Ekonomie není exaktní věda

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Máme věřit expertům? Možná je to zvláštní otázka pro vás, pro experty, ale do jaké míry mají mít lidé ve vás důvěru? Každý si pamatuje, že prakticky žádný ekonom nepředpověděl finanční krizi roku 2008 a takřka nikdo se za své selhání neomluvil.

Jsou tu ale i nové příklady. Pankaj Mishra se na serveru agentury Bloomberg pozastavuje nad tím, že v roce 2013 většina expertů věštila vzestup Afriky; například časopisy The Economist a The Wall Street Journal či McKinsey Global Institut psaly o „afrických lvech.“ Všichni tito lvi – Ghana, Mozambik, Nigérie a Zambie – se nyní nachází v záchranném programu Mezinárodního měnového fondu.

Příkladů bychom nepochybně našli mnoho. Proč se experti tak sebevědomě vyjadřují k věcem, které jsou z podstaty nejisté a neprůhledné? A jsou ti, co činí mizerné předpovědi, vůbec zodpovědní? A komu se zodpovídají?

Mnozí se domnívají, že experti jsou spoluzodpovědní i za nárůst populismu. Mnozí populisté – ač jsou většinou nebezpečnější než experti – se nakonec jeví jako spolehlivější. Hlasování pro brexit bylo prý vzpourou proti expertům (Trump také).

Možná jde i o reakci na to, že minulá desetiletí v politickém a sociálním životě se svým důrazem na užitečnost, efektivitu a profit vedla k tomu, že i mnozí politici se tvářili jako experti a mluvili jazykem expertů. Co vy na to?

Jan Libich, VŠB-TU Ostrava & La Trobe University, Melbourne

Expert ví, že není expert

Ekonomie má při prognózování budoucnosti velkou nevýhodu, zkoumá lidi. Ti se na rozdíl od neživé hmoty chovají často nevyzpytatelně a dokonce i změní své chování, když se je snažíte zkoumat.

Kvalitní ekonom, kterého bychom mohli považovat za skutečného experta (i když on se za něj nepovažuje), to samozřejmě chápe, a proto je pokorný. Od rádoby experta jej spolehlivě rozeznáme, protože nedělá krátkodobé ekonomické předpovědi – například ohledně pohybu kurzu měny či akciových trhů.

Bohužel média, politici i veřejnost většinou naslouchají rádoby expertům, protože sebevědomé bombasticky znějící titulky o blízké budoucnosti se lépe prodávají.

Jen dlouhodobější předpovědi
Skutečný expert nabízí pouze dlouhodobější závěry, a ani tehdy rozhodně nehýří přílišným sebevědomím a zdůrazňuje jejich nejistotu. Jedná se o odpovědi na otázky typu: Co pohání růst ekonomiky a životní úrovně? Co se postupem času stane s cenami, když se do ekonomiky vytiskne příliš mnoho peněz? Jak nastavit penzijní systém, aby byl udržitelný? Jaké jsou příčiny a důsledky nezaměstnanosti?

K čemu slouží, když ani to neví s jistotou? Laureát Nobelovy ceny Robert Shiller řekl: „Ano, většina ekonomů nedokáže předpovědět finanční krizi – stejně jako lékaři nedokážou předvídat nemoc. Ale stejně jako lékaři mohou život učinit lepším pro všechny.

Když už jsme u těch krizí, tu nedávnou předpovědělo mnoho ekonomů. Například už v roce 2002 profesor Dean Baker ukázal, že se na americkém trhu nemovitostí formuje bublina, ale jeho varování (a mnoha dalších) zůstala nevyslyšena.

Důvod proč (kromě čistě politických) nám může poodhalit statistika, podle které z 535 členů amerického Kongresu vystudovalo ekonomii pouze 27, a jen dva z nich v této profesi kdy působili podle svého oficiálního životopisu. V jiných oborech není situace o mnoho růžovější, například pouze dva členové Kongresu mohou být podle oficiálních údajů považováni za zkušené přírodní vědce či strojaře.

