Dobře utajený Terezín

Terezínská pevnost byla postavena koncem 18. století k ochraně hranic rakouskouherské monarchie před pruskou armádou. Ta však Terezín nikdy nenapadla. Po odchodu posádky sem nastoupila československá armáda, kterou po okupaci vystřídal wehrmacht. V roce 1940 zřídili nacisté v terezínské Malé pevnosti věznici gestapa, o rok později bylo město přebudováno na ghetto, kam byli deportováni Židé z protektorátu a několika evropských zemí. Po druhé světové válce do města přišla československá posádka a civilisté.

V roce 1996 armáda opustila Terezín a atmosféra ve městě se zásadně změnila. Dnes v něm žije dva tisíce obyvatel. Do Terezína jezdí tuzemští i zahraniční turisté z celého světa především kvůli historii ghetta, o předválečných dějinách většinou nic netuší. ČESKÁ POZICE se vydala s náhodně oslovenou trojicí turistek na výlet do Terezína.

Najíst se můžete i na Malé pevnosti. Je tam bufet, kde se dá koupit voda, bageta nebo zmrzlina.

Žádná propagační kampaň

První autobus, kterým se v neděli dostanete do Terezína, odjíždí z Prahy-Holešovic v půl desáté. Na zastávce se scházejí cizinci, pár minut před odjezdem už je plno. Trojice Francouzek jede do Terezína poprvé, 37letá Cécile Capyová vyrazila s kamarádkou Marií a její sestrou Lison na dovolenou do Česka. Dva dny chodily po památkách v centru Prahy a dnes pojedou do Terezína.

Tento jízdní řád uvidí turisté, kteří vystoupí na první autobusové zastávce ve směru od Prahy. Odtamtud zamíří do Malé pevnosti.

„V průvodci Lonely Planet jsme si přečetly, že cesta autobusem je mnohem levnější než organizované zájezdy z Prahy, které stojí 1500 korun. Tady jsme zaplatily necelé dvě stovky za zpáteční lístek a něco bude stát vstupné. Jen jsme měly trochu strach, jestli najdeme správné nástupiště. Byly jsme tady včera, jedna paní nám poradila a vysvětlila poznámky v češtině na jízdním řádu. Říkala, že křížek znamená, že autobus jede v neděli.“

Památník Terezín nemá podle svého mluvčího Tomáše Riegera žádnou propagační kampaň pro zahraniční návštěvníky: „Každý rok sem přijede 270 tisíc turistů. Většinou nás cizinci hledají přes Google a tam jsme na prvním místě ve vyhledávači. Na zahraniční veletrhy cestovního ruchu nejezdíme, ale zúčastňujeme se největšího tuzemského – Holiday World. Chtěli jsme se dostat do propagačních materiálů CzechTourism. Předloni jsem se ptal tehdejšího ředitele Vondrušky a on mi řekl, že prý nevidí důvod, proč by nás tam dávali.“

Cécile a její kamarádky vystoupily až na druhé zastávce, která je na náměstí v Terezíně. Chvilku studovaly mapu a pak se rozhodly, že půjdou do Muzea ghetta.

Jen Muzeum ghetta a Malá pevnost

Složitější situaci má samotné město Terezín, kam sice turisté jezdí, ale naprostá většina navštíví jen Muzeum ghetta a Malou pevnost, které spravuje Památník Terezín, příspěvková organizace ministerstva kultury. Poté se turisté vracejí zpátky do Prahy. V polovině letošního června terezínský starosta rozhodl, že v centru města nesmějí parkovat autobusy.

„Věříme, že se tím zvýší návštěvnost města. Když přijede zájezd turistů, zastaví na odstavném parkovišti, které je jen pár ulic od hlavního náměstí, a cizinci pak musí jít přes město. Přímo u parkoviště je informační centrum a vstup do jedné z nově opravených budov, kde je nová expozice o historii terezínské pevnosti z doby Marie Terezie,“ říká Jiří Hofman, vedoucí městského informačního centra.

