Systematická „politická“ práce herců kolem režiséra Tomáše Svobody na projektu Blonďatá bestie se pomalu začíná úročit. Dění na české politické scéně v něm nabývá nejen groteskní, ale skoro surreálný rozměr. Přitom dnes už takřka legendární „Bestie“ vznikla v malostranském divadle Rubín náhodou: „Mělo to být jedno představení pro pár kamarádů,“ říká Tomáš Svoboda.
Kabaret má za sebou řadu repríz a druhý díl s názvem Blonďatá bestie vrací úder. Podle aktuálních událostí se v představení objevují nové scény a situace. Jde především o bezprostřední, rychlou reakci s vydatným divadelním potenciálem na kauzy, jako byl „puč“ Kristýny Kočí, jenž první díl kabaretu inspiroval. Po prázdninách bude Blonďatá bestie znovu pokračovat, tudíž i Svobodovo „angažmá“ v divadle jménem politika.
Tomáš Svoboda (40) je režisér a dramatik. Vystudoval na brněnské JAMU obor divadelní režie u Petera Scherhaufera. V posledních dvou letech byl uměleckým šéfem Městského divadla v Kladně, kde se v tandemu s dramaturgem Petrem Kolečkem věnoval autorskému divadlu. Úspěšné byly jejich společné inscenace Jaromír Jágr, Kladeňák nebo Příběhy obyčejného hovadství. Na kladenské scéně měla premiéru také hra Srnky, kterou napsal i režíroval.
V pražském klubu ROXY inscenoval Svoboda svůj a Kolečkův alternativní muzikál Pornohvězdy s hudbou Petra Wajsara i Kolečkovu komedii Vejce. Na jaře 2011 měl v malostranském Rubínu premiéru jeho politický kabaret Blonďatá bestie. Letos následovalo pokračování s názvem Blonďatá bestie vrací úder, na němž pracoval s politickým komentátorem Karlem Steigerwaldem.
Kabaret Blonďatá bestie jste s herci z Rubínu poprvé uvedli pár dní poté, co byla zveřejněna legendární nahrávka Kristýny Kočí. Tušil jsi, že se ti stane „osudným“?
Vůbec. Udělali jsme „Kočí“, protože jsme byli líní normálně zkoušet. Mělo to být jedno představení pro pár kamarádů. Dnes to už konečně začíná vypadat trochu i jako divadlo. Budeme se muset profesionalizovat, aby ten, kdo na nás přijde, neměl pocit, že se napálil. Zaplatil, tak má nárok na divadelní výkon a ne na nějakou ledabylost, což samozřejmě na začátku „Bestie“ byla. Tři lidi četli papíry a jiní lidé se tomu smáli. Občas někdo vstal a pak si zase sednul.
Budete i v dalších dílech pracovat s autentickými dokumenty?
Ano. Ale doufám, že jich bude čím dál tím míň. Když nebudou, tak si je prostě vymyslíme. Kdysi jsem říkal, že Blonďatá bestie je pro pořádného blbce, který si účast v ní zasloužil, a že malý blbec si musí najít svůj kabaret, kam patří. Kabaret by měl být trošku rafinovaný a umět si velkého blbce, který je někdy skrytý za inteligentní skořápkou, vyhledat. „Kabaret by měl být trošku rafinovaný a umět si velkého blbce, který je někdy skrytý za inteligentní skořápkou, vyhledat.“
Jsme v prdeli
Důležitou součástí Blonďaté bestie jsou písničky. Už máte dva hity: Jsem nevinná a Jsme v prdeli.
Ten takzvaný Kollerův song není vůbec Kollerův song. Trošku mě to celé mrzí. Myslím, že když chce pan Koller pojmenovávat, že se ve státě krade, tak by to neměl dělat kradenou písní. Ta píseň je původně součástí mého představení v Rubínu, které se jmenuje Med. „Je v prdeli“ je původně o tom, že Bára Poláková a Ondra Pavelka utopí Lukáše Příkazského v medu. A on tam potom není. Je v prdeli. A prostřednictvím toho refrénu jsem si říkal, že pojmenujeme takhle i tu společnost. Tak to je můj nápad a myslím, že je na té písničce nejcennější. Z mého představení se ta píseň přesunula na závěr mého kabaretu. Muzika je Báry Polákové.
Že ji pan Koller zpívá na festivalech, mi přijde docela legrační. Ale dejme tomu, že to s Bárou Polákovou nějak dodělávali. Já z toho nadšený nejsem. Ani z podoby té písně.
Máš už dnes vymyšlené postavy do dalších dílů? Bude se to pořád jmenovat Blonďatá bestie?
