Hnutí žlutých vest: Vzpoura běžného Francouze proti duchu doby

Každou sobotu od loňského 17. listopadu demonstruje po celé Francii hnutí žlutých vest. Demonstrace nejsou jen tento den v týdnu, ale prakticky nepřežitě na kruhových objezdech, kde demonstranti blokují provoz, ale ničí i radary, otvírají mýtné brány či brání vstupu do továren nebo skladů. Říká se, že protesty odstartovalo zvýšení daně z benzinu, ve skutečnosti nespokojenost.

Čtyři politické souvislostí umožňují pochopit vznik, jednání i budoucnost žlutých vest. Především jde o spontánní projev, kterého se chopili youtubeři a influenceři na sociálních sítích – nevyvolaly jej politické strany, odbory, spolky ani zahraniční mocnosti –, jejichž společným znakem je různě motivovaná kritika současného francouzského politického systému a přehlížení hnutí mainstreamovými médii.

Z toho vyplývá druhá politická souvislost – válka žlutých vest s novináři. Vytýkají jim špatné informování o nich a podporu prezidenta Emmanuela Macrona, zejména novinářům ze soukromé televizní stanice Bfmtv, která patří francouzsko-izraelskému podnikateli Patricku Drahimu, Macronovu příteli. Jeho prezidentská kampaň by neuspěla, kdyby o ní Bfmtv neustále neinformovala.

Třetí politická souvislost spočívá v politické nevyhraněnosti žlutých vest. Patří k nim stoupenci Marine Le Penové, šéfky Národní fronty, Jeana-Luka Melanchona, člena hnutí Nepoddajná Francie, nevoliči i voliči prezidentských kandidátů, kteří v minulých prezidentských volbách získali zhruba osm procent hlasů, mezi nimiž vyčnívá François Asselineau. Dále konzervativci, kterým vadí úpadek pravice ve Francii, organizátoři demonstrací proti sňatkům homosexuálů a zklamaní Macronovi voliči, kteří doufali, že vyřeší dlouhodobé problémy.

Čtvrtou politickou souvislostí je, že většina demonstrantů je z francouzské periferie – Francouzi z malých měst a venkova, o nichž se však příliš nemluví a kterým média nevěnují pozornost. Hnutí žlutých vest je vzpourou běžného Francouze proti duchu doby.

Otázka přestěhování

Politický geograf Christophe Guilluy se od roku 2000 věnuje rozpadu francouzské společnosti a je originální především díky své profesi, na jejímž základě posuzuje sociologické jevy – podle něho se nůžky neotvírají jen mezi bohatými ve velkoměstech a chudými zejména z předměstí, jež sužují sociální a migrační problémy. Ve Francii žije ještě třetí skupina, o které se nemluví, již označuje za periferii – Francouzi se vztahem ke konkrétnímu místu.

Venkov a malá města sužuje nedostatek pracovních příležitostí a služeb, a proto si Francouzi z periferie kladou otázku, zda žít tam, kde dosud, nebo se přestěhovat za prací do velkoměsta. Pokud zvolí dojíždění, jsou odkázáni na železniční dopravu, která patří ve Francii k nejdražším v Evropě, nebo na auto. A závislost na něm je důvod, proč daň z benzinu vyvolala silnou reakci – náklady na dopravu ubírají z rodinných rozpočtů stále víc peněz. Tito Francouzi jsou obětí globalizace, která připouští jako jediný způsob života pohyb a sledování internetu.

Důležitou roli u nové elity hraje cena bytu ve velkoměstech, v Paříži činí za metr čtvereční o něco víc než deset tisíc eur, a ovlivňuje ji i poloha – cena dvoupokojového bytu v klidné části začíná na 500 tisících eur, tedy mnohem víc než průměrná. Navíc je ve vnitřní Paříži natolik hustá bytová zástavba, že zde v podstatě není možné stavět nové byty.