V muzeu turistky dostaly tuto mapu a radily se kam se vypraví. Na této mapě jsou označené pouze objekty Památníku Terezín, nově opravené budovy, které město zrekonstruovalo za půl miliardovou dotaci EU označené nejsou.

Po necelé hodině v autobuse přijíždíme k Terezínu a první zádrhel je před námi: většina turistů netuší, kde má vystoupit. Jakmile uvidí hradbu červených cihel Malé pevnosti, předpokládají, že jsou v cíli, a začnou se zvedat ze sedadel. Tuto situaci už jsem viděla mnohokrát, do Terezína jezdím 16 let a pokaždé se opakuje. Řidič je v jejich rozhodnutí utvrdí, když zahaleká: „Terezín Memorial.“

„Tak půjdeme do těch Magdeburských kasáren? Jenže kde to je? Tady na té jedné mapě je to číslo 7, na téhle 5 a na tamté 24. A proč jsou na jedné texty anglicky a na té druhé německy? Proč nikde nejsou směrovky v ulicích?“ zeptala se Lison.

Dvě části

Všichni – až na Francouzky – vystupují. Cécile si totiž v průvodci přečetla, že ve městě, které je od pevnosti vzdálené necelý kilometr, je Muzeum ghetta, takže jedeme dál. Město Terezín je rozdělené na dvě části: Malou pevnost, která sloužila za druhé světové války jako věznice gestapa, a město, kde za války byly tisíce vězňů z Česka i ze zahraničí. Obě části spojuje silnice.

Vystupujeme na hlavním náměstí a turistky míří k ceduli s mapou, která je jen pár metrů od zastávky, „Tak půjdeme do muzea, je to tady za rohem“ rozhoduje se trojice. „This is musei, this is Magdeburk kasaren, this is prayer room, this is fortress,“ vysvětluje jim jedna ze zaměstnankyň muzea, kde jsou jednotlivé objekty Památníku Terezín.

„Bydlí tady vůbec někdo?“ zeptala se Cécile cestou k Magdeburským kasárnám, když jsme minuly náměstí a šly poloprázdnou ulicí. Když jí říkám, že Terezín má dva tisíce obyvatel, odvětí: „No, ale kde jsou? Vždyť tady nikdo není, to je proto, že je neděle?“

Francouzky mizí v expozici a já zůstávám ve foyer u pokladny, kde se střídá jedna zahraniční skupina za druhou. Po hodině a půl turistky vycházejí a je vidět, že na ně výstava o židovském ghettu zapůsobila. Cécile se mě ptá: „Žije tady vůbec někdo?“ Rozhlíží se a vidí na náměstí jen pár turistů. Když jí říkám, že Terezín má dva tisíce obyvatel, odvětí: „No, ale kde jsou? Vždyť tady nikdo není, to je proto, že je neděle?“

Trojice turistek řeší, kam se teď vypraví. Rozloží před sebe mapky, které dostaly v muzeu. „Možná do těch Magdeburských kasáren? Jenže kde to je? Tady je číslo sedm, na téhle pět a na tamté 24. Aproč je to na jedné anglicky a na té druhé německy? Proč nikde nejsou směrovky v ulicích?“ ptá se Lison. Nakonec podle jedné mapy zamíří do Magdeburských kasáren, kde je expozice o kulturním životě v ghettu.

V Magdeburských kasárnách, kde je expozice o kulturním životě ghetta, strávily turistky čtvrt hodiny, pak se vypravily do restaurace Atypik. „Co je ten pašerácký kotlet?“ zeptala se Cécile anglicky číšnice. S dozvěděla se: „Das ist kotlet mit salami und cheese.“

Zmatení turisté

Nejednotné jazykové mutace vysvětluje mluvčí památníku Rieger slovy: „Vznikaly pro různé účely, tak je každá jiná. Německé názvy ulic jsou tam kvůli pamětníkům, aby se mohli zorientovat podle původních názvů z válečné doby.“ Zmatení turisté často přicházejí do Magdeburských kasáren. „Lidé se nás ptají, co kde je. Netuším, proč radnice přesunula infocentrum. Dřív bylo na náměstí, a teď je až tam vzadu,“ říká zaměstnankyně památníku, která nechce sdělit své jméno.