Název je zavedený a je nesmysl ho měnit. Tipy? Lidé, co jsou na Hradě, nemyslím jen pana prezidenta. To jsou perspektivní figury, které si o to přímo říkají. A odbory. Tam je takové kvantum blbců, že je radost je poslouchat. Každá jejich tisková konference je materiál pro nás. To by se mělo zhudebňovat.
Jako režisér dělám z ničeho něco a nenávidím lidi, kteří se snaží, aby něco nebylo. A to je veškerá práce odborů. Neví, co má být, vědí jen, co být nemá. A dokážou kvůli tomu zorganizovat velké věci.
A samozřejmě rozhodnutí ministerstva financí, které se tváří, kdovíjak je odborné. Jak to s ním je, se dá krásně ukázat na příkladu rodiny, která má milion dluh a tatínek bere dvanáct tisíc měsíčně a maminka sedm. Když tahle rodina začne výrazně škrtat, tak ten milion zas tak brzy nesplatí. Kdyby se ti dva sešli v kuchyni a řekli si: hele mámo, co kdybychom víc vydělávali? Tak aha – to je hezký nápad. Že to nikoho nenapadlo, je vlastně hrozně divné. Jakožto pravicového voliče mě trochu děsí, že tahle pravicová vláda nemá pravicové nápady a dělá levicové zákony.
Je to zacyklené
Máš nějaký tým lidí, který ti pomáhá „Bestii“ připravovat?
Ne. Já se o politiku dost zajímám. I o ní rád mluvím. Velký přínos pro nás byl Karel Steigerwald.
Proč vlastně tolik tvých textů, i regulérních divadelních her, vzniká ve spolupráci s někým?
Já to neumím vysedět. Potřebuji o tom neustále mluvit. Když člověk něco řekne nahlas, pozná, jestli to je blbý nebo ne. Jestli se ten druhý směje, nebo nesměje. V partnerském dialogu nebo v partnerském psaní se to vymyslí. I když s Karlem je to jinak: společně se to vymyslí, a on to potom sám napíše. Teď píšu filmový scénář s Jirkou Kratěnou. Když někdo z nás řekne nějakou blbost, tak to ten druhý ani nenapíše, prostě to zahodí. Oba se musejí shodnout na tom, co je sranda. A většinou to pak i tím pádem sranda je.
Proč má žánr politického kabaretu v poslední době takový úspěch?
Protože si lidi z těch závažných věcí, které člověka vyděsí, rádi dělají legraci. Když je něco tak strašně přes čáru, jako současná politika a korupce. V Čechách si děláme legraci, když je nejhůř. Za protektorátu, táhne se to celým komunismem a tím naším druhem kapitalismu se to táhne taky.
Řekl jsi, že to člověka „vyděsí“. Co tebe nejvíc děsí na tom, v čem žijeme?
Kam až ta chapadla chobotnice sahají. To mě děsí. Že není vůbec nenormální si říct o úplatek na jakékoliv úrovni občanského styku. Chceš zrekonstruovat byt v památkové zóně, jdeš na památkáře a zjistíš, že je problém. Ale i to, že ten problém se dá vyřešit. Pak se rekonstruuje divadlo v Kladně. Dostane obrovskou dotaci a všichni se těší, že bude krásně opravené. A najednou je problém. Radnice vybrala firmu, ostatní rozhodnutí napadli a už to vyšetřuje protikorupční policie. Celé se to musí posunout o rok. Divadlo mezitím hraje v provizoriu. A radnice z toho ani pro sebe nevyvodila: Kluci už bychom to takhle dělat neměli. Vybrali znovu firmu a děje se totéž. Zase je tam nějaké napadnutí výběrového řízení. Divadlo je vyklizené už rok a půl, stojí v tom městě a nic se tam neděje.
A to jsou maličkosti. Kam až to sahá při těch obrovských zakázkách. Tahle země má obrovský dluh a přitom všichni pořád tak zoufale kradou. A je to neřešitelné, protože každý další, kdo do politiky přichází, tam už jde se záměrem krást.
„Jak dlouho to může trvat? Jednou to nasere všechny ty obyčejný lidi, kteří tomu nerozumí. A začne být lákavé velmi jednoduché řešení.“
Jak dlouho to může trvat? Jednou to nasere všechny ty obyčejný lidi, kteří tomu nerozumí. A začne být lákavé velmi jednoduché řešení. Nabídnou ho skinhedi nebo nějaká podobná parta a jsme tam, kde jsme byli před padesáti nebo sedmdesáti lety. Na prahu ozbrojených potyček atd. Což je nějaké zacyklení, které je strašně špatně. Nějaký koloběh. Tak to mě děsí.