Z toho mi vychází, že skutečné experty – a jejich aktivní zapojení do vedení společnosti – potřebujeme víc než kdykoli jindy.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Příliš mnoho faktů

Rozlišme specifický problém nedůvěryhodnosti předpovědí ekonomů od obecné rostoucí nedůvěry v experty. Problémem ekonomické vědy je, že se již po několik generací snaží prezentovat jako věda exaktní (science), od níž se predikce čekají, ač je do značné míry vědou společenskou (humanity), kde jsou předpovědi daleko ošemetnější. Její zakladatelé jí právem říkali „politická ekonomie“ (od „polis“ = obec, společnost); dnešní ekonomové se ji snaží „odpolitičtit“ a matematizovat, takže adjektivum „politická“ již dlouho raději vynechávají. Důsledkem je, že naše modely jsou metastabilní, tedy účinně fungují jen tehdy, pokud trvají podmínky, za nichž jsou definovány. Větší změny, které souvisí spíše s věčnou snahou lidstva své podmínky měnit, se současná ekonomie popsat ani nesnaží: přestala být „politickou“.

Jako u společenských (ale nikoli u exaktních) věd bývá příčinná souvislost těchto jevů zcela jasná zpětně, ale současnost k nim bývá slepá. Například zpětně je zcela jasné, že rozvoj derivátů musel vést ke krizi, ale nikdo to tehdy neviděl, podobně jako je zpětně zcela jasné, že národovectví a zbrojení na počátku 20. století muselo vést ke světové válce, ale nikdo to tehdy také neviděl. Pokud si tedy lidé myslí, že jim ekonomové mají říci, kdy přijde krize, je to jako chtít od filosofů historie, aby nám řekli, kdy vypukne válka.

Pocity, nikoli fakta

Obecná nedůvěra v experty je něco jiného. Politici a prostí lidé jednají raději na základě vnuknutí či pocitů (hunches) než na základě faktů, protože je to člověku přirozenější (a sdílené s ostatními blízkými živočichy). Úspěchem osvícenství bylo všeobecné přijetí představy, že rozhodování na základě analyzovaných faktů je lepší než na základě pocitů. V poslední době však množství faktů a jejich analýz, které je možno k rozhodování přibrat, vzrostlo natolik, že ohrožuje kvalitu výsledků. Přemíra faktů a analýz navíc válcuje politiku, takže se politická rozhodnutí viditelně dělají bez kvalitní analýzy a politický vliv se uskutečňuje tak, aby ovlivnil analýzy. Nastává proto krize racionálního rozhodování z přemíry podkladů. Prožíváme ve světě právě vzpouru proti této situaci; jak dopadne a k čemu povede, zatím nevíme.

Zvláštní je skutečnost, že u nás je tomu naopak: zatímco všude ve světě se experti kritizují, u nás populisté hlásají naopak vládu odborníků s eliminací politiky. Touto fází naše civilizace již prošla a dnešní vzpoura v mnoha zemích je právě vzpourou proti tomuto principu. Časem zjistíme, jestli jsme jen pozadu, anebo provádíme syntézu.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Nesmyslně velká očekávání

Je to téměř čtyři roky, kdy jsem pro Jana Macháčka přiznal svou náklonnost ke knize Jamese Buchanana What Should Economists Do? a k textu Thomase Schellinga What Do Economists Know? Od té doby se změnilo snad jen to, že Institut Václava Klause vydal mé sebrané spisy pod názvem Ekonomie jako osud, kde se i já k tématu vyjadřuji například tím, že se snažím vysvětlit rozpor mezi tezí, že „ekonomie je exaktní věda“ a tvrzením, že zatím se naučila popisovat a vysvětlovat jen malý zlomek – odhaduji, že nějakých 0.8% – reálných společenských jevů. Tak vzniklo i moje libertariánství, které nás všechny docela vážně varuje před mudrlanty, kteří světu oznamují, kdy a kde bude zase někdo exitovat a jaké dopady bude mít jejich exit na cenu nafty, rozvodovost, teplotu atmosféry apod.

Samozřejmě nemohu vyloučit, že se tu či onde vyskytnou jedinci, kteří dokážou příčinné souvislosti uvedeného typu docela dobře odhadovat. Co ale naopak vyloučit mohu, je to, že takových predikcí lze dosáhnout na základě vědecké metody myšlení. Nad rámec příkladů citovaných Janem Macháčkem a předpokládám, že v plném souladu s nimi doplním, že úroveň vědy – ani náznakem a naštěstí – neumožňuje generovat společenskovědní závěry toho kalibru, kterými nás soustavně obdarovává IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change).

Jak jsem napsal před čtyřmi lety, celé nedorozumění je v tom, že ekonomie (a platí to pro vědu obecně) je spojována s nesmyslně velkým očekáváním co do svého praktického užití. Stále opakuji, že poctivá výuka ekonomické teorie by měla studenty ze všeho nejvíc ochránit před ziskuchtivými poradenskými firmami, které (jak kdysi prohlásil náš minulý prezident) nenabízejí nic víc než soft advice for hard currency.