„A kde je tady nějaké infocentrum?“ zeptala se Cécile. Po několika minutách hledání na internetu jsem našla několik adres infocentra. Vydaly jsme se ho hledat, jenže nebylo značené.

A dodává: „Teď zakázali stání autobusů a já se ani nedivím. Řidiči nechají běžet motor třeba tři hodiny a lidem čmoudí do oken. Prý je to kvůli turistům, kteří chtějí klimatizovaný autobus. Taky jsem slyšela, že radnice se snaží, aby víc lidí chodilo do města. Nedávno jsem byla v nové městské expozici o historii terezínské pevnosti. Je moc hezká, ale nevede k ní žádné značení. Jak ji turisti najdou?“

Podle Jiřího Hofmana z městského informačního centra není zatím možné odhadnout, jak pomohl zákaz stání autobusů návštěvnosti města: „Ono je to všechno dohromady, začala sezona, tak logicky přibylo turistů. My doufáme, že když vystoupí na parkovišti, přijdou k nám do infocentra, a my jim poradíme.“

Přešly jsme na odstavné parkoviště, kde mají podle terezínského starosty, Daniela Trapaniho, parkovat autobusy. Předpokládá, že když turisté vystoupí z autobusu zamíří do nově opraveného infocentra, kde se dozví o opravených objektech. Cedule se symbolem infocentra je však až z pár metrů.

Nedostatek restaurací

Uplynulo čtvrt hodiny a Cécile vychází z Magdeburských kasáren. „Bylo to fajn, jen škoda, že výstava není zajímavěji udělaná. Četla jsem si jeden příběh, druhý a pak už mě to nebavilo. Jsou tam jen fotky a texty ve vitrínce.“ říká rozpačitě. „Teď se půjdeme někam najíst, co bys nám doporučila?“ ptá se Lison a já krčím rameny.

Moc na výběr tu není a jsem zvědavá, která restaurace je zaujme. Turistky vidí na jedné straně ulice prázdné domy, na druhé byty. Vracíme se na náměstí, ani tam nic neobjeví. Nedaleko od autobusové zastávky Cécile volá: „Parasol – slunečník! Tam něco určitě bude!“ Na zahrádce restaurace Atypik je poslední volný stůl, u ostatních sedí turisté a pár místních.

Vstup do infocentra, které je určeno tuzemským i zahraničním turistům. „Chceme se jít podívat do Malé pevnosti, jak dlouho asi trvá prohlídka?“ ptají se turistky anglicky. Pracovník infocentra však dotaz evidentně nepochopil, protože odpovídá: „To je lange strasse, asi jedna uhr“ a tím rozhovor končí, aniž by jim nabídl informace o dalších památkách v Terezíně nebo je pozval na výstavu, která je jen pár metrů od něj.

„Co myslíš, že je tohle?“ ptá se Marie, když studuje jídelní lístek, kde je české menu s anglickým překladem. Hotová jídla jsou přeložená jako Ready meals... „Co je ten pašerácký řízek?“ ptá se Marie číšnice plynulou angličtinou a dozvídá se: „Das ist kotlet mit salami und cheese.“ Nakonec si turistky vyberou něco jiného. „Takže zweimal řízek, ja?“ opakuje servírka objednávku. Po 20 minutách přinese řízek a neoloupané brambory za 130 korun.

Jiří Hofman vysvětluje nedostatek restaurací slovy: „Je to začarovaný kruh. Cizinci sem jedou na půldenní výlet a oběd nestíhají. Tady už bylo několik hospod, ale zkrachovaly, odpoledne a večer tam turisti nebyli. Je tu leda Atypik a pak pizzerie. Kdo chce něco lepšího, musí do Litoměřic, které jsou odsud čtyři kilometry.“

Expozice o historii terezínské pevnosti, jeden z pěti objektů, které město opravilo z půlmiliardové dotace EU.

