Budoucnost demokracie patří technologiím. Zejména však 18letým

Martinovi je čerstvě osmnáct, žije s rodiči v domku nedaleko Jeny v někdejším východním Německu a právě dokončil poslední ze svých maturitních zkoušek. Čeká ho volné léto před nástupem na vybranou univerzitu – rozhodoval se mezi chemií a elitní technikou v Mnichově. Myslí si, že s Vladimirem Putinem bychom se měli dohodnout. Lépe řečeno, stavět se k Rusku spíše pozitivně, protože s apriorním odporem se na ničem nedohodneme, ale to neznamená, že bychom neměli být ostražití.

Vůči uprchlíkům je třeba být velkorysý a otevřený, ale zároveň je odlišovat od ekonomických migrantů. Kancléřka Angela Merkelová udělala v této otázce velkou chybu nejen ve způsobu komunikace se zbytkem Evropy, ale byl i omyl jen tak jim otevřít dveře. Martin žije ve vesnici, kde žádného uprchlíka ani migranta neviděl, ale chápe, že ve velkých městech mohou mít lidé jiné zkušenosti. Také si myslí, že bohaté státy – jako jeho rodné Německo – mají v Evropě doplácet na ty chudší.

Souhlasí však, že chudoba je relativní, a třeba s africkými zeměmi se ani ty nejchudší v Evropě nedají srovnávat. Je sice důrazně na straně zastavení klimatických změn, ale chápe, že nesmějí zruinovat ekonomiku slabších států. Především si jako technicky založený říká, že je třeba ještě vyřešit otázky, jako je efektivní skladování elektrické energie a velikost a kapacita baterií, než zatlačíme na elektroauta například daněmi. V neposlední řadě, i když se cítí Evropanem, říká, že je Němec, netlačil by proto na společný evropský pas a občanství, i pro něho je důležitý původ, tradice a hodnoty.

Působivá konverzace

Martin je jedním z pěti tisíc lidí, kteří se 14 dnů před evropskými volbami zapojili do projektu Europe Talks. Velké evropské deníky a online servery v něm položily svým čtenářům několik otázek a podle odpovědí je spárovali s protějšky v celé Evropě, které se v klíčových odpovědích lišily. Mohli si vybrat, zda si ve vybranou květnovou sobotu zavolají přes internet a potkají někde na půl cesty, nebo přiletí na hromadné setkání do Bruselu. Organizátoři, například Die Zeit nebo The Financial Times, jim v takovém případě zaplatili noc v hotelu.

Unikátní akce byla něco jako předvolební evropský speed dating, program Erasmus v malém, připomněla zašlou tradici dopisových přátelství, která udržovali naši praprarodiče. A pro Martina možná i příležitost k prokrastinaci před závěrečnou středoškolskou zkouškou.

Martin je liberál, mladý a inteligentní student, který má před sebou pravděpodobně skvělou kariéru, možná v některém z velkých německých průmyslových koncernů. A také živý důkaz, nakolik je vzdělávání v občanské nauce u našich sousedů lepší a kvalitnější.

Konverzace s bystrým, pohotovým, skromným a zároveň sebejistým a argumentačně schopným mladíkem, který by do kapsy strčil nejen většinu našich, ale i německých a evropských politiků, mediálních komentátorů a samozvaných expertů, byla působivá. Pokud se stane reprezentantem své generace, nemá se společná Evropa čeho bát. Bude totiž záležet na Martinovi a jeho vrstevnících, kam se vydáme.

Onlinové hlasování

Na Martinovi je možná nejpozoruhodnější, že netrpí takovým mesiášským komplexem, jak by se v jeho věku očekávalo, alespoň podle dnešních demonstrací na záchranu klimatu, nedávných na záchranu internetu, dávnějších třeba na záchranu korálových útesů a ještě dřívějších proti jaderným testům.

