenka Klicperová píše, co nás láká do nebezpečných oblastí světa.
- Rozhovor s výtvarníkem Jiřím Strakou o životě v Pekingu, čínském umění a míchačkách na plátně.
