Dvaadvacetiletý Jakub se ve zlém rozešel s rodiči. Odhodlání definitivně praštit dveřmi rodného domova mu dodala čerstvá láska, kterou poznal na seznamce. Přijel za ní vlakem do Prahy. Vztah ale neměl dlouhého trvání. Domů se Jakub vrátit nechtěl. Skončil na ulici s tím, že se určitě brzy postaví na vlastní nohy.
Podobných příběhů mladých lidí, ať už způsobených zhrzenou láskou, alkoholem, drogami, nebo problémy v rodině, se v tuzemsku odehrávají tisíce. Představa, že bezdomovec je výhradně pán v letech, pospávající na lavičce před hlavním nádražím, se ukazuje jako lichá.
Potvrzuje to i situace v plzeňské pobočce Charity. „Třetina našich klientů jsou lidé do třiceti let. Což je výrazná změna oproti situaci před deseti lety. Tehdy jich bylo okolo pěti procent,“ říká vedoucí Domova sv. Františka Džemal Gërbani. Na tomto místě mohou bezdomovci získat potravinovou pomoc, oblečení, hygienické prostředky, ale také rady, jak se z ulice dostat.
Velmi časté podle Gërbaniho je, že mladí bezdomovci užívají návykové látky. „Takže jeden z typických bezdomovců dnešní doby je mladý člověk, který bere drogy, zhusta pije alkohol a nemá téměř žádné pracovní zkušenosti a návyky,“ popisuje. Zdvojnásobil se také počet mladých žen bezdomovkyň právě v této věkové kategorii.
Ohroženy jsou i rodiny s dětmi
Podobná situace je i v hlavním městě. „Ve specializovaném denním centru se jich vystřídají denně desítky. Je mezi nimi dost velká fluktuace, většinou nevíme, kam odejdou,“ popsal realitu hlavního města Ilja Hradecký z organizace Naděje.
Střední vzdělání má více než polovina osob bez domova, vysokoškolské tři procenta. Necelá pětina o sobě uvedla, že jsou věřící. |
Přidává se i Armáda spásy. „Došlo k tomu, že se změnila struktura lidí bez domova. Stále je nejvíc lidí na ulici ve věku 56-65 let, do ohrožené skupiny ale patří rovněž mladí, dále rodiny s dětmi. Ty sice nežijí přímo na ulici, ale jsou dočasně ubytovány v nevhodných podmínkách a jejich život a zvlášť pak život jejich dětí je determinován způsobem žití,“ napsal LN Jan F. Krupa, národní ředitel sociálních služeb Armády spásy.
Moravskoslezský kraj na špici
Tento trend ostatně předznamenávala i čísla ze sčítání lidu v roce 2011. Už tehdy bezdomovci od 15 do 44 let tvořili více než polovinu. Tehdy život na ulici přiznalo přes 11 tisíc osob. Podle nejnovějšího průzkumu ministerstva práce a sociálních věcí z loňska se ale ukazuje, že domov nemá přes 68 tisíc lidí. Sem spadají i lidé žijící v azylových domech, ubytovnách nebo třeba vězni před propuštěním.
Nejvíce z nich, téměř 14 tisíc, se pohybuje v Moravskoslezském kraji. Na druhém místě je Praha. „Mezi lidmi přežívající venku a v noclehárnách jsou ze 75 až 80 procent muži,“ napsal mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Petr Habáň.
Střední vzdělání má více než polovina osob bez domova, vysokoškolské tři procenta. Necelá pětina o sobě uvedla, že jsou věřící.
Nejhorší je podle odborníků situace čerstvě dospělých, kteří musejí opustit ústavní péči. |
Mezi hlavní důvody ztráty domova patří zadluženost, hned v závěsu jsou ale drogy a alkohol. „Ty věci jsou s bezdomovectvím spojené a také porušené nebo zničené rodinné vztahy, dětské domovy, propuštění z vězení, nemoci, úrazy, zdravotní postižení,“ jmenuje Hradecký.
Nejhorší je podle odborníků situace čerstvě dospělých, kteří musejí opustit ústavní péči. „V tomto ohledu péče státu absolutně selhává. Velká část těchto dětí se vrací do původní rodiny, z které z nějakých důvodů musely odejít. Ti zbylí končí na ulici,“ vysvětlila před časem Monika Legnerová ze Společnosti sociálních pracovníků.