Ještě jinak řečeno, ekonomická věda jistě nedokáže vypočítat, zda a kdo bude mít prospěch či ztrátu z případného oteplení, či naopak ochlazení planety. Každého z nás by ale mohla dokázat přimět hledat za vším preference konkrétních subjektů, jejich výnosy a náklady, a to i ty, které jsou jakoby neviditelné, například proto, že jsou to takzvané externality. A tohle, pěkně prosím, není od ekonomie vůbec málo. To a právě to z ní činí královnu společenskovědního bádání.

Pavel Kohout, Partners

V terénu se o krizi vědělo včas

Experti věděli o americké finanční krizi včas. Již v březnu 2007 byla krize plná všechna americká média. Ale byl v tom háček. Zmínění experti se nacházeli na spodním stupni pyramidy moci: úvěráři v bankách, realitní agenti, finanční poradci, kteří se pohybovali v terénu, a měli kontakt s klienty.

O stupeň výše, na analytických pracovištích bank a makléřských firem, se o problémech sice také vědělo, ale již nebyly vnímány tak akutně. Na vrchol pyramidy (tedy ke špičkově placeným bankéřům z Wall Street, do vládních úřadů a na univerzity) se informace o blížící se krizi již nedostala.

Kdo viděl

Zejména akademický establishment byl téměř dokonale odolný vůči realitě. Ekonom Dirk Bezemer vytvořil v roce 2009 velmi krátký seznam ekonomů, kteří „to viděli“. Z nich ale většina předpovídala krizi z mylných důvodů, například mediální celebrita Nouriel Roubini. Jiní tvrdili, že se blíží něco hrozného, ale jejich tvrzení nemělo formální oporu.

Jediný, kdo předpovídal krizi na bázi správného modelu, byl britský ekonom Wynne Godley. Vystudovaný hobojista (!) uspěl, protože jeho model neměl nic společného s keynesiánsko-neoklasickou syntézou. Ta se dodnes, navzdory zřejmému fiasku, považuje za hlavní proud ekonomie. Alternativy nejsou vítány.

Wynne Godley bohužel zemřel v roce 2010 a i když má ve světě nástupce, pozice hlavního proudu zůstává neotřesena. Akademická ekonomie je v podobném stavu, v jakém byla medicína před Harveyovým objevem krevního oběhu nebo astronomie před Koperníkem. Příliš mnoho intelektuální energie bylo investováno do modelů, které neodpovídají skutečnosti. Experti by si měli přečíst učebnici ekonomie pro první semestry, kde se píše o utopených nákladech. A pak by mělo následovat studium rakouské školy, Hymana Minského a Wynne Godleyho.

Pokud mohu dát osobní doporučení, nejvýznamnější makroekonomickou veličinou z hlediska prognózování budoucích krizí je objem úvěrů a jeho růst či pokles. Příklad: článek ze srpna 2008, osmý odstavec od konce.

Miroslav Radiměřský, Mendelova univerzita v Brně

Kvalifikovaný odhad stále jen odhad

Odpor vůči expertům je zajímavý fenomén zvláště v českém prostředí, kde se vzývá vláda nepolitických odborníků. Na pohrdání společenskými vědami je každý, kdo v nich působí, zvyklý. V poslední době čelí různým výtkám ale například i lékaři, kteří byli zvyklí na nezpochybnitelné postavení. Nyní musí konkurovat internetu a „zasvěceným“ diskusím na fórech a Facebooku.

Poptávka po expertních názorech a řízení je pochopitelná. Vychází z předpokladu, že existuje jedna správná odpověď. Požadavek, aby bylo správné řešení nalezeno a využito, je pak zcela logický. Potkává se s touhou lidí podělit se o své znalosti a názory. Odborníci nejsou výjimkou, spíš naopak.

Příliš mnoho odpovědí

V touze po správném řešení a se skrývá kořen všech zklamání a selhání odborníků. Odpovědí totiž bývá mnoho a nalézt jedno správné nezpochybnitelné řešení nelze snadno či dokonce vůbec.

Setkal jsem se s názorem, že ekonom, který čelí realitě, má pouze dvě možnosti. Přiznat, že svět je příliš komplikovaný, aby se dal předpovídat. Takový přístup je sice správný, ale vede k vyklizení veřejného prostoru, a je tedy nepoužitelný.