Byt v Paříži

Vysoká cena bytu souvisí s globalizací ze tří důvodů. Prvním je nízká úroková sazba Evropské centrální banky od finanční krize v roce 2008, což ospravedlňuje křehkou globální ekonomikou a ekonomickou situací eurozóny. François Villeroy de Galhau, guvernér Francouzské centrální banky, o této sazbě v lednu 2019 prohlásil: „Je to dobrá věc pro ekonomiku, a především pro rodiny, které si půjčují na nemovitosti, i pro podniky, které investují.“ Trh s nemovitostmi je přehřátý kvůli velkému množství „levných peněz“.

Druhým důvodem je, že mnoho bytů v Paříži i jiných evropských velkoměstech, jako je Londýn nebo Mnichov, kupují bohatí z arabského světa, Asie či Ruska, kteří považují nemovitost za dobrou investici. Pokud se změní situace v jejich zemi, část majetku mají v bezpečí a může sloužit i jako útočiště. Navíc tito movití investoři platí nízké daně ve svých mateřských zemích ve srovnání s Francouzi, a proto jim francouzská střední a vyšší třída nemůže konkurovat.

Vlastní byt v Paříži je symbolem úspěchu, a sousedé v pařížském činžáku tudíž patří do stejné kategorie. Francouzský platový medián činí 1800 eur měsíčně a kvůli ceně bytu si jej mohou dovolit jen lidé s příjmem vyšším než deset tisíc eur měsíčně. Benjamin Griveaux, poslanec za Macronovo hnutí Vpřed! a mluvčí vlády, prohlásil, že s platem 7900 eur měsíčně čistého si nemůže vzít hypotéku na byt v Paříži. Podobně si stěžují i další francouzští poslanci, což ukazuje jejich odtržení od zbytku populace.

Běžný Francouz nezaplatí v Paříži nájem, což je třetí důvod, proč globalizace, která soustřeďuje finančně úspěšnou populaci a pracovní příležitosti do velkoměst, selhává. Macron několikrát o hnutí žlutých vest prohlásil, že jedním řešením je pro dlouhodobě nezaměstnané odejit za prací do velkoměsta. Nájmy v Paříži jsou však vysoké – garsonka přijde na 600 až 900 eur měsíčně. Navíc podle francouzských zákonů má nájemník silná práva, a je tedy obtížné ho v případě neplacení z bytu dostat.

Pronajímatelé proto požadují dvouměsíční kauci, a především ručitele s třikrát vyšším příjmem, než je nájemné, což pro většinu Francouzů, kteří by byli ochotní se za prací přestěhovat, představuje neřešitelný problém. Většinou totiž chtějí odejít do města za lepším výdělkem, který však nemají, a proto si nemohou v Paříži najmout byt.

Spojenectví úspěšných a chudých

Z analýzy ekonomických problémů Francouzů z periferie vyplynulo, že zvýšení daně z benzinu souvisí s pracovním trhem a nemovitostmi. Požadavky žlutých vest se sice změnily – od vyšší minimální mzdy po boj s bezdomovectvím a vyšší zdanění bohatých –, ale jedním z hlavních problémů zůstává kupní síla a strach z poklesu životní úrovně a z nemožnosti vytvořit si finanční rezervy. Migrace a islám jsou až na druhém místě, přestože také souvisejí s poklesem kupní síly.

Guilluy poukazuje na spojenectví úspěšných a chudých na předměstí, díky němuž politický systém na tyto chudé nezapomíná stejně jako na Francouze z periferie. Paříž je „společností vědomostí“ – pracovní příležitosti vyžadují dobré vzdělaní, v lepším případě takzvanou velkou školu nebo zkušenost z mezinárodních korporací. Pracovní trh nejvíc oceňuje špičkové inženýry, finanční analytiky a právníky.

V Paříži také sídlí většina státních institucí, francouzské nadnárodní společnosti, vědecká a špičková lékařská pracoviště a univerzity, které vyžadují kvalifikovanou pracovní sílu, jež potřebuje zajistit životní prostředí. V Paříži se proto uplatní lidé s nižším nebo žádným vzděláním v terciární sféře – od pomocných sil v kuchyni přes uklízečky a bony na hlídání dětí po zaměstnance v supermarketech. Úspěšní potřebují nejméně úspěšné, kteří pracují za minimální mzdu a často na částečný úvazek.