Informační centrum

Povídáme si s Cécile o jejích cestách po Evropě. Když vzpomíná na výlet do Belgie, objeví se naproti restauraci karavan s belgickou poznávací značkou. „Nevíte, kde je tady muzeum?“ ptá se nás francouzsky žena, která právě vystoupila z auta. „No, to jsme taky hledaly, ale už to víme,“ směje se Lison a ochotně vysvětluje cestu. „A kudy se jde do informačního centra? Potřebujeme se zeptat, jestli se tady smí parkovat.“

„To ještě nevíme,“ říká Cécile a kliká na oficiální portál města Terezín, kde vidí rozcestník na cizojazyčné mutace. „Je tam leda Google translator, ten francouzský překlad je tak špatný, že jsem z něj nic nepochopila,“ říká. Zkouším hledat v češtině adresu informačního centra, na oficiálním turistickém portálu města Terezín však údaje nejsou.

„A to si sem fakt někdo jezdí kupovat nábytek ze Španělska?“ podivila se Cécile. Pěšky je to do Malé pevnosti necelý kilometr.

Po několika pokusech se mi podaří najít adresu na regionálním webu. Podle mapy je jen pár bloků od hlavního náměstí, jdeme tedy na bojovku bez značek. Mineme dva bloky a stálé žádná směrovka, že se blížíme k informačnímu centru. Před námi je parkoviště, teprve když ho celé přejdeme, vidíme symbol infocentra.

Podobná situace je i na silnici, kde je sice poutač v češtině, ale písmo je tak malé, že je vidět až ze čtyř metrů. Zrekonstruovaný areál expozice o historii terezínské pevnosti září novotou, u vstupu jsou velké cedule s nápisem v češtině: „Retranchment 5 – návštěvnické centrum.“ Nápisy v angličtině chybějí...

„Chceme se jít podívat do Malé pevnosti, jak dlouho asi trvá prohlídka?“ ptají se turistky anglicky. Pracovník informačního centra však dotaz evidentně nepochopil, protože odpovídá: „To je lange strasse, asi jedna uhr.“ Tím rozhovor končí, aniž by nabídl informace o dalších památkách v Terezíně nebo je pozval na výstavu, která je jen pár metrů od něj.

Další odstavné parkoviště je u Malé pevnosti.

Retranchment 5

Nově vybudovaná expozice Retranchment 5 je součástí projektu Terezín – oživení historických památek, který získal před šesti lety půlmiliardovou dotaci z Evropské unie. Je to právě ta, kterou zmiňovala pracovnice v Magdeburských kasárnách, když říkala: „Stejně nechápu, proč památník a tyhle nové objekty nejsou nějak informačně propojené. Třeba když někdo přijde k nám, aby se mu zároveň řeklo, že tady nejsou jen ty hrůzy, ale taky něco jiného.“

Terezínský starosta Daniel Trapani má na věc jasný názor: „My nemáme z turistického ruchu téměř žádný příjem, protože naprostá většina lidí jde jen do Muzea ghetta a na Malou pevnost, což jsou objekty památníku. Máme rozpočet 30 milionů a z toho musíme spravovat 95 památkově chráněných objektů.“

Cestou jsme minuly několik lákadel.

Blíží se finále naší cesty po Terezíně, po čtyřech hodinách ve městě. Jdeme na Malou pevnost. „Myslím, že tohle je místo, které si raději projdu sama. Ten leták mi asi bude stačit,“ říká Marie a drží v ruce brožurku ve francouzštině, kde jsou základní informace o pevnosti.

Cestou zpátky do Prahy je zahlédnu, jak nastupují do autobusu. Loučíme se a turistky se shodují. „Klidně bychom zůstaly i do večera, kdyby se dala někde na webu najít informace, co kde je a kolik mi to zabere času. Nechápu, proč informace nejsou přizpůsobené turistům, přitom by stačilo tak málo,“ uzavírá Cécile.

Po několika hodinách už se loučíme. Cécile (vlevo) a její kamarádky Marie a Lison Gilardotovy. „Klidně bych zůstala i do večera, kdyby se dala někde na webu najít informace, co, kde je a kolik mi to zabere času. Nechápu, proč informace nejsou přizpůsobené turistům, však by stačilo tak málo.“ hodnotí Cécile náš společný výlet.