Ve westernu, když víš, kteří jsou hodní a kteří zlí, tak fandíš těm hodným. Ale tady jsou ti hodní taky trochu zlí. A ti druzí hodní jsou taky zlí. Nebo aspoň blbí.
Politický sitcom
Má tahle doba nějaké jasné divadelní aspekty? Nějaký žánr?
Tohle už v sobě nemá teatrálnost divadelní, spíš televizní. A co se týče žánru, myslím, že je to sitcom. Má to úroveň sitcomu.
Jednáme teď o televizních podobách kabaretu s různými televizemi. Byly právě i nápady, že bychom z něj udělali sitcom. Třeba, jak to vypadá u kmotra Janouška doma. Jak tam v předsíni posedávají ti různí ředitelé ČEZu, co si říkají v kuchyni, kde on o všem s manželkou rozhoduje. Jak za ním občas přijde Hospodin, jestli může být večer bouřka, jestli to panu Janouškovi nezhatí plány.
Chtěl jsem udělat scénu z odmašťovny, ne pro alkoholiky, ale pro politiky. Že by se tam odnaučovali brát úplatky. Že by tam trénovali. Měli by arteterapii, starali by se o zatoulané kočky. A občas by si zkoušeli – když jim někdo za něco nabídne peníze – aby si je nevzali. A kdyby vzali, praštilo by je to.
Řekl jsi, že se Hospodin přijde zeptat k Janouškovi do předsíně. Ve tvých hrách bůh často účinkuje v různých skrytých podobách, inkognito. Ty si myslíš, že je tady s námi?
No jasně. Já jsem věřící člověk a mám tu výhodu, že tady se mnou sedí bůh. Režisér Peter Scherhaufer, který mě učil na JAMU, jednou vysvětloval nějakému mému spolužákovi víru: „No tak víš, třeba s jabkama. Ty jako nevěřící máš jabka jenom zelený, červený nebo žlutý. A já můžu mít i zlatý. Protože věřím, že jsou.“ To je takový hodně primitivní obraz toho, že věřit vlastně dává životu jinou dimenzi, o kterou člověk může být vnitřně bohatší.
Lidi většinou namítají, proč s tím ten Pámbu něco neudělá, když jsou lidi taková hovada?
Ale to by už pak člověk nebyl svobodný, kdyby s tím Pámbu něco dělal. Pámbu není od toho, aby s tím něco dělal. My bychom měli být vděční vůbec za tu možnost stvoření, že můžeme být na tomhle světě. To je ten rozměr, co je na světě božského. Ale osočovat boha za to, že lidi jsou hajzlové nebo za to, že jsem se sám neprosadil, to mi připadá blbý.
V Bibli posílal bůh na svět kobylky a trestal.
Já moc na boží trest nevěřím. Trest pochází vždycky od člověka. A člověk sám sebe potrestá nejlíp, na to žádného boha nepotřebuje. I když si to mnohdy ani neuvědomuje.
Domlouváš se s televizí na politickém sitcomu. Na podzim budeš točit film. Jak si vybíráš partnera pro takové projekty?
Nevyhrává ten, kdo dá víc peněz, ale kdo dá svobodnější podmínky. Abych udělal nějaký díl sitcomu a pak se dozvěděl, že pan generální byl na obědě s tím a tím ministrem a že se úplně nehodí, aby byl potupen v dalším dílu našeho kabaretu. Potom to ztrácí smysl.
Film připravuji s Jiřím Kratěnou, což je filmový producent. Studoval Ježkovu konzervatoř u pana profesora Vyskočila, stal se ředitelem a majitelem nějaké reklamní agentury a pak odletěl do Londýna, kde žil a pracoval. A teď se vrátil a produkuje seriály a filmy. Je to velmi vzdělaný člověk a je radost s ním pracovat.
Právě spolu chystáme televizní pořad pro konto Bariéry, který se jmenuje Pomáhej s humorem. Poběží na konci září, bude ho uvádět Marek Eben. Nebude se tam vybírat formou dojemných písní a dojemných řečí, jak je někdo postižený, ale my se těm lidem budeme smát. Nejen těm postiženým, ale i způsobům vybírání peněz atd.
Spolupráce na scénáři s Jiřím Kratěnou nás bavila, hodně jsme se u toho nasmáli a chtěli jsme pokračovat, tak jsme vymysleli film. On pak navštívil Blonďatou bestii a postupně jsme došli k tomu, že by ten film měl být o nás.
O tom, jak vzniká Blonďatá bestie?
Ten kabaret z filmu bude slavnější než ten ve skutečnosti, protože my zas tak slavní nejsme. Blonďatou bestii vidělo nějakých osm set lidí, ale téměř osm set lidí o ní psalo. Je to celé mediálně vyhnané.