Tito lidé jsou většinou z pařížských předměstí, kde jsou byty mnohem levnější, často sociální, a jejich výstavba je štědře dotovaná. Důsledkem je snadno dostupná levná pracovní sila pro bohaté a nedosažitelnost těchto bytů pro Francouze z periferie. Může o něj sice požádat každý, kdo víc než polovinu měsíčních příjmů vydá za byt, prakticky každá pařížská rodina ze střední třídy, ale ta jej obtížně získává, protože přednost mají chudí, většinou migranti bez majetku. To podle ní není spravedlivé, neboť daněmi celý život na výstavbu sociálních bytů přispívala.

Dotace a politická podpora

Navzdory velké nezaměstnanosti na předměstích jsou na tom lidé z nich lépe než střední třída. Záchranou pro lidi bez práce nebo nároku na podporu v nezaměstnanosti je životní minimum – pro bezdětný pár 826 eur měsíčně, s jedním dítětem 991, se dvěma 1156 a za každé další 220 eur. Navíc příspěvek na bydlení, který může činit až 95 procent nájmu, a další výhody, například sleva na obědy ve školách nebo vstup do bazénu zdarma.

Tyto částky sice na opulentní život nestačí, ale ve srovnání s Afrikou, kde ani zaměstnaní nemají stejný měsíční příjem (v Senegalu je průměrný 139, v Alžírsku 241 eur), jsou ve Francii spokojení, protože dostávají peníze za vyplnění formuláře. Čistá minimální mzda činí 1171 eur, proto žluté vesty tvrdí, že se ve Francii nevyplatí pracovat.

Sociálně slabá předměstí díky dotacím a politické podpoře disponují dobrými státními službami, jako jsou školy, zdravotnická zařízení či hromadná doprava. Tyto subvence pro jejich obyvatele však jsou na úkor periferie, která se potýká s nedostatkem peněz, a tudíž s rostoucí nedostupností státních služeb. Důsledkem je používání soukromých dopravních prostředků, a proto je cena benzínu pro Francouze z periferie důležitá.

Také kultura

Spojenectví úspěšných a neúspěšných se netýká jen dotací pro předměstí, o nichž rozhodují především ministerstva v Paříži, ale i ideologie. Většina úspěšných patří mezi stoupence „žádných hranic“ – jsou kosmopolitní, všude doma, ovládají anglický jazyk a nemají problém přestěhovat se do jiné metropole. A protože neznají hranice, nechtějí je ani pro lidi z předměstí, a migraci a multikulturalismus nepovažují za problém. Předměstí jsou dle nich přirozená. To je však omyl.

Podle Guilluyho lidé s vysokým příjmem vnímají multikulturalismus jinak než ti s nízkým. Ti první oceňují, že si v Paříži mohou dovolit gastronomické pochoutky a levné a spolehlivé manuální pracovníky, přičemž nevidí odvrácenou stranu tohoto spojenectví, například školy přeplněné národnostmi, v nichž pro většina žáků není francouzština a francouzská kultura na prvním místě a které nejsou v centru Paříže, kam elita posílá své děti.

Spojenectví úspěšných a neúspěšných se projevuje i v kultuře. Většina francouzských raperských hvězd pochází z předměstí a zpívá o něm a tato hudba často zní i v luxusních pařížských klubech, kam chodí elita. Macron pozval do Elysejského paláce DJ Kiddy Smilyho. I v kultuře si tedy lze položit otázku, jakou v ní hrají roli Francouzi z periferie.

Postup ve společnosti

Střední a nižší třída si uvědomuje, že životní způsob sedmdesátých a osmdesátých let skončil – k dobrému životu a společenskému postavení nestačí pracovat a spořit. Francouz s příjmem okolo minimální mzdy může mít existenční problém v případě vysokého nečekaného výdaje, a proto se ptá, proč pracuje, když mu sociální dávky zajistí stejný příjem. Spoření kvůli nízké úrokové sazbě nedává smysl – vyplatí se utrácet a mít dluhy.