Jenže podle vychovatelů z dětských domovů ani ti, kteří se vracejí k rodinám, nemají jistotu střechy nad hlavou. Z ústavní péče odchází ročně zhruba tisícovka dětí. Podle vychovatelů se postaví na vlastní nohy jen jedno z deseti.
„Mezi mladými lidmi bez domova je přibližně polovina těch, kteří prošli nějakou dětskou institucí, dětským domovem, výchovným ústavem, mnozí už kojeneckým ústavem,“ potvrzuje Hradecký z organizace Naděje. V pražském centru Naděje provedl v roce 2013 personál průzkum mezi klienty a vyšlo z něho, že třetina z nich má zkušenost z ústavní výchovou. Téměř polovině klientů bylo do 26 let.
Ztracené doklady. Třeba desetkrát ročně
Motivaci, aby svoji životní situaci zlepšili, podle Gërbaniho mladí bezdomovci příliš nemají: „Trochu je přemlouváme, trochu nutíme, ale u drtivé většiny je výsledek jen to, že k nám občas dochází a nejsou tak často na ulici. Pomáháme jim také vyřizovat doklady, které pravidelně ztrácejí. To se děje třeba desetkrát za rok.“
„Trochu je přemlouváme, trochu nutíme, ale u drtivé většiny je výsledek jen to, že k nám občas dochází a nejsou tak často na ulici. Pomáháme jim také vyřizovat doklady, které pravidelně ztrácejí.“ |
Takoví lidé jsou podle Hradeckého prakticky nezaměstnatelní. „Pomyslete si, zaměstnáte člověka, který nemá reálné bydliště a nemá se kde vyspat? A s tím souvisící chudoba. A ještě mnoho dalších faktorů, které vedou člověka k absenci bydlení,“ popsal také. Podle Evropské typologie bezdomovectví a vyloučení z bydlení je bezdomovcem ten, kdo spí venku bez střechy, ve speciálních ubytovacích zařízeních nebo ten, kdo nemá právně bydlení jisté. „A také osoby, které žijí v podmínkách, které neodpovídají minimálním standardům bydlení v daném kulturním a sociálním prostředí,“ stojí v definici. V takovém případě se dá v Česku hovořit dokonce téměř o 120 tisících osobách.
Odborníky ale trápí i situace starších bezdomovců. „Celkový stav starších lidí bez domova, zejména zdravotní, je horší, než byl třeba před 10 či 20 lety. Nejsou ubytovací kapacity pro lidi s psychickými poruchami, pro lidi s postižením mentálním nebo tělesným, s duálními diagnózami. Hodně jich proto zůstává na ulici, v lepším případě se někdy vyspí v noclehárně,“ popisuje Hradecký.
Čtyři stupně k domovu
Ministerstvo práce a sociálních věcí tento fakt připouští. „Souvisí to i s tím, že se začíná objevovat více lidí, kteří nebudou mít nárok na důchod,“ napsal mluvčí Habáň. Vláda přijala koncepci, která řeší bezdomovectví do roku 2020. Podle resortu ale velmi záleží i na přístupu konkrétní obce nebo sociálních služeb. „V Česku jsou obce, které ignorují jak prevenci, tak řešení bezdomovectví; v takové situaci ministerstvo nemá dostatek kompetencí zajistit pro lidi bez domova nebo ohrožené bezdomovectvím dostatek podpory ve všech stupních,“ dodal Habáň.
Podle odborníků existují čtyři stupně prevence. Nejdříve je důležité zajistit, aby člověk nepřišel o střechu nad hlavou – například díky dávkám nebo dluhovému poradenství. Když někdo bydlí v nevhodných podmínkách, sociální pracovníci mu pomohou najít lepší. Pokud už je situace vyhrocená, přicházejí na řadu azylové domy, noclehárny, a to okamžitě. Čtvrtý stupeň nabízí cestu ke stálému bydlení. Jde o domy na půl cesty nebo sociální a dostupné bydlení. V nich lidé přebývají, dokud si nezajistí finanční polštář na například nájemní bydlení.