Možná proto, že nastupuje dráhu vědce v oboru neuronových sítí, neboli základu umělé inteligence, čili samoučících se strojů, prostě chytrého softwaru, jenž ovládá a bude ovládat a řídit naše životy mnohem víc, než vidíme a připouštíme. Martin je zkrátka chytrý kluk, který bude v nadcházejících letech ovlivňovat svět mnohem víc než kdejaký politik.

V poslední době se často mluví o disrupci demokracie. Podobně jako taxíky a taxikáři jsme prý všichni narazili do zdi moderních technologií, internetu, online platforem. V prvním sledu vidíme manipulaci prostřednictvím sociálních sítí, šíření fake news a snahu manipulovat masami. Tedy rychlejší, levnější a možná i účinnější následovníky magnátů tisku z 19. a televize z 20. století.

V druhé řadě se mluví o tom, jak IT a téměř absolutní propojení celého světa proměňují fungování státu a politických systémů. Z technického hlediska by nebyl prakticky žádný problém zavést zcela přímou demokracii – hlasovat o všem v online referendech nejen na úrovni zemí, ale i celých kontinentů, ba přímo planety. Prapůvodní důvody zastupitelského systému, které vznikly v době spojení nanejvýš koňmi, tedy odpadají. Musíme se proto znovu ptát po jeho důvodech a nastavení. A objevují se hlasy, že se má participace občanů radikálně přenastavit.

Sen o globálních komunitách

Znovuoživuje se například koncept liquid democracy, neboli delegativní demokracie, systému ležícího mezi přenášením veškeré rozhodovací pravomoci na volené zástupce a rozhodováním napřímo o každé otázce. Volič místo toho deleguje svůj hlas přímo na svého zástupce. Ti navíc mohou mít různé role a rozhodovat v různých, vybraných otázkách. Každý by si mohl vybírat, kdo konkrétně za něho rozhodne v otázce školství, kterému delegátovi věří ve zdravotnictví a komu svěří hlas třeba v obraně a bezpečnosti.

Nikoli náhodou to připomíná systém nastavení práv v počítačové síti, koncept je to ale mnohem starší. Původně měl obdobně vypadat systém sovětů, dnes se testuje s pomocí online systémů, jako je program LiquidFeedback, v některých komunitách například v německé Pirátské straně, nebo částech italského vládnoucího Hnutí pěti hvězd.

Zastánci decentralizovaných technologií, jako je blockchain, věří, že obdobnými experimenty se podaří reformovat podobu dnešních států a vlád, do velké míry odstranit hierarchii politiků a zavést mnohem větší transparentnost. Stejně se nemusíme nadále vázat jen na státy, ale můžeme se sdružovat na bázi regionů, kontinentů, ale také napříč nimi dle svých zájmů, koníčků, nebo politického smýšlení.

Sny o globálních komunitách připomněl i Mark Zuckerberg ve svém nedávném prohlášení, podle kterého se bude snažit přestavět svůj Facebook do podoby založené na komunitách, aby přestal být nástrojem zneužívaným k ovlivňování voleb a voličů. Nakolik jde o marketingový tah pod palbou kritiky a nakolik je myšlen vážně, uvidíme.

Pravdou je, že právě přes největší světovou sociální síť se svolávalo arabské jaro, dnes je největším nástrojem organizace občanských nepokojů, stejně jako různých extrémních skupin, hlasů, které by dříve ve společnosti zůstaly v menšině a zanikly. Pravdou ale také je, že se žádný podobný nový a lepší demokratický systém v praxi dosud neprosadil a neosvědčil.

Nepřímá proměna

Konečně do třetice, technologie nemusejí sloužit jen k ovlivňování debaty ve společnosti a dávat nové nástroje k její správě a řízení, ale proměňují ji především nepřímo, zejména prostřednictvím ekonomiky. Dnešní vlády stojí proti nadnárodním technologickým monopolům, pro které v řadě případů nejsou partnerem k jednání.