Tito Francouzi se potýkají s krizí identity kvůli ztrátě smyslu práce a spoření. Postup ve společnosti již neumožňuje tvrdá práce na sobě ani v zaměstnání, důležité je rychlé a pružné přizpůsobení novým podnětům a výzvám. Tato dynamika je dle Macrona nejlépe vidět na startupech, a kdo se jí nepodřídí, riskuje pomalý, ale jistý úpadek sociálního postavení. Stejně jako ve filmu Klub rváčůpodzemní boxerský klub vyhlásí válku společnosti, která jeho členům nenabízí smysluplný život, se žluté vesty rozhodly projevit nespokojenost.

Nejde o neschopné nebo chudé bez příjmu a společenského postavení, jen nevěří v současnou společnost, a především ve společný život, který by měla zajistit politika. Tato frustrace proměňuje v destrukci společnosti a v chaos. Otázkou je, zda tento pocit může mít většina Francouzů.

Macron, Brusel a ekonomika

Prezident Macron žluté vesty nechápe, když říká, že hlavním problémem je komunikace – výhody daně z benzínu a význam ekologie pro Francouze nebyly dostatečně vysvětlené. Toto zdůvodnění však posílilo oblibu hnutí, protože francouzskou veřejnost znečištění a kvalita ovzduší zajímá – boj proti znečistění by se měl zaměřit spíše na Čínu a USA, jež jsou největšími znečišťovateli na světě, přičemž se je nedaří přesvědčit, aby ho snížily, než zvyšovat daň z benzinu ve Francii.

Ze zdůvodnění francouzské vlády vyplývá, že hlavním důvodem pro zavedení této daně je naplnit státní pokladnu. Macron nemohl řešit krizí pouze řečmi, ale musel přinést i konkrétní návrhy. První ústupek, pozastavení ekologické daně z benzinu na šest měsíců, a následně její úplné zrušení, jen posílil nespokojenost, protože krize má hlubší příčiny než zdražení benzínu, a ani zvýšení minimální mzdy o 1,5 procenta nemohlo problém žlutých vest vyřešit.

Macron může snížit či navýšit daňovou zátěž maximálně o desetiny procenta, francouzská ekonomika ji však potřebuje odlehčit až o deset procent. Jenomže Macron si nemůže dovolit výraznou reformu bez požehnání Bruselu, jemuž se nelíbí růst francouzského dluhu, a proto ho kvůli vyrovnanému státnímu rozpočtu nutí k šetrnosti a lepšímu výběru a zvýšení daní. Navíc se nemůže střetnout s Bruselem, protože patří k evropským politikům, kteří prosazují ještě větší integraci Evropské unie a mluví o eurofederalismu.

Společenská situace je ještě horší především kvůli Macronovu ekonomickému liberalismu, který dává přednost nadnárodním společnostem, což nepřineslo prosperitu, ale ekonomický pokles, protože výrobu přenesly do zemí, kde náklady na práci jsou mnohem nižší, nebo si vyjednaly lepší daňové podmínky než malé či střední podniky.

Velké americké společnosti, jako je Facebook a Google, neodvádějí daně v zemi, kde podnikají, a to především v Evropě – například Facebook platí daně v Irsku, které je má mnohem nižší než Francie. Facebook měl v Evropě za rok 2018 obrat třináct miliard dolarů a jejich zdanění by francouzská státní pokladna přivítala. Za tento problém je zodpovědná celá Evropa, nejen Francie.

Daňové úlevy

Žluté vesty dráždí komplikovanost francouzského daňového systému, především 474 úlev a odpisů, přičemž celková částka, o kterou přichází stát, se odhaduje na sto miliard eur ročně. Nejvyšší úlevy mají bohatí, například častou daňovou optimalizací jsou investice do francouzských ostrovů, jež si však mohou dovolit velké firmy nebo ty, které tam již jsou. Fyzické osoby si mohou odečíst investice do historické památky, lesa nebo nákupu uměleckého díla. Pro toho, kdo má problém vyjít s výplatou, je taková investice nemožná.