Druhou možností je svět zjednodušit. V lepším případě použitím teorií, další možností jsou ideologie. Zpětně fungují skvěle, ale největší poptávka je po předpovědích. Tady teorie i ideologie selhávají, protože realita je příliš rozmanitá a možnosti rozsáhlé. Zjednodušování dříve či později vede k opomenutím a chybám.

Výše uvedené není ničím novým. V době dlouhého a klidného vývoje to ovšem není problém. Teorie a ideologie se přizpůsobí. S dostatkem času pochopíme i komplikovanější jevy. Jenže dnešní doba je jiná, rychlejší.

Média musí informovat co nejrychleji a žádají expertní názory, ne analýzu. V nejistém světě se uchylujeme do bezpečí zjednodušených teorií a ideologií, a tak snáze dochází k chybám. Paradoxem je, že čím složitější svět je, čím víc potřebujeme experty, tím méně schopnými se stávají.

Jen odhad

Zbavit se expertů by však byla chyba. I když nevědí, jaká odpověď je správná, znají jich nejvíc. Jsou prospěšní, pokud nastiňují možnosti. Začnou-li odhadovat budoucnost, jde vždy je o odhad, byť kvalifikovaný. Krásně to ukázal brexit. Mýlili se ti odborníci, kteří odhadovali ekonomický zázrak nebo katastrofu. Naopak každodenní vývoj ukazuje, že pravdu měli ti, kteří popisovali, jak komplikovaný a nejistý proces to bude.

Věřme expertům, ale dejme si pozor, na co se jich ptáme. Dokud bude poptávka po předpovědích budoucnosti, budou experti odhadovat. Zvláště když jediným rizikem je, že se spletou.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Experti se mýlili vždy

Kdo ví, ten vydělává a o své know-how se s ostatními nedělí. Kdo si pouze myslí, že ví, ten dělá experta. Tak by se dala zjednodušeně formulovat odpověď. Jinými slovy, pokud má někdo informaci, ze které lze získat prospěch, nedělí se o ni veřejně. Využije ji ve svůj prospěch. Sdílená informace již nemá takovou hodnotu.

Úspěšní se svými dobrými odhady chlubit nebudou, a my tak nedokážeme vyhodnotit, zda někdo konzistentně dobře odhaduje budoucí vývoj. Spíše ale můžeme tušit, že stoprocentní úspěšnosti nelze dosáhnout. Společenské jevy jsou ovlivněny tolika faktory, že v mnoha případech je výsledek souhrou příznivých a nepříznivých okolností, které nelze předem komplexně modelovat. Jakýkoliv expertní odhad je vždy pouze zjednodušením reality nebo odhadem založeným na minulých zkušenostech. Jelikož se však prostředí v čase mění, jsou vždy nové a specifické okolnosti, které ovlivní konečný výsledek. Zde má ekonomie oproti přírodním vědám jasnou nevýhodu. V ekonomii je možnost experimentu, jeho opakování a plné kontrola nad vnějšími faktory silně omezena. Společnost nelze vložit do zkumavky a pozorovat jak na ní působí různé vlivy.

Náhoda nebo vysoká frekvence odhadů budoucího vývoje (vyjadřuji se téměř ke všemu a občas se trefím) vede k situaci, kdy se pár jednotlivců vždy trefí do terče. Nelze však pozorovat, že jeden expert by byl úspěšný ve svých odhadech vícekrát po sobě. Spíše se tedy musíme spokojit s tím, že experti jsou mnohem úspěšnější ve vysvětlování příčin dějů ex post – dle starého rčení „po bitvě je každý generálem“. Můžeme tedy pouze doufat, že sice chyby nedokážeme předvídat, ale alespoň je snad nebudeme opakovat.

Matematizace

Ekonomie se v posledních dvaceti letech vydala cestou matematizace a modelování. To však vyžaduje historická data, takže běžně pak ekonomové v roce 2016 komentují události z předchozí dekády. Ekonomové zabývající se širším kontextem politické ekonomie pak v médiích, které čím dál více zkracují formu sdělení, nedostanou dostatečný prostor k vysvětlení příčin a následků.

Hodnocení vědecké práce založené především na vědeckých článcích nedává ekonomům prostor pro psaní populárně pojatých studií. Práce s médii není ve vědecké komunitě doceněna. Popularizace ekonomických prací není podporována. Mnoho zajímavých poznatků je tak sdíleno jen uvnitř malé komunity akademiků. Veřejnost na druhou stranu nerozumí vědeckému stylu článků.