Koncentrují takovou ekonomickou moc a zároveň vliv na své uživatele, že si dovolují neplatit daně, nedodržovat zákony, ale především nabourávají podstatu demokratického kapitalismu – dvou dosud propojených nádob, které začínají povážlivě praskat. Ptáme se proto podobně jako před sto, či dvěma sty lety, jaká je podoba moderního hospodářského modelu, zda funguje a bude fungovat tradiční přerozdělování, a jaké jsou alternativy.

Koncentrace bohatství v rukou úzké skupiny vlastníků vede opět k růstu nerovnosti a nabourávání sociálních systémů, které mají i značné politické dopady, především nárůst populismu a extrémismu. V rovnostářské zemi s celkově nízkými příjmy, jako je Česko, se pak spíše ptáme po nerovnosti na úrovni zemí a národů, do budoucna bude ale ještě hůř.

Nová společenská smlouva

Oxfordský ekonom Carl Frey se s kolegou Michaelem Osbornem proslavil prvním modelem, podle kterého nás začnou v příštích letech nahrazovat stroje. A předvídá, že zanedlouho by se mohli objevit nové ekonomicko-politické ideje a ideologové, jako byl Karel Marx.

V největších světových organizacích včetně Evropské unie se otevřeně debatuje o novém světovém řádu, konci globalizace a o potřebě nové společenské smlouvy. Po 40 letech, kdy se západní svět modlil k volnému trhu, se dnes na obou stranách Atlantiku prosazují názory, podle kterých jsou jeho regulace více než potřebné.

Nová společenská smlouva má zachránit liberální pojetí demokracie před nástupem autoritářství tím, že zajistí, aby každý v moderní společnosti měl nárok na zdravotní péči, vzdělání, penzi, dostupné bydlení, práci za důstojnou mzdu, a pokud nám ji vezmou stroje, nenechat všechny zisky jejich vlastníkům, ale přerozdělit alespoň část každému, jinak se vše zhroutí.

Otázky nerovnosti, nezaměstnanosti nebo minimální mzdy zaznívají v celé Evropě nejen ve studentských debatách, ale i v nedávném kolbišti eurovoleb od kandidátů na šéfa Evropské komise. Takzvaní spitzenkandidaten zvedali otázky zdanění internetových firem, inkluzivního kapitalismu, růstu, práva každého Evropana na práci či migrace. A to nejen levicový nizozemský místopředseda komise Franz Timmermans, ale i radikálně liberální komisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerpvá, přezdívaná kvůli pokutám online gigantům krotitelka draků.

Identity, národní suverenita a integrace

Tenisový trenér, mezinárodní rozhodčí, sochař, dělník, statkář, nezávislý aktivista, duchovní, kouzelník, youtuberka či imitátor Václava Havla. Pohled na volební lístky 40 politických stran v Česku v letošních eurovolbách nabídl kromě tradičních politiků pestrobarevnou škálu kandidátů. Oproti očekávání ale v Evropě nepřinesl radikální nástup populistů, i když byli jedněmi z vítězů voleb, stejně ovšem jako liberálové společně s Macronovým republikánským hnutím, kteří dosáhli největšího zisku nových křesel.

Naopak mezi jasně poražené patří tradičně dvě největší frakce lidovců a socialistů, které jich ztratily nejvíce, i když těsné vítězství stále uhájili. To je pro ně o to více varující, že nejen u nás, ale na celém Starým kontinentu byla volební účast nejvyšší za uplynulých 20 let a dosáhla 50,5 procenta. Martin z Jeny sice neprozradil, komu dal hlas, nešlo prý ale o žádné nováčky.

Čtyřiasedmdesát let po druhé světové válce, jež odstartovala integrační proces, se nejen strany a frakce v Evropském parlamentu, ale i samotní Evropané potýkají s otázkami identity, národní suverenity a způsobem integrace a přiznávají, že je to pro ně stále téma, stejně jako Martin. V některých rodinách v příhraničních regionech se mluví čtyřmi jazyky a třeba směs němčiny, angličtiny, polštiny a češtiny připomíná Babylon, jenže tak tomu bylo odnepaměti.