Část žlutých vest požadovala, aby vláda zrušila všechny úlevy a všichni platili stejné daně, proti čemuž se postavil ministr financí Bruno Le Maire, protože by to rozkolísalo celý daňový systém, což by odnesli nejchudší. Současně však uznal, že je třeba systém úlev změnit ve prospěch střední třídy. Podle ministerstva financí deset procent nejbohatších Francouzů získá až 50 procent z celkem 14 miliard eur na daňové úlevy fyzických osob. Navíc 50 procent Francouzů daň z příjmu neplatí a většina dostává nějakou sociální dávku.

Z toho vyplývá, že nejvíce zdaněná je střední třída, která tvoří část žlutých vest. A tato daňová zátěž fyzických osob také potvrzuje Guilluyho tvrzení, že vítězi jsou bohatí a chudí. Nelze se proto divit, že Macron je pro mnohé ztělesněním všeho špatného, co Evropa a liberalismus přinesly, a na demonstracích často zaznívá požadavek, aby odstoupil. Macron se stal obětním beránkem za veškerá příkoří. Otázkou je, zda by byl jeho nástupce lepší.

Nedůvěra politikům

Na demonstracích a v rychle se měnících požadavcích žlutých vest se objevuje zkratka RIC (Référendum dʼinitiative citoyenne, referendum jako občanská iniciativa). Tento požadavek je zásadní – a politický. Žluté vesty nedůvěřují politikům, což demokracii nejvíce ohrožuje. Pokud lid nevěří elitám, snaží se převzít moc, aby se vrátila tomu, komu patří. Volení zastupitelé by si měli uvědomit, že v demokracii je jim moc pouze propůjčena.

RIC je pak nástrojem k návratu moci lidu, protože by referendy řídil společnost. Obliba RIC u žlutých vest je pochopitelná, protože se týká jedince a jeho vlivu a roli ve společnosti a v politice. Požadavky se však značně liší, a otázkou je, co by mělo být předmětem referenda. Lze například hlasovat podle vzoru Velké Británie o opuštění EU nebo o ještě vyšším zdanění bohatých, ale jeden z obhájců RIC Etienne Chouard se domnívá, že jsou tato referenda pouze částečným řešením.

První a nejdůležitější referendum by se mělo týkat ústavních změn. Pátá francouzská republika totiž dává velké pravomoci prezidentovi, a pokud má většinu v parlamentu, je v podstatě na pět let neomezeným vládcem, což ukazuje prezident Macron. Existuje však několik ale, aby se mohl považovat za politika s pravomocemi krále – v prvním kole prezidentských voleb získal pouze 8,6 milionu hlasů. Ve druhém sice 20,7 milionu, ale nad Le Penovou by zvítězil v podstatě každý protikandidát.

Prezidentštější než prezident

Navíc Macron v kampani cílil na Francouze, kteří se politice nerozumějí a chodí volit pouze prezidenta, a proto se rozhodují spíše na základě politického marketingu než postoje. Mohl tudíž na začátku mandátu počítat s podporou 25 procent populace, což je na prezidenta s prakticky neomezenými možnostmi málo. Podmanil si však i parlament, kde získal 308 z 577 křesel, tedy většinu

Ve dvoukolových parlamentních volbách byla nízká účast, což nahrálo nejúspěšnější straně z prezidentských voleb. Macronovu většinu proto neohrožují přeběhlíci ani doplňující volby, pokud poslanec složí mandát. Aby ztratil důvěru parlamentu, musela by se většina jeho poslanců odtrhnout, což je nepravděpodobné, protože vděčí za své křeslo Macronově straně.

Největší slabinou je premiér., který tradičně mohl korigovat, což často činil, rozhodnutí prezidenta. Obvykle šlo o silnou politickou osobnost, která přemýšlela o nejvyšším postu v dalších volbách. Proto bylo mezi prezidentem a premiérem vždy napětí, například mezi Nicolasem Sarkozym a Françoisem Fillonem.