My budeme hrát na to, že jsme tak slavní, že opravdu ovlivňujeme politiku. Politici režiséra unesou a strčí do vězení. Herci to zjistí, chodí za různými politiky a přesvědčují je, že Česká republika má politického vězně.
Opilý Ondřej Pavelka potká na Malé Straně dva ufouny, kteří už dlouho odposlouchávají tuhle planetu, a myslí si, že Pavelka je jeden z nich. Ale vůbec se jim nelíbí, že si z odposlechů dělá v kabaretu srandu, protože se na meziplanetární konferenci domluvili, že odposlechy používat nebudou. Chtějí ho zabít, ale nakonec ho jen zavážou ke spolupráci, jako to kdysi dělala StB.
Herci mě chtějí vysvobodit, ale zjistí, že jediná cesta je amnestie. Současný prezident mi ji nedá, tak to musí být ten další. Obejdeme všechny kandidáty. A herci nakonec vyberou toho, kdo bude prezidentem. Natáčet budeme samozřejmě v době prezidentské kampaně.
Nezpůsobil jsi náhodou kandidaturu Vladimíra Franze ty, protože jsi ho chtěl obsadit?
To je sice srandovní, že to tak vyšlo, ale ne. Humorem nás inspiroval Cohenův Diktátor, to je ten herec co hrál Borata, a Zelenkův Rok ďábla jako fiktivní dokument.
Ustálené typy
Které z politiků bys rád obsadil v divadle?
Z těch, kteří jsou dnes ve vrcholných funkcích, by se skvěle postavila komedie dell'arte. Ustálený typ Kalousek jako Capitano. Španělský voják, který přišel do Itálie. Okupant. Měl by mít i uniformu, má takovou polovojenskou dikci, smysl pro humor a pro facku nemá daleko. Pak ustálený typ Sobotka, Nečas, který je permanentně na úprku sám před sebou...
A ženy v politice? Dámy Hanáková, Parkanová, Němcová...
To je mi třeba hrozně líto, že paní Němcová nekandiduje, protože Česká republika by prezidentku potřebovala. Já kdybych měl tu možnost vybrat, tak by to byla Madeleine Albrightová, kterou tady ani nikoho nenapadlo oslovit. To je mi strašně líto, protože by mohla navázat na havlovskou éru. Tehdy nás přes respektovanou, světově významnou osobnost, která nás vede, uznávali i ve světě. Teď už máme jen Jardu Jágra.
Ženy v politice jsou zastoupeny minimálně. To je hrozně špatně. Samozřejmě někdy působí legračně – když se paní Táňa Fischerová zřekne prezidentské kampaně, že nemá ráda bilboardy. No, tak dobře... Česká politika je hrozně machistická záležitost. To je lov. Chlapi jdou lovit prachy, moc... Na lov se ženské nebraly, co by tam s nimi taky dělali. Doma odevzdají lup v nějaké krabici a je fajn.
„Česká politika je hrozně machistická záležitost. To je lov. Chlapi jdou lovit prachy, moc...“
Uvažuješ, že se příští rok budeš věnovat jenom politickým kabaretům – v divadle, v televizi a nakonec i ve filmu. Proč?
Snažím se v tom světě, na který koukám, hledat humor. A rychle ho pojmenovat. Že je to teď kabaret a není to nějaká souvislejší hra, je náhoda. Ale třeba to ještě někdy bude jinak. Nechci se stát kolonkou, že Tomáš Svoboda je ten, co dělá kabarety. To je taky blbý.
A pak: já jsem hrozně líný zkoušet. Ten proces mě nebaví. A u kabaretu je strašně krátký. U všech projektů mě baví, když je most mezi nápadem a jeho realizací co nejkratší. U těch mini divadelních tvarů se ukazuje, že je to nejúčinnější. Jeden den tě to napadne a druhý to je na jevišti. Nejhorší je film, kdy to člověka jeden den napadne, pak to rok píše, pak se rok shání peníze, pak se rok točí a další rok se to stříhá. Přeháním. Ale ne až tak moc. U divadla jsem to taky zažil. Když se něco napsalo a pak čekalo. Ono to mezitím člověka přejde. A tady není ani vteřinu šance, aby to člověka přestalo bavit, aby začal myslet na něco jiného.
Budou v „Bestii“ zase účinkovat hosté? Někdo jako gastroenterolog MUDr. Martínek?
Určitě. Teď je tam kouzelník, protože může proměnit peníze ve víno. Když je svět v prdeli, hodí se gastroenterolog. My jsme i přemýšleli, zda tam nepozvat třeba některé prezidentské kandidáty. Politiky. Nebo někoho, kdo vysvětlí, jak se chovají viry. A porovná to s lidstvem.