Potížista

Jen malé procento z nás, 17 milionů z téměř půl miliardy, se stěhuje do jiné země za prací, naopak rostoucí tenze mezi USA a Čínou a brexit oživují ideje národních států. Na rozdíl od českého diskurzu se v Evropě mluví o návratu ke gaullismu. Francouzský prezident osvoboditel je vzýván jako jeden z otců společné Evropy, ve své době ale zakladatel páté republiky působil odporem k větší integraci a ke vstupu Británie do tehdejšího Evropského hospodářského společenství jako potížista.

Dnes vypadá prozřetelně i jeho tlak na autonomii kontinentu vůči velkým geopolitickým hráčům. Jeho současný následovník Emmanuel Macron má možná těžší pozici v době odporu proti tradičním autoritám a institucím, možná ještě většímu než v de Gaullových šedesátých letech.

Ukazují to protesty žlutých vest, kdy opět hoří pařížské ulice, ale především třeba zrušení jeho alma mater, prestižní školy pro úředníky ENA. Někdejší etalon vychovával neproniknutelnou kastu vládnoucí úřednické elity, ještě mnohem uzavřenější než slavná britská Oxbridge nebo americká Ivy League. Exkluzivní společenství studentů dalo Francii nejen dva prezidenty, řadu premiérů, ale také šéfy největších, často polostátních firem.

Rozdělení na dvě části

Byla by ale chyba si myslet, že lety zakořeněné elity přicházejí o moc. Například rodina za koncernem Bertelsmann ovládá nejen značnou část evropského mediálního trhu, ale s pomocí své nadace má i nemalý poltický vliv. K hostům jejich setkání patří například dosluhující předseda komise Jean-Claude Juncker, jeho přítel europoslanec a vlivný zákulisní hráč Elmar Brok byl dokonce korporátním viceprezidentem. Stejně jako Martin Selmayer, Brokův chráněnec, tajemník Junckerovy komise a pravděpodobně nejmocnější muž Bruselu.

Obdobně rodina Porsche-Piech ovládá koncern Volkswagen a tedy do velké míry i českou ekonomiku. Martinova východoněmecká Jena ovšem ani 30 let po pádu železné opony a injekci dvou bilionů eur z někdejší západní do východní části, stále nedosáhla na její úroveň a prosperitu a patří k nejchudším regionům. Na troskách někdejšího koncernu Carl-Zeiss se dnes snaží stavět moderní optické inovační clustery. Cílí na vysokou přidanou hodnotu a vyšší mzdy, podobně jako celá postkomunistická střední a východní Evropa.

Rozdělení na dvě části ukazují i povolební mapky, kde krajně levicová Die Linke a ultrapravicová AfD jasně vystupují v regionech někdejší Německé demokratické republiky (NDR). V případě našeho regionu je ale rozdíl ještě markantnější. Průměrný roční příjem v západní Evropě je o 42 procent vyšší, což je sice posun od 60procentního rozdílu v roce 1989, nicméně česká průměrná mzda je stále nižší než německá minimální.

Východní dělník a roboti

Náklady na práci u našich nejbližších západních sousedů jsou také stále více než dvojnásobné, trojnásobné oproti Polsku a Maďarsku, pětinásobek Bulharska a šestinásobek Rumunska. Z tohoto pohledu se východní dělník nemusí robotů bát, prosperitu mu to ale nepřinese. Dodavatelské řetězce především německých automobilek jsou roztaženy do celého východního bloku – hodinová produktivita dělníka v Audi, kde začínala hlava rodu Ferdinand Piëch v továrně Györu či Ingolstadtu je prakticky stejná. Náklady jsou ale nesrovnatelné.