To však neplatí osoučasném premiérovi Édouardu Philippovi, jehož jediným výrazným rysem je naprostá loajalita ke svému šéfovi – často je „prezidentštější než prezident“. Navíc v Macronově straně nejsou žádné frakce a všichni jsou loajální k jejímu ěéfovi. Díky tomu Macron může prosadit jakýkoliv zákon a opatření, aniž by ho lid kontroloval.

Propůjčená moc

Macronovou první reakcí na žluté vesty bylo, že mají respektovat demokracii, a jsou-li nespokojení, v příštích volbách ho nevolit. Z formálního hlediska má pravdu, jenomže francouzský prezident se může stát po zbytek mandátu diktátorem. Macronova situace se často srovnává s krizí v květnu 1968, kdy se v Paříži demonstrovalo proti prezidentu Charlesi de Gaullovi a bylo sedm mrtvých a 200 raněných.

De Gaulle zareagoval rozpuštěním parlamentu. Ve volbách v červnu drtivě zvítězila pravic, a tedy i on. Navíc jeho stoupenci svolali demonstraci, na kterou se jich dostavilo více než milion. Macron se stejně nezachoval, přestože počet raněných od začátku demonstrací do konce ledna dosáhl 144, z čehož 14 přišlo o oko.

Navíc jeho stoupenci svolali na podporu vládních opatření demonstraci červených šátků. Zpočátku se zdálo, že se nesejdou, a když se demonstrace uskutečnila, přišlo v Paříži zhruba deset tisíc lidí, zlomek de Gaullovy podpory. Lid Macrona nepodporuje, proto parlament nerozpustí – obtížně by získal stejnou většinu jako dnes.

Otázka legitimity však zůstává. Prezident má moc pouze propůjčenou, proto by se měl ptát, zda hájí zájmy lidu. Macron na tuto námitku odpovídá, že je třeba počkat na příští volby. Ty sice budou až za dlouhou dobu, ale blíží se volby do Evropského parlamentu, jež vypovědí o současné krizi.

Pozitivní dopad

Otázkou je, zda žluté vesty reprezentují lid. I dle nich je demonstrantů maximálně milion, což není na 60milionovou Francii mnoho. Ze sociálních sítí vyplývá, že 2,5 milionu Francouzů se jejich akcí aspoň jednou zúčastnilo, i když není známý důvod. V evropských volbách v roce 2104 by tento počet hlasů odpovídal zhruba 13 procentům, od nichž je však třeba odečíst hlasy těch, kteří budou volit existující uskupení.

Navíc není pravděpodobné, že se žluté vesty zejména kvůli odlišným politickým názorům dohodnou na společné kandidátce. Ingrid Levavasseurová, která na ní chtěla být jedničkou, v únoru účast zavrhla. Pokud by se podařilo najít společného kandidáta, úspěchem by bylo pět procent hlasů, což je málo na prosazení reforem, natož ústavních. Zisk byť jednoho křesla by však toto spontánní hnutí změnil v oficiální politickou sílu. V každém případě bude trvat dlouho, než prosadí své politické a ekonomické požadavky.

Francie se od května 1968 vydala cestou destrukce tradiční rodiny ve prospěch všemožného soužití. Jedním z důsledků této společenské transformace je konec přirozené ochrany slabších nebo lidí s nepříznivým osudem, jako je nemoc, ztráta zaměstnání nebo životního partnera. V současné francouzské společnosti roli přirozeného ochránce převzal stát, který však nedokáže stejně účinně pomáhat jako lidé.

Navíc francouzský sociální systém nemá peníze, což se projevuje tím, že dávky nejsou navyšovány a důchody valorizovány – za Macrona dokonce poklesly –, i nedostupností státní správy. Francouzi závislí na této pomoci se dostávají do bezvýchodné situace. Na hnutí žlutých vest je pozitivní, že umožnilo demonstrujícím zjistit, že tisíce lidí mají stejné problémy a frustruje je současná společnost a že nejsou neschopní, jak tvrdí média.