Problém s experty není něco, co můžeme sledovat v posledních desetiletích. Experti se vždy mýlili, politici vždy naslouchali populistům, historie lidské společnosti je spojena s krizemi, které téměř nikdo nepředvídal nebo myšlenkám těch kteří tušili, nebylo nasloucháno. Kdo nevěří výše uvedenému tvrzení, tomu doporučuji knihu Johna Maynarda Keynese s názvem Ekonomické důsledky míru. Keynes byl členem britské delegace ve Versaille a poté, co zvítězil názor tvrdých opatření vůči Německu, z konference odjel. Následně napsal výše zmíněnou knihu, ve které popsal, že dohodnuté sankce vůči Německu povedou k další válce. Přestože jeho názor byl znám a plně se naplnil, nikdo z tvůrců politiky mu v jeho době nenaslouchal.

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel

Naslouchat expertům a věřit vlastnímu rozumu

Ve světě, který se čím dál tím silněji a zřetelněji specializuje, není možné proniknout do detailní a perfektní znalosti všeho. Má-li člověk ambici alespoň elementárně pochopit něco, co mu přijde zásadní a důležité, či jen zajímavé, a není v této záležitosti školen či jinou zkušeností vybaven, nezbývá mu, než vyslechnout názor experta.

Takových je obvykle v daném oboru více a na laikově zvážení je, kterému z expertních názorů dá přednost, a ztotožní se s ním. Jinými slovy, musí sám použít vlastní rozum, snažit se pochopit komunitu daného oboru a vycítit, který z expertních názorů by měl být ten pravý. A že obsahový rozptyl mezi nimi je mimořádný, svědčí například škála konceptů o vzniku vesmíru, kde laik dychtící po poučení bude konfrontován s tak bohatým a vzájemně zásadně protichůdným názorovým menu, že mu nezbude než se k některému přilnout (a jiný pochopitelně odvrhnout). A při vší úctě ke slovutné ekonomické disciplíně, tato je oproti významu vesmíru vskutku pomíjivou hříčkou periferního formátu.

Expert nemusí být prognostik

Pokud přijmeme odpověď, že expertům naslouchat máme a přitom bychom měli použít i vlastní mozkové a myšlenkové zázemí, měli bychom též odpovědět na dotaz, co se od experta očekává. Má či dokonce musí být expert nutně prognostik? Domnívám se, že nikoliv. Vůbec bych tedy nezazlíval expertům, že se buď vůbec nezabývají či selžou v předvídání budoucnosti. Je asi pravdou, že pokud se někdo pokouší (a opakovaně) ekonomickou budoucnost předvídat a opakovaně se není schopen trefit, je to na zamyšlenou. Ničí si tím svoji reputaci a pozbude vážnosti.

Rolí experta na ekonomické záležitosti je co nejlépe pochopit funkčnost systému, zdůvodnit a poučit se z toho, jak a proč se ekonomické jevy a procesy vyvíjejí, ale předvídání ekonomické budoucnosti je věcí pouze (troufám si tvrdit) velmi minoritní části ekonomické obce – ekonomických prognostiků.

Ekonomický vývoj je determinován takovým množstvím podmiňujících parametrů, mnohdy zcela spontánních, založených na psychologických faktorech či prvcích náhody, že ani jednotlivec není schopen predikovat své vlastní ekonomické chování, dokonce i v nejbližší budoucnosti. Selhávat by se však nemělo v rozpoznávání zásadních a zřetelných trendů. Jejich nerozpoznání lze vnímat jako profesní selhání a naopak jejich pochopení za důkaz, že se expert opravdu vyzná.

Michal Brožka, investiční stratég Raiffeisenbank, lektor Unicorn College

Více stupňů nejistoty

Dokud existují otázky, budou existovat experti. Je expert a expert. Pokud vím, že tento indián tu žije už 40 let, jeho odpověď na otázku, jaké bude v nejbližších dnech počasí, mě bude zajímat – je to expert v dané oblasti. Dobrý expert by měl vědět, co všechno neví, a v jeho sděleních by to mělo být patrné. Marketingově velmi vděčné černobílé vidění je zabijákem kvalitní analýzy.

Dobrý expert by měl být schopný rozlišovat více stupňů nejistoty. Osobně si dávám velký pozor na experty, kteří chtějí být především vidět. Také mám rezervovaný postoj k prognózám, které díky své mazané formulaci mohou čekat neskutečně dlouho na naplnění a jejich tvůrci pak, pokud jsou ještě naživu, mohou říct: „Já to říkal.“