Odbory a stávky sice tlačí mzdy vzhůru, rozdíl je ale stále značný, navíc to královsky vyrovnávají daňové úlevy od vlád, které jsou rády za investice. Po 30 letech expanze demokracie a svobodného trhu na východ se Evropa zarazila na ukrajinských hranicích a někdejší východoevropské země nemají se svými firmami kam expandovat.

Ekonomiky se díky investorům posunuly o mílové kroky, nechaly si ale ujet technologický vlak, na vyspělejší trhy jejich národní šampioni, pokud nějaké mají, nedosáhnou a dál na východ není kam růst. Daňová zátěž v nich se vlivem západních koncernů a jejich optimalizace přenesla především na zaměstnance, což dohromady vytváří nebezpečný koktejl pro politické extrémy a nová hnutí. Před skoro 30 lety padlou železnou oponu nahradila nová, veskrze ekonomická.

Gianroberto Casaleggio

Jednoho dubnového večera roku 2004 zaklepal na dveře šatny známého italského komika Beppe Grilla muž, který se představil jako internetový podnikatel. Po vystoupení v Livornu mu vyložil plán, jak chce proměnit italskou politiku s pomocí webu a moderních technologií k organizování lidí. Gianroberto Casaleggio měl s obojím nemalé zkušenosti. Dokonce si to testoval na zaměstnancích ve své úspěšné IT firmě, která vzešla z internetové bubliny přelomu tisíciletí.

Známé postavičce italského showbyznysu přišel prý šedovlasý rozcuchaný chlapík nejprve jako blázen, následně ho ale přirovnával k moderní podobě svatého Františka z Assisi. Pro někdejší hvězdu vyloučenou kvůli protivládním vtípkům z televizní obrazovky vytvořil blog a získal tvář politické protestní strany, která je dnes Hnutím pěti hvězd – nejsilnější straně v Itálii, jež nominovala současného premiéra Contiho a vládne společně s populistickou Ligou Mattea Salviniho. A zavedla v omezené podobě sen mnoha technoutopistů – základní příjem.

Casaleggio, který před třemi lety podlehl rakovině, dal hnutí základy v přímé demokracii, transparentnosti a debatách na internetových fórech, které mistrně ovlivňoval. Často se proto přirovnává ke Stevu Bannonovi, někdejšímu stratégovi Donalda Trumpa a jeho serveru Breitbart News. Nebo Rickardovi Falkvingemu, zakladateli původní Švédské pirátské strany. Základy měli v jižní Itálii stejně jako na středozápadě USA podobné – moc bohatých všemocných štvala stále frustrovanější chudnoucí nižší střední třídu.

Umělá inteligence

Nůžky nerovnosti se stále víc otvírají, naštvanost na korupci a ekonomická frustrace se promítá do politické a moderní technologie tomu napomohly. Obdobný posun zažívá, a teprve může zažít střední a východní Evropa. Mimochodem, čeští Piráti přivedli letos do europarlamentu pouze tři poslance, pořád ale třikrát víc než jejich němečtí kolegové.

Těžko říct, zda mladým lidem, jako je Martin, učarují do budoucna podobní organizátoři a manipulátoři, nebo se najde jiná, nová politická síla, jež propojí starý a nový svět v době růstu internetových monopolů. O jednu se pokouší panevropská strana Volt s především italsko-německými kořeny, která do europarlamentu kandidovala doslova s umělou inteligencí jako budoucností pro chytřejší EU.

Získala jednoho poslance stejně jako němečtí Piráti, kterým je Damian Hieronymus Johannes Freiherr von Boeselager ze staré durynské rodiny – jeho dědeček se zúčastnil atentátu na Hitlera v operaci Valkýra. Frustraci ze současného systému a hledání něčeho nového, moderního nejen mladé generace ukazuje i průzkum Madridské univerzity IE. Z více než 2,5 tisíce Španělů, Němců, Italů, Francouzů, Nizozemců, Britů a Irů se čtvrtina přiklonila k názoru, že lepší rozhodnutí pro jejich život než volený politik by nejspíš dělala umělá inteligence.